VaticanNews.va

   23. 2. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6583
Poslechem z webových stránek.4037
Četbou textů na webových stránkách.6447
Poslechem i četbou.3793


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Turínské plátno poprvé přezkoumal plastický chirurg

Být křesťanem znamená přijímat Ježíšovu cestu pokory

Papež: Tichost spojuje, hněv rozděluje


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

13.12.2019 

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu

Přednáška papeže Františka na generální kurii Tovaryšstva Ježíšova, 13. prosince 2019

Česká sekce RV

Když mi otec Spadaro dával pět svazků Spisů (Escritos) od Mistra Fiorita, jak jsme mu familiárně říkali my, argentinští a uruguayští jezuité, hovořil o možnosti jejich prezentace. Byly totiž vydány v Civiltà Cattolica v redakci otce Josého Luise Narvajy. Tehdy jsem zatoužil být u toho osobně. Hned jsem mu řekl: „A proč tu prezentaci nedat udělat některému z jeho žáků?“. Zeptal se mne: „Komu například?“. Odpověděl jsem mu: „Mně.“ A tak jsem zde.

V úvodu José Luis vykresluje postavu otce Fiorita jako „mistra dialogu“. Tento titul se mi líbil, protože tohoto Mistra dobře popisuje a poukazuje na jeden paradox: Fiorito byl totiž málomluvný, ale uměl hodně naslouchat a v naslouchání rozlišovat, což je jeden z pilířů dialogu.

Odkazuji tedy na tuto úvodní studii, která pojednává o všech aspektech dialogu, jak jej otec Fiorito praktikoval a učil: dialog mezi mistrem a žáky ve společném duchu Školy, dialog s autory a s texty, dialog s dějinami a s Bohem. Podám dva body, které mi pomohly uspořádat tuto prezentaci, a trochu rozvedu několik úvah, které činím v předmluvě, vydané v prvním svazku.

Začnu od věty, kterou používá Fiorito ve svém článku nazvaném „Platonova Akademie jako ideální Škola“. Tou větou je Magister dixerit, „Mistr by řekl“.1 Vyvstane-li nějaké úskalí, které nepředvídá to, co „Mistr pověděl“, pomůže si dobrý žák, který se cítí zodpovědným za hodnotu nauky, kterou přijal a chce ji hájit, tvrzením „Mistr by řekl“.2

Když jsem znovu pročítal různé články, napadlo mne, co by řekl Mistr, za okolností jakou je ta nynější. Nejenom „co by řekl“ skutečně, ale „jak“ by to řekl. Inspirovala mne v tom další věc, na kterou poukazuje Narvaja, že totiž Fiorito se rád považoval za toho, kdo „komentuje spolupřemýšlením (com-mentum), to znamená myslet spolu s (druhým) autorem“.3

Chtěl bych dnes proto podat komentář: myslet společně s Fioritem, společně s Narvajem na pár věcí, které mi velice prospěly a mohou pomáhat druhým. Budu s texty nakládat svobodně, což usnadňuje skvělá práce, která vedla k jejich společnému vydání s patřičným kritickým aparátem.

Na co by se Fiorito zeptal v souvislosti s vydáním svých Spisů? Nejprve asi na smysl takového počinu vzhledem k tomu, že není známý autor, možná s výjimkou úzkého okruhu znalců svatého Ignáce. Myslím si však, že by souhlasil s tím, že jeho spisy mohou zajímat ty, kdo duchovně doprovázejí a dávají Exercicie, a všechny, kdo touží po praktické pomoci, jak vést druhé a jak dávat Exercicie s větším užitkem.

Fiorito moc neusiloval o to, aby byl znám, ale jako dobrý mistr seznamoval svoje žáky s mnohými dobrými autory. Dokonce bych řekl, že nám dával zakoušet to nejlepší z nejlepších výběrem textů a jejich komentováním v Boletin de espiritualidad Argentinské jezuitské provincie, vydávaném každý měsíc. Byl to muž, které neustále hledal znamení doby, pozorný k tomu, co Duch říká církvi pro dobro lidí, prostřednictvím hlasu velmi rozmanitých autorů, aktuálních i klasických. A texty, které komentoval, odpovídaly nejenom na okamžité, ale i na hlubší starosti, a probouzely nové tvůrčí návrhy. V tomto smyslu pokládal za užitečné seznamovat se neustále právě s těmi, s nimiž seznamoval.

