Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Při dnešní ranní eucharistii v Domě sv. Marty připomenul papež František těhotné ženy, které budou rodit v tomto nelehkém čase. V homilii varoval před gnostickou vírou, zbavenou společenství a reálných lidských kontatků, prožívanou výlučně skrze streamingové přenosy, po nichž se svátosti šíří jen vir(tu)álně.

Liturgii z pátku velikonočního oktávu zahájil Svatý otec myšlenkou na nastávající matky:

„Chtěl bych, abychom se dnes modlili za ženy, které očekávají narození potomka, za těhotné ženy, z kterých se stanou matky. Prožívají neklid, dělají si starosti a kladou si otázku: »V jakém světě bude moje dítě žít?« Modleme se za ně, aby jim Pán dodal odvahu k výchově těchto dětí v důvěře, že svět sice bude jiný, ale bude to stále svět, který Pán velice miluje.“

V kázání papež vykládal dnešní evangelium (Jan 21,1-14), v němž se zmrtvýchvstalý Ježíš ukazuje učedníkům, kteří se vrací na břeh Genezaretského jezera po nevydařeném nočním rybolovu. Poslechnou Pánovu výzvu, aby znovu vyhodili sítě, které se naplní rybami. Tato scéna, komentoval František, probíhá zcela prostě, protože učedníci vyrostli v důvěrném přátelství s Ježíšem. Rovněž my, křesťané, vysvětloval dále, máme růst v této důvěrné známosti, která je současně osobní i pospolitá. Důvěrnost bez společenství, církve a svátostí je nebezpečná, protože se může změnit v gnostický vztah, oddělený od Božího lidu. Za nynější pandemie, upozornil papež, komunikujeme prostřednictvím sdělovacích prostředků, ale nejsme spolu, jako například při této ranní mši. Je to obtížná situace, kvůli níž se věřící nemohou účastnit bohoslužeb a ke svatému přijímání přistupují pouze duchovně. Je třeba vyjít z tohoto tunelu, abychom se vrátili do společenství, protože církev, která se šíří virálně, není církev. Kéž nás Pán naučí této konkrétní důvěrnosti, tomuto niternému přátelství s Ním, avšak v církvi, se svátostmi a spolu se svatým lidem Božím, modlil se Petrův nástupce.

„Učedníci byli rybáři a Ježíš je povolal vprostřed jejich práce. Ondřej a Petr právě vrhali síť do moře, ale nechali sítě a následovali ho. Totéž učinili Jan a Jakub, opustili otce i lodní posádku, která s nimi pracovala, a následovali Ježíše. Povolání je zastihlo, když konali své rybářské řemeslo. Dnešní evangelium, které popisuje zázrak, zázračný rybolov, připomíná jiný zázračný rybolov, o němž vypráví Lukáš v páté kapitole. Také tam se rybářům dostalo úlovku, který nikdo neočekával. Ježíš tehdy po kázání přikázal, aby zajeli na na hlubinu, a naléhal i přes Šimonovy námitky o celonoční marné lopotě. »Na tvé slovo spustím sítě«, řekl nakonec Petr. Evangelium pak zmiňuje »velké množství ryb« a »úžas, který se zmocnil« všech rybářů po tomto zázraku. V dnešním rybolovu se o úžasu nemluví. Je zde patrná určitá bezprostřednost, je zjevné, že došlo k jistému pokroku, postupnému poznávání Pána a důvěrnému vztahu s Ním, řekl bych k obeznámenosti. Když Jan spatřil muže na břehu jezera, ihned řekl Petrovi: »Pán je to!«, Petr přes sebe přehodil šaty a vrhl se do moře, aby se přebrodil k Pánu. Při prvním setkání padl Ježíšovi k nohám se slovy: »Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný«. Tentokrát neříká nic, vystupuje přirozeněji. Nikdo se neptá, kdo onen muž je, vědí, že před sebou mají Pána, a setkání s ním je samozřejmé. Důvěrná obeznámenost apoštolů s Pánem zesílila.

Také my, křesťané, na své životní pouti postupujeme v důvěrném přátelství s Pánem. Máme Pána takříkajíc po ruce, protože kráčí s námi a víme, že je to On. Nikdo z apoštolů se ho netázal: »Kdo jsi?«, protože věděli, že je to Pán. Každodenní důvěrné sblížení s Pánem je křesťanům vlastní. Snídávají s Pánem, berou od něj rybu a chléb, nenuceně o mnohém rozmlouvají. Tato křesťanská důvěrnost s Pánem je vždy komunitní. Jistě, je niterná a osobní, avšak ve společenství. Důvěrnost ochuzená o společenství, chléb, církev, lid a svátosti, je nebezpečná. Může se z ní stát gnostická, individualistická důvěrnost, oddělená od Božího lidu. Bezprostřednost apoštolů ve vztahu k Pánu bylo vždy pospolitá, odehrávala se u stolu, symbolu společenství. Byla svátostná ve sdílení chleba. Toto všechno říkám, protože mne jeden člověk přivedl k úvaze nad nebezpečím, které přináší tento čas. Nynější pandemie způsobila, že komunikujeme, ale také svátostně přijímáme výlučně prostřednictvím médií. Také při této mši jsme všichni propojeni, ale nejsme spolu. Je zde malá část lidu, přijímající eucharistii, avšak velké množství lidu, které je s námi ve spojení, ji přijme pouze duchovně. Toto není církev – je to církev, která se ocitla ve složité situaci, kterou Pán dopouští, ale ideálem církve je svátostné společenství s lidem, a to stále.

Když se před Velikonocemi objevila zpráva, že budu sloužit obřady v prázdné bazilice sv. Petra, napsal mi jeden velice dobrý biskup a vyčinil mi: »Jak je to možné, bazilika je tak velká, proč tam nedáte aspoň třicet lidí, aby byli vidět? To přece nemůže být nebezpečné...« Pomyslel jsem si, co ho to napadá, v tu chvíli jsem nic nepochopil. Předsevzal jsem si, že se zeptám, co tím mínil, až se potkáme, protože je to skutečně dobrý biskup, blízký lidu. Pak jsem porozuměl, že mne varoval před virální církví, svátostmi a Božím lidem. Církev, svátosti a Boží lid jsou totiž konkrétní. Pravdou je, že v tuto chvíli se náš důvěrný vztah k Pánu uskutečňuje tímto způsobem, avšak jen proto, abychom z tohoto tunelu vyšli a nezůstali v něm. Apoštolská důvěrnost není gnostická, virální, egoistická, nýbrž konkrétní a propojená s lidem. Je to bezprostřední vztah k Pánu v každodennosti, ve svátostech, vprostřed Božího lidu. Učedníci na této cestě dozrávali a my se to od nich máme naučit. Od první chvíle pochopili, že tato důvěrnost spočívala v něčem jiném, než si zprvu představovali, až dospěli k poznání Pána. Sdíleli všechno – společenství, svátosti, Pána, pokoj, slavnost. Kéž nás Pán naučí této důvěrnosti, niternému přátelství s Ním, avšak v církvi, se svátostmi a spolu se svatým lidem Božím.“

Zakončil papež František dnešní ranní homilii v Domě sv. Marty. Bohoslužbu v kapli Ducha svatého, opětovně přenášenou sdělovacími prostředky, uzavřel eucharistický výstav. Na závěr zazněla mariánská antifona Vesel se, nebes Královno.