Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři,

myslel jsem, že se během velikonoční doby setkáme při společném slavení mše se svěcením olejů. Poněvadž nebylo možné uskutečnit tuto diecézní bohoslužbu,  píši vám dopis. Nová fáze, kterou začínáme, vyžaduje moudrost, prozíravost a společné nasazení, aby všechny dosud vynaložené námahy a oběti nepřišly nazmar.

Během tohoto období pandemie se mnou mnozí z vás elektronickou poštou či telefonicky mluvili o významu této nenadálé a zarážející situace. Takto, aniž bych mohl vyjít ven nebo mít přímý kontakt, jste mi dali „z první ruky“ poznat, co prožíváte. Toto sdílení živilo moji modlitbu v mnoha případech díkůvzdáním za odvážné a velkodušné svědectví, které jsem od vás obdržel; jindy úpěnlivou prosbou a důvěrnou přímluvou v Pánu, který má neustále vztaženou ruku (srov. Mt 14,31). Ačkoli bylo nezbytné udržovat sociální distanci, nezabránilo to posílení smyslu pro přináležitost, společenství a misijní poslání, jež přispěly k tomu, aby se neocitla v karanténě činorodá láska zejména vůči nejvíce znevýhodněným lidem a komunitám. Mohl jsem v těchto upřímných dialozích konstatovat, že nezbytná distance nebyla synonymem couvnutí nebo uzavření se do sebe, jež umrtvuje, uspává a zháší misijní poslání.

Povzbuzen touto výměnou vám píši, protože vám chci být více nablízku, provázet vás, dělit se s vámi a utvrzovat na vaší cestě. Naděje závisí také na nás a vyžaduje od nás, abychom si pomáhali ji udržovat živou a činorodou. Uchvacující naděje se pěstuje a posiluje setkáváním s druhými a je nám darována jako dar i poslání, abychom vytvářeli novou „normálnost“, po níž tak toužíme.

Píši vám s pohledem upřeným na prvotní apoštolskou obec, která rovněž zakusila omezení, izolaci, strach a nejistotu. Padesát dní strávili zavřeni a bez možnosti pohybu od první zvěsti, která navždy změnila jejich život. Učedníci, kteří měli ze strachu zavřené dveře, byli překvapeni Ježíšem, který »stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“. Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!“« (Jan 20,19-22). Nechme se také tak překvapit.

»Učedníci měli ze strachu zavřeny dveře« (srov. Jan 20,19).

Dnes stejně jako tehdy vnímáme „radost a naději, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, a jsou radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, takže není nic opravdu lidského, co by nenašlo odezvu v jejich srdci“ (Gaudium et spes, 1). Jak dobře toto vše známe! Všichni jsme naslouchali číslům a procentům, jimiž jsme byli den po dni zahrnováni; rukama jsme se dotýkali bolestí svého lidu. Nepřicházela k nám vzdálená data, statistiky byly tvořeny jmény, tvářemi a sdílenými příběhy. Jako kněžská komunita jsme nebyli odcizeni realitě a nedívali jsme se na ni z okna. Nasákli jste bouří, která se rozpoutala, a důmyslně jste byli přítomni ve svých komunitách, které jste doprovázeli: viděli jste vlka a neutekli jste, neopustili jste stádce (srov. Jan 10,12-13).

Utrpěli jsme nenadálou ztrátu příbuzných, blízkých, přátel, farníků, zpovědníků – opor naší víry. Viděli jsme ztrápené tváře těch, kteří nemohli zůstat nablízku svým drahým v posledních hodinách a rozloučit se s nimi. Viděli jsme utrpení a bezmoc unavených zdravotníků, kteří se vyčerpávali během nekonečných pracovních dnů ve starostech o vyhovění tolika požadavkům. Všichni jsme vnímali nejistotu a strach pracovníků a dobrovolníků, kteří se denně snažili zajišťovat  základní služby, být nablízku a starat se také o ty, kteří kvůli exkluzi a zranitelnosti trpěli důsledky této pandemie ještě více. Naslouchali jsme obtížím a nepříjemnostem sociálního ohraničení, pozorovali zejména samotu a izolaci starších lidí, úzkost, neklid a nedostatečnou ochranu před ztrátou práce a bydlení; násilí a vyprazdňování vztahů. Náhle se vrátil atavický strach z nákazy. Sdíleli jsme také tísnivé starosti o celé rodiny, které nevědí, co dát na talíř v příštím týdnu.

