Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Slabosti katolické církve jsou stejné slabosti jako anglikánské, kulturní tektonické desky se mimořádnou rychlostí sesouvají na obou stranách, to je pravda. Rozdíl je v tom, že katolická církev má zdroje k tomu, aby z krize vyšla, zatímco u anglikánů tyto zdroje nevidím,“ říká Gavin Ashenden, někdejší kaplan královny Alžběty a anglikánský biskup; nyní už jen dr. Ashenden, neboť na čtvrtou neděli adventní 22. prosince loňského roku, přestoupil do katolické církve.

Mnozí dnes pohlížejí na přestupy mezi křesťanskými církvemi skepticky. Setkala jsem se s biskupy, kteří odrazovali duchovní protestantských církví od přestupu do římské církve, a mainstreamoví proroci hlásají jakési globální křesťanství, v němž se rozdíly mezi denominacemi smývají. O to zajímavější je slyšet hlas někoho, kdo tuto trochu skandální a rozhodně značně nepohodlnou volbu učinil. Co jej k tomu vedlo?

Gavin Ashenden mluví o teologickém, duchovním a existenciálním nedostatku sebereflexe. Náboženský svět je plný manažérů, často i schopných lidí, kteří by se dobře uplatnili ve světských organizacích, řešících různé úkoly - avšak bez jakékoli vize celku. První a hlavní bolestí je nedostatek spirituality, říká. Kritizuje také odklonění od teologie směrem k politice, k němuž došlo v posledních desetiletích, pragmatické „provozování náboženství“, rezignaci na duchovnost, ve jménu sekulární vize pokroku. A co hůře, církev přistupuje na tuto vizi, aniž by se zeptala - zejména na horizontu hrůz 20. století - kam vlastně směřuje! A když hledáme příčiny toho, co se stalo špatně, zjišťujeme, že tento druh debaty vůbec neproběhl, ohlíží se ve své kritické analýze současného anglikanismu Gavin Aashenden v rozhovoru pro magazín Spectator.

Hlavní problém spatřuje ve slučování prorocké vize vlastní církvi s politickou dimenzí. Čím méně se modlíš, čím méně směřuješ k nadpřirozenému a metafyzickému, k duchovní dimenzi, tím víc máš tendenci kompenzovat tuto nedostatečnost politickými významy. Je naprosto pošetilé domnívat se, že duchovní dimenzi lze nahradit v politické sféře. Mimo jiné proto, dopad politických gest je krátkodobý, zatímco duchovní mohou ovlivnit celé generace, konstatuje Gavin Ashenden a s politováním podotýká, že jeho někdejší domovská církev se vydala na cestu jakéhosi „soft socialismu“ a na svou prorockou roli rezignovala.

Je to přirozeně všudypřítomné dilema a pokušení, které se dnes objevuje napříč církvemi a náboženskými společnostmi. Přitom paradoxně žijeme ve společnosti inspirované metafyzickými záležitostmi víc než kdy dřív, jak dokládá úspěch celé škály různých hnutí New Age hnutí a dalších na pověrách založených religiozitách. Kde tedy hledat? – ptá se Gavin Ashenden. Sáhnout do hluboké studny duchovnosti západního mnišství, prorocké tradice, kněžství a svátostí, mluvit o zkušenostech s nadpřirozenou sférou, která je vlastní doménou církve. A na druhé straně formovat lidi, kteří se dokáží modlit, kteří se skutečně setkávají s Bohem, vytvářet společenství a šířit odtud autenticky náboženskou zkušenost. Církev by měla přestat s poučováním a didaktikou a přivádět lidi co nejblíže k živému Bohu, dovolit jim, aby došli k jakési proměně. „Myslím si, že existenciální touha člověka je natolik hluboká, že tudy cesta vede,“ dodává dr. Gavin Ashenden, někdejší anglikánský biskup a kaplan královny, a nyní kandidát na ženatého kněze v katolické církvi.