Vatikán. Mezi blahoslavené bude brzy zapsán italský chlapec Carlo Acutis, který v patnácti letech podlehl leukémii, a salvadorský jezuita Rutilio Grande García, zavražděný v roce 1977. Papež František podepsal v pátek 21. února při audienci prefekta Kongregace pro svatořečení kardinála Becciu tři dekrety potvrzující zázrak na přímluvu kandidátů svatoření a blahořečení, jeden dekret o mučednictví a čtyři dekrety o heroických ctnostech.
Cestu ke svatořečení otevírá schválení zázraku na přímluvu blahoslaveného Lazara, Devasahayam Pillai (23. dubna 1712 – 14. ledna 1752). Tento indický laik se narodil v rodině zámožného hinduisty z nejvyšší kasty bráhmanů, získal dobré vzdělání a udělal rychlou kariéru na dvoře maharadžy. Pod vlivem kapitána holandského námořnictva konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Lazar. Jeho příklad přivedl ke Kristu kromě jeho ženy také část rodiny a přátel. Hlásal rovnost všech lidí, čímž zpochybňoval kastovní systém. Byl proto obviněn ze zrady země, uvězněn a mučen. Zobrazován bývá v řetězech, tak jak byl vláčen po různých místech, s cílem vynutit zapření víry v Krista. Zastřelen byl 14. ledna roku 1752 a jeho tělo je pochováno v katedrále ve městě Kottar.
Další z dekretů potvrzuje zázrak na přímluvu italské řeholnice a misionářky bl. Marie Francesky od Ježíše (občanským jménem Anna Maria Rubatto 14. února 1844 – 6. srpna 1904). Jako mladá dívka osiřela a stala se dámou na dvoře turínské aristokratky. Po její smrti se začala věnovat charitativní práci, která vyústila nakonec ke složení řeholních slibů a založení kapucínských terciářek v Loanu. Komunita zaměřená na evangelizaci nejchudších vrstev obyvatel, pomoc nemocným a výchovu mladých lidí se během dvaceti let rozrostla na dvacet domů a rozšířila se také do Latinské Ameriky. Marie Francesca na svých misijních cestách přeplavila sedmkrát Atlantický oceán. Zemřela v Montevideu v roce 1904. Když ji Jan Pavel II. 10. října 1993 blahořečil, stala se první uruguayskou blahoslavenou.
Třetí z potvrzených zázraků se udál na přímluvu italského chlapce našich dní, povolaného na věčnost v roce 2006. Carlo Acutis (3. května 1991 – 12. října 2006) platil mezi svými vrstevníky za počítačového génia. Své nadání však dokázal uplatňovat také v charitativní činnosti a v šíření eucharistické úcty. Statečně prožil poslední rok života, poté co mu byla diagnostikována akutní leukémie, a pro svůj mladý věk spojený s moudrostí, získanou v perspektivě odchodu na věčnost, se záhy stal jedním z patronů italské mládeže, citovaným rovněž papežem Františkem v exhortaci Christus Vivit (104-106). Tělesné ostatky Carla Acutise byly loni v dubnu přeneseny do chrámu Obnažení v Assisi, který je od roku 2017 národním poutním místem italské mládeže.
Čtvrtý dekret stvrzuje mučednickou smrt tří Božích služebníků ze Salvadoru. Jezuitský kněz Rutilio Grande García (1928-1977) a dva další laici, sedmdesátiletý vesničan Manuel Solórzano a šestnáctiletý Nelson Rutilio Lemus, byli zavražděni z nenávisti k víře 12. března 1977. Činnost otce Rutilia na podporu chudých a utlačovaných se posléze stala vzorem pro arcibiskupa Romera, kterého v roce 1980 potkal stejný osud. K odkazu otce Rutilia se hlásí také papež František, jak přiznal v rozhovoru se středoamerickými jezuity při loňském setkání mládeže v Panamě.
Další čtyři dekrety potvrzují heroické ctnosti tří italských kněží a chilského laika. Jsou to:
Italský oratorián P. Emilio Venturini (9. ledna 1942 – 1. prosince 1905) z města Chioggia v Benátsku, který v 70. letech 19. století inicioval založení Kongregace sester P. Marie Bolestné pomáhající osiřelým děvčatům.
Diecézní kněz Pirro Scavizzi (31. března 1884 – 9. září 1964), který působil mimo jiné jako neoficiální informátor papeže Pia XII. za II. světové války, jejíž tragické tváře poznal na svých cestách napříč Evropou, jak dokládají jeho čtyři tajné relace. Zároveň sloužil také jako spojka v komunikaci mezi Svatým stolcem, vojenskými kaplany a biskupy okupovaných zemí.
Otec Emilio Recchia z Kongregace stigmat našeho Pána Ježíše Krista (19. února 1888 – 27. června 1969), dlouholetý farář kostela sv. Kříže na via Flaminia, válečný zajatec za 1. světové války a kaplan olympijských závodníků v roce 1960.
A konečně chilský laik z schönstattského hnutí Mario Hiriart Pulido (23. července 1931 – 15. července 1964), který se od narození potýkal s nádorovým onemocněním. Přesto vystudoval inženýrský obor a ve 33 letech zemřel v pověsti svatosti.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