Zakusili jsme svoji zranitelnost a bezmoc. Byli jsme zkoušeni jako nádoby, které hrnčíř zkouší v peci (srov. Sir 27,5). Ohromeni vším, co se dělo, šířeji jsme vnímali křehkost svého života a apoštolských závazků. Nenadálost této situace vynesla na světlo naši neschopnost sžít se a konfrontovat s neznámým, s tím, co nemůžeme ovládnout a kontrolovat, a jako všichni jsme cítili zmatek, strach a bezbrannost. Zakoušíme také onen zdravý a nezbytný hněv, který nám nedovolí svěsit ruce před nepravostmi a připomíná nám, že jsme byli vysněni pro život. Jako Nikodém zaskočeni v noci, protože »vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde«, ptali jsme se: »Jak se to může stát?«, a Ježíš nám odpověděl: »Ty jsi v izraelském národě učitel a to nevíš?« (srov. Jan 3,8-10).

Komplexnost toho, čemu bylo třeba čelit, nesnesla recepty či odpovědi z manuálů. Vyžadovala mnohem více než jednoduché exhortace či povzbudivé proslovy, neschopné zapustit kořeny a vědomě přijmout všechno, co od nás žádal konkrétní život. Utrpení našeho lidu nás bolelo, jeho nejistoty se nás dotýkaly, naše společná křehkost nás zbavila všech falešných idealistických nebo spiritualistických zalíbení, jakož i každého pokusu o puritánský útěk. Nikdo není mimo veškeré dění. Můžeme říci, že jsme ve společenství prožili Pánovo zaplakání: nad hrobem přítele Lazara (srov. Jan 11,35), nad netečností lidu (srov. Lk 13,14; 19,41), v temnotě Getseman (srov. Mk 14,32-42; Lk 22,44).  A také pláč učedníka tváří v tvář tajemství kříže a zla, jež doléhá na tolik nevinných. Je to hořký pláč Petra po zapření (srov. Lk 22,62), Marie Magdalské u hrobu (srov. Jan 20,11).

Víme, že v takových situacích není snadné nalézt schůdnou cestu a nechybějí ani hlasy, jež tvrdí, co by se vzhledem k této neznámé skutečnosti bývalo mohlo dělat. Naše obvyklé způsoby navazování vztahů, organizování, bohoslužeb, modliteb, shromáždění, ba i vyrovnání se s konflikty doznaly změn a byly zpochybněny něčím neviditelným, co naši všednost změnilo v protivenství. Nejde pouze o individuální, rodinný, společenský či národní fakt. Vlastnosti viru zatlačily do pozadí logiku, kterou jsme byli zvyklí poměřovat a klasifikovat realitu. Pandemie nezná adjektiva a hranice, nikdo si nemůže myslet, že ji zvládne sám. Všichni jsme zasaženi a zapojeni.

Vyprávění o profylaktické a neotřesitelné společnosti, vždy připravené k nekonečné spotřebě, bylo zpochybněno, a vyjevil se nedostatek kulturní a duchovní imunity vůči konfliktům. Řada starých a nových otázek a problémů, které byly mnoha regiony považovány za překonané nebo minulé, obsadily horizont i pozornost; otázek, jež nenajdou odpověď pouze v obnově běžného provozu. Spíše bude třeba rozvíjet pozorné, ale nadějí prostoupené, klidné, ale houževnaté, vytrvalé, ale nikoli úzkostné naslouchání, které připraví a urovná cesty, na které nás volá Pán (srov. Mk 1,2-3). Víme, že ze soužení a bolestných zkušeností nevyjdeme stejní. Musíme být bdělí a pozorní. Samotný Pán se ve své hodině modlil takto: »Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého« (Jan 17,15). Jsme osobně i společně vystaveni a zasaženi ve svojí zranitelnosti a křehkosti a čelíme vážnému nebezpečí stáhnout se a „probírat“ neútěchy, prezentované pandemií, anebo vyhrocovat bezmezný optimismus, neschopný přijmout skutečné dimenze dění (srov. Evangelii gaudium, 226-228).

Hodiny soužení jsou výzvou schopnosti našeho rozlišování, abychom objevili pokušení, hrozící chytit nás do pasti zděšení a zmatku a nakonec nás uvrhnout do zlozvyku, bránícímu našim komunitám prosazovat nový život, který nám chce darovat Vzkříšený Pán. Různá jsou pokušení, typická pro tuto dobu, jež nás mohou oslepit a pěstovat v nás pocity a postoje, které znemožňují naději, aby podněcovala naši kreativitu, náš důmysl a naši schopnost odpovídat. Snaha přijmout poctivě vážnost situace, ale snažit se ji řešit pouze náhradní a paliativní aktivitou v očekávání, že se všechno vrátí do „normálu“; ignorovat hluboká zranění a počet těch, kdo mezitím padli; až k setrvávání v pohrouženosti do ochromující nostalgie nedávné minulosti, jež nám namlouvá, že „nic nebude jako dřív“, a připravuje nás o schopnost poskytovat druhým nabídku snít a tvořit nové cesty a nový životní styl.