Myslím, že poprvé jsem jeho jméno zmínil na setkání s jezuity Myanmaru a Bangladéše. Jeden z nich se mne zeptal, jaký vzor bych ukázal mladému jezuitovi. Na mysl mi přišli dva. Prvním byl jeden ne zcela pozitivní a druhým byl právě Fiorito. „Byl profesorem filosofie, děkanem fakulty, ale měl rád spiritualitu. Učil nás cestě rozlišování.“4 Vzpomínám si, že mi bylo potěšením zmínit jej právě tam, v Myanmaru, protože on by si podle mne nikdy nedovedl představit, že by jeho jméno bylo citováno v tak vzdálených krajích. A tím méně pak při události, jakou je ta dnešní.

A přece by byl velice rád, tím jsem si jist, že jsou jeho Spisy publikovány jedním z jeho žáků. A dnes prezentovány dalším z jeho žáků. Pravý mistr v evangelním smyslu je rád, že jsou z jeho žáků také mistři a zachovávají si stále svůj učednický stav.

Jak ukazuje Narvaja, Fiorito nám předal „školského ducha“, ve kterém „má intelektuální vlastnictví komunitní smysl“, neboť „žádný učedník se nepovažuje za absolutního vlastníka odkazu svého mistra, takže by nepřipouštěl další. Naopak, chce jej sdílet a rozšiřovat řady šťastných vlastníků téhož duchovního pokladu. A chce dokonce předávat i samu jeho sdělitelnost.“ Tady Fiorito citoval související brilantní Augustinovo vyjádření z De doctrina christiana: „Cokoli se totiž nevyčerpá darováním, pokud se vlastní bez rozdávání, nevlastní se tak, jak by bylo třeba“ (I,1).5

Skutečnost, že prezentuji tyto Spisy v této aule generální kurie, je pro mne způsob, jak vyjádřit svoji vděčnost za všechno, co mi Tovaryšstvo Ježíšovo dalo a co pro mne učinilo. V osobě Mistra Fiorita je zahrnuto mnoho jezuitů, kteří mne formovali, a zde chci jmenovat také mnohé řeholní bratry, Mistry, dávající radostný příklad prosté celoživotní služby.

Zároveň je to také příležitost, jak poděkovat a povzbudit mnohé muže a ženy, kteří ve věrnosti charismatu duchovního doprovázení vedou, podporují a podpírají svoje bratry v poslání, které jsem v nedávném Listu kněžím popsal jako cestu, jež nám dává „zakoušet, že jsme učedníci“.6 Nejenom jimi být, což už je mnoho, ale také si to uvědomovat (a často o této milosti uvažovat a mít z toho užitek, jak říká Ignác v Exerciciích). Pán totiž nevyučuje sám, ani z nějaké vzdálené katedry, nýbrž utváří „Školu“ a vyučuje, obklopen učedníky, kteří se pak stávají mistry dalších, a toto vědomí v nás zužitkovává a rozmnožuje Jeho Slovo.

Předmluvě píši: „Spisy otce Miguela Ángel Fiorita jsou již dlouho pramenem útěchy pro nás, kteří z jeho učení čerpáme, a jejich vydání přinese velké dobro celé církvi.“ Tím jsem si jist.

 

Trochu historie

Pro nás argentinské jezuity je četba těchto svazků probíráním vlastních dějin: zahrnují sedmdesát let života naší rodiny, a chronologické řazení, v němž se objevujíé, nám umožňuje evokovat jejich kontext. Nejenom ten bezprostřední a partikulární, ale také širší kontext všeobecné církve, který Fiorito ve šlépějích Hugo Rahnera nazývá „metadějiny spirituality“.7 Metadějiny jsou u Fiorita klíčovým pojmem.

