Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Žl 119, 20.24.40.131)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Na dnešní audienci budeme pokračovat v rozjímání o cestě za štěstím, které nám Pán dal v blahoslavenstvích, a přistupujeme ke čtvrtému z nich: »Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni« (Mt 5,6).

Po setkání s chudobou v duchu a s pláčem se nyní střetáváme s dalším typem slabosti, pojící se ke hladu a žízni. Hlad a žízeň jsou primární potřeby, týkající se přežití. To je třeba zdůraznit: nejde o nějakou povšechnou touhu, nýbrž o každodenní životní nutnost, výživu.

Co však znamená lačnit a žíznit po spravedlnosti? Zajisté tu není řeč o těch, kteří chtějí pomstu. Vždyť předchozí blahoslavenství mluvilo o tichosti. Lidstvo je nespravedlnostmi zajisté zraňováno a lidská společnost naléhavě potřebuje nestrannost, pravdu a sociální spravedlnost, pamatujme, že zlo spáchané ve světě na ženách a mužích se dotýká srdce Boha Otce. Který otec by netrpěl bolestí svých dětí?

Písmo mluví o bolesti chudých a utlačovaných, kterou Bůh zná a sdílí. Jak vypráví kniha Exodus (3,7-10), Bůh sestoupil, aby vysvobodil svůj lid, protože slyšel volání utiskovaných synů Izraele. Avšak hlad a žízeň po spravedlnosti, o nichž mluví Pán, je hlubší než legitimní požadavek lidské spravedlnosti, který ve svém srdci nosí každý člověk.

V „horském kázání“, trochu dále, mluví Ježíš o spravedlnosti větší než je lidské právo či osobní dokonalost, když říká: »Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete« (Mt 5,20). Jde o spravedlnost, která pochází od Boha (srov. 1 Kor 1,30).

V Písmu nacházíme výraz žízně hlubší než je ta fyzická, totiž touhu, která je kořenem naší existence. Jeden žalm praví: »Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země« (Žl 63,2). Církevní otcové mluví o neklidu, který přebývá v srdci člověka. Svatý Augustin říká: „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ (Vyznání, I,1,5). Existuje niterná žízeň, niterný hlad, neklid...

V každém srdci, dokonce i ve zkaženém člověku, který se vzdálil dobru, je skryta touha po světle, třebaže pod sutinami klamů a pochybení. Vždycky existuje tato žízeň po pravdě a dobru, je to žízeň po Bohu. Vzbuzuje ji Duch svatý. On je živou vodou, hnětoucí náš prach, i stvořitelským dechem, který mu dal život.

Proto je církev poslána zvěstovat všem Boží Slovo, prosycené Duchem svatým. Evangelium Ježíše Krista je totiž tou největší spravedlností, kterou lze nabídnout srdci lidstva, jehož je životní nutností, i když si to neuvědomuje (viz Katechismus katolické církve, 2017).

Když například muž a žena uzavírají sňatek mají v úmyslu učinit něco velkého a krásného, a pokud si tuto žízeň uchovají, vždycky najdou cestu, kudy uprostřed problémů a s pomocí milosti pokračovat dál. Také mladí lidé mají tento hlad, o který nesmějí přijít! Je třeba chránit a živit v srdcích dětí onu touhu po lásce, něze a vlídnosti, kterou vyjadřují svými upřímností a nadšením.

Každý člověk je povolán objevit, na čem opravdu záleží, čeho má opravdu zapotřebí, co umožňuje dobrý život a zároveň co je druhořadé a bez čeho se lze klidně obejít.

Ježíš v tomto blahoslavenství hladu a žízně po spravedlnosti zvěstuje, že existuje žízeň, která nebude zklamána; tato žízeň, bude-li pěstována, dosáhne utišení a dospěje vždy k dobrému konci, protože odpovídá samotnému Božímu srdci, Jeho Svatému Duchu, kterým je láska, a setbě Ducha svatého v našich srdcích. Kéž nám Pán dá tuto milost, totiž žíznit po spravedlnosti, mít ochotu ji nalézt, uvidět Boha a prokazovat dobro druhým.

Přeložil Milan Glaser