»Ježíš stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“. Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám!“« (Jan 20,19-21).

Pán nevolil a ani nehledal ideální situaci, aby vstoupil do života svých učedníků. Zajisté bychom byli raději, kdyby ke všemu, co se stalo, nedošlo, avšak došlo. A jako emauzští učedníci můžeme také cestou dál smutně reptat (srov. Lk 24,13-21). Když Pán stanul ve večeřadle za zavřenými dveřmi mezi osamoceností, strachem a nejistotou, v níž žili, dokázal proměnit každou logiku a dát nový význam dějinám a událostem. Každá doba je vhodná ke zvěstování pokoje, žádná okolnost není zbavena Jeho milosti. Je přítomen, i když jsme omezováni a nuceni k absenci, a zvěstuje učedníkům včerejška i dneška nový den schopný zpochybnit nehybnost a rezignaci a uvést do pohybu všechny dary, jež slouží společenství. Jeho přítomností se nucená konfinace stává úrodnou a dává život novému apoštolskému společenství.

Řekněme s důvěrou a beze strachu: »Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost« (Řím 5,20). Nebojme se komplikovaných scénářů, v nichž přebýváme, protože tam, mezi námi, je Pán. Bůh dává vždycky zázračně zrod dobrým plodům (srov. Jan 15,5). Křesťanská radost se rodí právě z této jistoty. Uprostřed rozporů a nesrozumitelnosti, kterým musíme denně čelit, utápěni, ba omráčováni tolika slovy a souvislostmi, skrývá se hlas Zmrtvýchvstalého, který nám říká: „Pokoj vám!“.

Je útěšné vzít si evangelium a rozjímat o Ježíši uprostřed jeho lidu, zatímco přijímá a objímá život a lidi tak, jak se prezentují. Jeho gesta ztělesňuje krásný Mariin chvalozpěv: »Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil« (Lk 1,51-52). On sám nabídl svoje ruce a svůj raněný bok jakožto cestu zmrtvýchvstání. Neskrývá ani nezastírá svoje rány; ba dokonce zve Tomáše, aby si sáhnul, jak může být raněný bok zdrojem Života v hojnosti (srov. Jan 20, 27-29).

Opakovaně jsem jako spirituál mohl být svědkem toho, že „člověk, který vidí věci tak, jak skutečně jsou, a který se nechává proniknout bolestí a ve svém srdci pláče, je schopen dosáhnout hloubky života a být vpravdě šťastný. Takový člověk je potěšen, avšak útěchou Ježíšovou, a ne takovou, kterou nabízí tento svět. Proto může odvážně sdílet utrpení druhých a nemusí před bolestnými situacemi utíkat. Zjišťuje, že smysl života je v pomáhání druhému v jeho bolesti, v chápání úzkosti druhých, v poskytování úlevy druhým. Takový člověk vnímá, že druhý je tělo z jeho těla, nebojí se přiblížit se k němu tak, že se dotýká jeho ran, a v soucitu s ním zakouší, že mezi nimi mizí odstup. Tak je možno přijmout výzvu svatého Pavla: »Plačte s plačícími« (Řím 12,15). Umět plakat s druhými, to je svatost“ (Gaudete et exsultate, 76).

»Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!“« (Jan 20,19-20).

Drazí bratři, jako kněžské společenství jsme povoláni zvěstovat a prorokovat budoucnost jako strážní hlídka, oznamující jitřenku, přinášející nový den (srov. Iz 21,11): buď to bude něco nového anebo většího, mnohem většího a horšího než obvykle. Zmrtvýchvstání není pouhou dějinnou událostí z minulosti, hodnou připomínky a slavení; je víc, mnohem víc: je spásonosnou zvěstí nového času, jež zní a vyráží už dnes: »Už to vzchází, nepoznáváte to?« (Iz 43,19); je to budoucnost – ad-venire, k jejímuž vytváření nás volá Pán. Víra nám umožňuje mít realistickou a kreativní představivost, schopnou opouštět logiku repetice, substituce či konzervace; zve nás, abychom zaváděli neustále nový čas, Pánův čas. Pokud nám přítomnost něčeho neviditelného, tichého, expanzivního a virálního způsobila krizi a otřásla námi, dovolme této nové diskrétní, uctivé a neinvazivní Přítomnosti, aby nás opět povolala a naučila nebát se čelit realitě. Pokud byla nehmatatelná přítomnost s to rozložit a převrátit priority i zdánlivě neodstranitelné globální agendy, která dusí a devastuje naše komunity a naši sestru Zemi, nemějme strach nechat si přítomností Zmrtvýchvstalého načrtnout cestu, otevřít horizonty a dodat odvahy žít tento historický a jedinečný okamžik. Hrstka ustrašených mužů byla schopna zahájit nový proud zvěsti o živém Bohu s námi. Nebojte se! „Síla svědectví svatých spočívá v životě podle blahoslavenství a podle pravidel, podle nichž budeme souzeni během Posledního soudu“ (Gaudete et exsultate, 109).