„Existují metadějiny, které se někdy neukáží přímo v dokumentech, ale zakládají se na identitě určitého mystického porozumění a náleží k nepřetržitému působení Ducha svatého, neviditelně přítomného ve viditelné církvi, což je nejzazší, ale transcendentní důvod této duchovní stejnorodosti,“ která existuje mezi různými křesťany odlišných epoch. Fiorito si osvojuje perspektivu, ze které jeden světec, kterého jsem nedávno kanonizoval, John Henry Newman, rozjímal o církvi: „Katolická církev nikdy neztrácí to, co jednou vlastnila [...] Spíše než by z jedné fáze přecházela do druhé, nese svoje mládí s sebou a svoji zralost ve svém stáří. To, co si církev osvojila, nezměnila, nýbrž akumulovala a podle okolností vytahuje ze svého pokladu věci staré i nové.“8 Napadá mne hezké vyjádření Gustava Mahlera: „Tradice je zárukou budoucnosti a nikoli schránkou na popel.“

V této dynamice tady jako příklad vyjmu několik významných dat a publikací.

Poznal jsem Fiorita roku 1961 po návratu ze svého juniorátu v Chile. Byl profesorem metafyziky na koleji Massimo de San José, našem formačním domě v San Miguel, v provincii Buenos Aires. Tehdy jsem se mu začal svěřovat a stal se mým duchovním vůdcem. Procházel vnitřním procesem, který jej měl přivést k zanechání výuky filosofie, aby se naprosto věnoval psaní o spiritualitě a dávání Exercicií. Svazek II. z let 1961-1962 přináší článek „Kristocentrismus »Východiska a základu« u svatého Ignáce“.9 Velmi mne inspiroval. Tam jsem se důvěrněji začal seznamovat s některými autory, kteří mne od té doby provázejí: Guardini, Hugo Rahner se svojí knihou o dějinném zrodu spirituality sv. Ignáce10, Fessard a jeho Dialektika Duchovních cvičení.

Fiorito si v tomto kontextu povšiml „spojitosti mezi Pánovým znázorněním zejména u sv. Pavla, jak jej vykládá Guardini, a Pánovým znázorněním, o kterém jsme se domnívali, že je  v Exerciciích svatého Ignáce“.11 Fiorito tvrdil, že „Východisko a základ“ neobsahuje pouze kristocentrismus, ale opravdovou a vlastní „kristologii v zárodečném stavu“. A ukazoval, že když sv. Ignác používá výraz „Bůh, náš Pán“, mluví konkrétně o Kristu, Slovu, jež se stalo tělem, Pánu nejen dějin, ale také našeho praktického života.

Chci poukázat také na postavu Hugo Rahnera. Nemohu se vyhnout přepisu jedné pasáže, ve které Mistr, který byl málomluvný, a to tím spíše měl-li mluvit o sobě, vypráví o svojí konverzi ke spiritualitě. Vyprávím to proto, že  poznamenala jednu životní etapu naší provincie a poznamenává v mém pontifikátu to, co se týká rozlišování a duchovního doprovázení.

Fiorito napsal roku 1956: „Přiznávám, že již dlouho uvažuji o ignaciánské spiritualitě. Přinejmenším od té doby, kdy jsem s vážností přistoupil ke svým prvním Duchovním cvičením a pocítil střídání opačných duchů, což se postupně personifikovalo ve dvou pólech jediného osobního rozhodnutí.“ Tato reflexe pak pokračuje: „Až do okamžiku, kdy četba jedné knihy, která se mi dostala do rukou zcela banálním a prozaickým způsobem proto, abych se učil německy, byla pro mne nejenom oslnivým vyjevením možného vyjádření, ale také plným výrazem již delší dobu tušeného ideálu.“ Fiorito dodává: „To co mělo být dlouhé roky mojí prací, bylo okamžitým přijetím výsledků práce druhých.“

V duši Mistra a později mnohých dalších připravil Hugo Rahner místo pro tři milosti: „milost ignaciánského magis, které bylo pečetí a přínosem Ignácovy duše a bezmezné ohraničení jeho tužeb; milost rozlišování duchů, dovolující světci usměrňovat tolikeré nadání bez zbytečných experimentů a klopýtání. A milost diskrétní lásky, vynořující se tak v Ignácově duši jako osobní vklad k probíhajícímu boji mezi Kristem a Satanem; a frontová linie tohoto boje nevedla mimo světce, nýbrž procházela nitrem jeho duše, rozdělené proto na dvě „já“, jež byla dvěma jedinými možnými alternativami jeho základního rozhodnutí“.12 Odtud Fiorito bere nejenom obsah, ale také styl svých „komentářů“, jak jsme řekli na začátku.

