Příliš často chtěla církev dokazovat, že je “z tohoto světa” a věnovala se všeobecně schvalovaným věcem spíše než apoštolátu, říká guinejský kardinál Robert Sarah, stojící v čele Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. V komentáři publikovaném na stránkách francouzského deníku Le Figaro demaskuje, jak strach ze smrti, který se stal v těchto dnech jediným vodítkem sekulární společnosti, vede k zániku lidskosti. A hlas církve, jenž má být hlasem naděje přesahujícím světskou dimenzi, před tímto sebedestruktivním pragmatismem příliš snadno kapituluje.
Má církev vůbec nějaké místo v epidemii, jež přišla ve 21. století? Na rozdíl od minulých století je většina lékařských služeb obstarávána státem a zdravotnickým personálem. Moderní doba má své sekularizované hrdiny v bílých pláštích - a vskutku jsou obdivuhodní. Nepotřebuje už houfy křesťanských dobrodinců, kteří by se stali o nemocné a pohřbívali mrtvé. Stala se církev pro společnost zbytečnou?
Virus Covid-19 navrací křesťany k počátkům. Ve skutečnosti církev vstoupila do pokřiveného vztahu ke světu už dávno. Uprostřed společnosti tvrdící, že ji nepotřebuje, se křesťané snažili pedagogickými prostředky dokázat, že umějí být užiteční. Církev vystupovala jako vychovatelka, matka chudých, “odbornice v lidskosti”, řečeno slovy Pavla VI. A činila tak právem. Avšak křesťané poznenáhlu pozapomněli na důvody této dovednosti. A nakonec zapomněli, že dokáže-li církev pomáhat člověku, aby byl lidštějším, je tomu tak proto, že od Boha obdržela slova věčného života.
Církev se angažuje v boji za lepší svět. Právem podporuje ekologii, mír, dialog, solidaritu a rovnou distribuci bohatství. Všechny tyto zápasy jsou správné. Avšak mohou vést k zapomnění Ježíšových slov: “Moje království není z tohoto světa”. Církev má poselství pro tento svět jedině proto, že má klíče od jiného světa. Křesťané někdy nahlíželi církev jako pomoc, kterou dal Bůh lidstvu, aby vylepšil jejich život na této zemi. A nechyběli jim k tomu důvody, protože víra ve věčný život vskutku dává světlo k správnému způsobu života ve vezdejším světě.
Virus Covid-19 odhalil záludnou nemoc, která církev pohlcuje: domněnka, že je “z tohoto světa”. Chtěla se cítit legitimně v jeho očích a podle jeho kritérií.
Avšak vynořila se radikálně nová skutečnost. Triumfující modernita se zhroutila při setkání se smrtí. Tento virus odhalil, že navzdory všemu pojišťování a zabezpečování zůstává svět ochromen strachem ze smrti. Svět může vyřešit zdravotní krize. Překoná jistě také krizi ekonomickou. Nikdy však nevyřeší tajemství smrti. Odpověď má jedině víra.
Podívejme se na tuto věc velmi konkrétně. Ve Francii, stejně jako v Itálii, se stala klíčovým bodem otázka domovů pro seniory. Proč? Protože otázka smrti vyvstala přímočaře. Měli by být jejich staří obyvatelé uzavřeni ve svých pokojích, vystaveni riziku, že zemřou v zoufalství a osamění? Nebo by měli spíše zůstat v kontaktu se svými rodinami s rizikem, že zemřou na virus? Nevěděli jsme, jak odpovědět.
Stát, ponořený do sekularismu, jenž se principiálně rozhoduje k ignorování naděje a vykazování kultu do privátní sféry, byl odsouzen k mlčení. Jediným jeho řešením je uniknout fyzické smrti za jakoukoli cenu, i kdyby to znamenalo smrt morální. Odpověď by mohla přinést jedině víra: doprovázet staré lidí k pravděpodobné smrti v důstojnosti a především v naději na věčný život.
Le Figaro, 19. května 2020
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