Nechme se znovu překvapit Zmrtvýchvstalým. On, svým raněným bokem, ať je znamením toho, jak tvrdou a nespravedlivou se stává realita, a pohne nás neobracet se zády k tvrdé a těžké realitě našich bratří. On ať nás učí provázet, léčit a obvazovat rány našeho lidu nikoli bázlivě, ale směle a s evangelní rozhazovačností rozmnožených chlebů (srov. Mt 14,15-21); s odvahou, pečlivostí a odpovědností Samaritána (srov. Lk 10,33-35); s radostí a slavením pastýře nad ztracenou ovcí (srov. Lk  15,4-6); smířlivým objetím otce, který umí odpustit (srov. Lk 15,20); s pietou, jemnocitem a něhou Marie z Betánie (srov. Jan 12,-3); s mírností, trpělivostí a inteligencí učedníků-misionářů Páně (srov. Mt 10,16-23). Raněné ruce Zmrtvýchvstalého ať utěší naše smutky, pozvednou naši naději a pobídnou, abychom hledali Boží království mimo své obvyklé útulky. Nechme se překvapit také naším věřícím a jednoduchým lidem, často zkoušeným a deptaným, ale také navštěvovaným milosrdenstvím Páně. Ať nás tento lid učí utvářet a tlumit naše pastýřské srdce mírností a soucitem, pokorou a velkorysostí aktivní rezistence, jež je solidární, trpělivá a odvážná, nezůstává lhostejnou, nýbrž dementuje a demaskuje každý skepticismus a fatalismus. Kolik jen je třeba se učit ze síly věřícího Božího lidu, který vždycky nachází způsob, jak podporovat a doprovázet toho, kdo padnul! Zmrtvýchvstání zvěstuje, že věci lze změnit. Nechme, aby nás Pascha, jež nezná hranice, tvořivě vedla do míst, kde bojují naděje a život, kde se utrpení a bolest stávají příhodným prostorem pro korupci a spekulace a kde agresivita a násilí vypadají jako jediné východisko.

Jako kněžím, synům a členům kněžského lidu, nám přísluší, abychom přijali odpovědnost za budoucnost, do níž máme promítat bratrství. Vložme do probodených Pánových rukou jako svatou oběť svoji křehkost, křehkost našeho lidu i celého lidstva. Pán je Ten, kdo nás proměňuje, slouží si námi jako chlebem, bere náš život do Svých rukou, žehná nám, láme nás, rozděluje a dává Svému lidu. A s pokorou se nechme pomazat Pavlovými slovy, aby se šířila jako vonný olej do všech stran našeho města a probouzela tak diskrétní naději, kterou mnozí – mlčky – opatrují ve svém srdci: »Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle« (2 Kor 4,8-10). Máme na Ježíšově utrpení účast svým utrpením, abychom také s Ním prožili moc vzkříšení: jistotu Boží lásky schopné pohnout nitrem a vyjít na křižovatky cest sdílet „s chudými dobrou zvěst, oznámit propuštění vězněným a vrátit zrak slepým, aby byli zdeptaní propuštěni na svobodu a vyhlásit milostivé léto Páně (srov. Lk 4,18-19), s radostí, že se budou všichni moci účastnit aktivně díky svojí důstojnosti dětí živého Boha.

Toto vše, nač jsem během tohoto období pandemie myslel a co jsem cítil, chci s vámi bratrsky sdílet, aby nám to pomáhalo chválit Pána a sloužit bratřím. Doufám, že nám to všem poslouží „milovat a sloužit víc“.

Pán Ježíš ať vám žehná a Panna Maria chrání. A prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne.

Bratrsky,

František

V Římě, u sv. Jana na Lateránu na slavnost Seslání Ducha svatého, 31. května 2020.

Přeložil Milan Glaser