Další údaj. Rok 1983. To byl rok 33. Generální kongregace, kde jsme slyšeli poslední homilie otce Arrupeho. Fiorito napsal článek „Otcovství a duchovní rozlišování“13, ke kterému sahám, protože podává definici toho, co míní slovem duchovní (spirituální). Použil tento výraz, když přibližoval svoji konverzi „ke spiritualitě“, a domnívám se, že bude užitečné tuto definici oživit, poněvadž dnes je nezřídka interpretována reduktivně. Fiorito ji převzal od Origena, pro něhož „duchovní člověk je ten, ve kterém se pojí „teorie“ a „praxe“, péče o bližního a duchovní charisma prospěšné bližnímu. A mezi těmito charismaty“, jak ukázal Fiorito, „Origenes postřehnul zejména to, které nazval diakrisis, totiž dar rozlišovat různost duchů“...14 Fiorito v článku prohlubuje duchovní otcovství a mateřství a vše, co to obnáší. Co je třeba k jeho osvojení? Ptá se a odpovídá: „Mít dvě charismata: rozlišování duchů nebo diskrétnost a umění sdělit to v duchovní konverzaci.“15 Nestačí jen rozlišování, „je třeba správně a diskrétně umět vyjádřit myšlenky; jinak neposlouží druhým“.16 Toto je charisma „proroctví“, pojímaném nikoli jako poznání budoucnosti, nýbrž jako předání osobní duchovní zkušenosti.

Když jsem jej viděl naposled, bylo to nedlouho před jeho smrtí, která nastala 9. srpna 2005. Vzpomínám si, že to bylo v neděli dopoledne a krátce po jeho narozeninách, které připadaly na svátek sv. Máří Magdaleny, 22. července. Byl hospitalizován v nemocnici Hospital Alemán. V té době již nebyl schopen mluvit. Jenom se díval. Intenzivně. A plakal. Poklidnými slzami, které sdělovaly intenzitu, s níž prožíval každé jednotlivé setkání. Fiorito měl dar slz, který je výrazem duchovní útěchy.17

Když mluvil o Pánovu pohledu v prvním týdnu exercicií, Fiorito komentoval důležitost, kterou svatý Benedikt přikládal slzám, a říkal, že „slzy jsou maličkým hmatatelným znamením Boží něhy, která se sotva projeví navenek, ale nepřestává pronikat srdce ve vnitřní usebranosti.“18

Ze srdce mi plyne, co jsem napsal v Gaudete et exsultate: „Člověk, který vidí věci tak, jak skutečně jsou, a který se nechává proniknout bolestí a ve svém srdci pláče, je schopen dosáhnout hloubky života a být vpravdě šťastný. Takový člověk je potěšen, avšak útěchou Ježíšovou, a ne takovou, kterou nabízí tento svět.“ (GE, 76).

 Jedna sympatická anekdota. Měl také dar zívání. Když jsi Mistrovi otevíral svědomí, začal někdy zívat. Činil tak rovnou a nepokrytě. Ne však proto, že by se nudil, jednoduše na něj přišlo, a on říkal, že se občas hodí k tomu, jak „vytáhnout ven špatného ducha“. Nakažlivé roztáhnutí duše, jakým je na fyzické rovině zívnutí, přineslo onen účinek na rovině duchovní.

 

Mistr dialogu

Volně budu komentovat pár věcí, které mne napadají v souvislosti s titulem „Mistr dialogu“. V Tovaryšstvu  je označení „mistr“ vlastním jménem pro učitele noviců – novicmistr, a v třetí probaci (závěrečná etapa jezuitské formace před složením posledních řeholních slibů – pozn. překl.) instruktor třetí probace. Otec Generál jej jmenoval právě instruktorem třetí probace a tento úkol plnil po mnoho let. Nikdy nebyl novicmistrem, ale když jsem se stal provinciálem, rozhodl jsem, aby žil v noviciátním domě. Byl dobrým poradcem novicmistra a oporou noviců.

