Bůh na sebe vzal lidský život, a třebaže tak neučinil skrze pohlavní spojení muže a ženy, přesto chtěl být ve svém lidství vychováván ženou a mužem, jak dal výslovně na srozuměnou (Mt 1,20-21). Vzhledem k jalovým světským sporům o to, co je to rodina, nejde o bezvýznamný fakt. Nejen tedy na počátku, biblickou Genezí, ale také Svým příchodem na svět v lidském těle Bůh potvrdil smysl rodinného společenství, na kterém zjevil Svůj záměr s lidstvem.
Nejenom lidský jedinec, ale i celé lidstvo tak během dějin dochází svého transcendentního smyslu skrze rodinu. Skrze rodinu promluvilo vtělené Boží Slovo, a rodina je nepostradatelná ke zrání lidského jedince, ale i lidstva jako celku. Je to čím dál zjevnější: rodina se bez víry v Boha Stvořitele stává nesrozumitelnou, ale platí také opačně, že porozumění rodině tuto víru umožňuje či utužuje. Všechno se přitom maximálně vyhrocuje i zjemňuje, prohlubuje a rozšiřuje.
Rodina dostala příchodem Spasitele významnou roli v dějinách. Celý lidský rod může dojít jednoty doceněním onoho podivuhodného tmelu, kterým rodina uči vnímat, cítit, přemýšlet, jednat a vztahovat se k druhým a ke světu. Politika, jež organizuje vzájemné soužití tak, jako by rodina neexistovala, je nelidská.
Monarchie byly založeny na úctě k rodině, kterou reprezentovala ta vládnoucí a viditelná. Občanská úcta k vládnoucí rodině, jak je ještě dnes někde patrné, může být nepochybně mnohem lepším pojivem lidské společnosti než odlidšťující a odosobňující idolatrie abstraktních termínů, ať už jsou jimi slova „království“ či „demokracie“. Duchovní tmel rodiny a lásky, která je v rodině vnímána jako milost, je v těchto politických idolatriích pomalu, ale jistě nahrazován stále prázdnějším žvaněním, které je sporné, protože nevychází z individuální a zároveň všeobecné lidské zkušenosti, nýbrž z domýšlivých individuálních pokusů o verbální ovládnutí celku.
Nepřesně se těmto pokusům říká „totalitarismus“ a v dějinách se označují stejně prázdným slovem „revoluce“. Všechny tyto pokusy parazitují na rodině, původním stvořitelském Božím plánu, který ne vždy výslovně popírají, ale k jehož popření systematicky vybízejí. Nazývají to výchovou a vystupují pod maskou neutrality, kterou prý skýtá věda. Během 19. a začátkem 20. století vznikla celá řada takovýchto „vědeckých“ odvětví.
Jedním z nejvýznamnějších jejich představitelů je Edward L. Bernays (1891-1995), synovec Sigmunda Freuda. Ve své proslulé knize nazvané Propaganda (1928) píše v narážce na Spojené státy americké, kde prožil většinu svého života: „Vědomá a organizovaná manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento neviditelný mechanismus společnosti, tak vytvářejí neviditelnou vládu, jež je skutečnou mocí v naší zemi. Jsme ve značné míře ovládáni lidmi, o nichž nevíme nic, ale kteří jsou schopni utvářet naši mentalitu, usměrňovat naše chutě a sugerovat nám, o čem máme přemýšlet,“ konstatuje Bernays, který se právě na tomto usměrňování celý život osobně podílel. Právě z díla tohoto muže čerpal jistý Joseph Goebbels, jak dosvědčuje sám Bernays (Biography of an Idea: Memoirs of Public Relations Counsel - 1965). Tento americký občan je tvůrcem dalších úspěšně zavádějících termínů jako „veřejné mínění“ či „produkce souhlasu“. Jeho citované dílo, Propaganda, inspirovalo nejen název, ale i činnost stejnojmenného ministerstva tzv. Třetí říše. „Sociální inženýrství“, jak toto ovládání mas pojmenoval bez jakéhokoli pejorativního nádechu zakladatel tzv. behaviorismu, slavný psycholog John B. Watson (1878-1958), tedy překvapivě nemá německý původ. Jde o čirou techniku moci, vypracovanou a praktikovanou bez ohledu na ideový nátěr, který může být národně-socialistický, marxistický, leninský či jakýkoli jiný, a děje se tak dodnes.
Klimatické změny a z nich plynoucí hrozby představují další téma této manipulace. Přestávají být dokonce problémem pouhých přírodních věd. Jistý mladý německý psycholog totiž tvrdí, že „kdo nevnímá hrozící destrukci světa“, trpí „psychickou poruchou“ a „potřebuje psychoterapii“. Na stránkách odborného časopisu Bavorské psychoterapeutické společnosti Psychotherapeuten journal (3/2019) nedávno publikoval článek nazvaný „Negace apokalypsy. Jak se vyrovnat s klimatickou krizí z hlediska existenciální psychoterapie.“
Teze tohoto „nadějného“ autora, jménem Fabian Chmielewski, je jednoduchá a přímočará: kdo se „dostatečně nezajímá o hrozící zkázu nynějšího světa“ a neprožívá „adekvátní citovou reakci“ ve vztahu k této „apokalypse“ - tedy paniku, jak ji prezentuje např. Greta Thunberg či přesněji její zákonní zástupci vzhledem k nezletilosti dotyčné - měl by být podroben léčení. Takovýto necita má totiž „psychologické problémy“, vyžadující psychoterapii.
Tady už jeden opravdu neví, co si má myslet nebo nemyslet...
Neudiví, že zmíněný odborný článek byl přeložen a publikován asociací Psychologists for future, která byla založena za účelem „identifikovat, komunikovat a překonat“ obranné psychologické mechanismy, jež jsou základem klimatického negacionismu. Zdá se, že tím je i politická korektnost zařazena mezi psychické patologie. Orwell tomu říká thoughtcrime, zločin závadného myšlení. V Severní Koreji o tomto zločinu stále vědí své.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