Být mistrem, tedy plnit munus docendi (pověření učit), neznamená jen předávat obsah Pánova učení v jeho ryzosti a celistvosti, nýbrž zasadit se, aby toto učení, vštěpované stejným Duchem, ve kterém je přijímáno, „tvořilo učedníky“, tedy proměnilo naslouchající v Ježíšovy učedníky, misionáře, svobodné a nikoli proselyty, nadšeně přijímající, praktikující a vycházející hlásat učení jediného Mistra, jak nám to on přikázal, mužům a ženám všech národů.

Opravdový mistr v evangelním smyslu je vždycky učedník. Nikdy jím nepřestává být. Pán mluví u Lukáše o slepcích, kteří chtějí vést slepce, a podává tak obraz „antiučitele“, říká: »Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí bude jako jeho učitel« (Lk 6,40).

Tuto pasáž čtu s oblibou. Nestavět se nad učitele neznamená nestavět se pouze nad Ježíše – našeho jediného Mistra – nýbrž nestavět se ani nad naše lidské učitele. Dobrý žák ctí učitele, i když se nám jako žákům stane, že jej v některé oblasti nebo právě v té jeho překonáme: pokrok v poznání je totiž možný, protože dobrý učitel zasel setbu svým osobním stylem, počítaje s tím, že tato setba bude žít, vyroste a překoná jej. A když dobře rozlišujeme, co říká Duch, a aplikujeme evangelium ve vhodném čase a vhodným způsobem pro něčí spásu, jsme „jako mistr“. Pán toto tvrzení přikládá onomu typu učení, které není tvořeno pouze slovy, nýbrž skutky milosrdenství. Stalo se tak při umývání nohou, kdy ho Mistr vyslovil. Pokud budeme s tímto vědomím jednat jako On, budeme jako On (srov. Jan 13,14-15).

Pokud jde o milosrdenství, Fioritovy spisy destilují duchovní milosrdenství – nauku pro toho, kdo nemá poznání, dobré rady pro toho, kdo je potřebuje, nápravu tomu, kdo chybuje, útěchu zarmoucenému a pomoc k nabytí trpělivosti v neútěše, kdy se nesmí, jak praví sv. Ignác, „dělat žádná změna“ (DC, 318) – všechny milosti, které spoluutvářejí a syntetizují ono velké dílo duchovního milosrdenství, jímž je vyučování a rozlišování. Rozlišování nás léčí z duchovní slepoty, tristní choroby, jež nám brání rozpoznat Boží čas a čas Jeho navštívení.

 

Několik zvláštních rysů Mistra Fiorita

Jednu velice zjevnou Fioritovu vlastnost bych popsal takto: při duchovním doprovázení, když jsi mu vyprávěl o sobě, „zdržoval se vně“. Nastavoval zrcadlo tomu, co se v tobě dělo, potom ti dal svobodu, bez nabádání a soudů. Respektoval tě. Věřil ve svobodu.

Když říkám, že „se držel venku“, nemíním tím, že neměl zájem o tvoje záležitosti nebo jimi nebyl pohnut, ale zůstával mimo ně především proto, aby dokázal dobře naslouchat. Fiorito byl mistrem dialogu především tím, že naslouchal. Zdržovat se mimo problém byl jeho způsob, jak dávat prostor naslouchání, aby se dalo říci všechno, co bylo uvnitř, bez přerušování, bez otázek... Nechal tě mluvit. A nedíval se na hodinky.

Naslouchal tím, že dával k dispozici srdce, aby druhý v pokoji, který choval Mistr, mohl vnímat, čím je zneklidňováno jeho vlastní srdce. Takto jsi dostal chuť „jít na rozhovor s Fioritem“, jak jsme říkali, „jít a povědět mu“, pokaždé, když jsi v nitru cítil duchovní boj, protichůdná duchovní hnutí, týkající se nějakého rozhodnutí, kterému jsi měl čelit. Věděli jsme, že naslouchal těmto záležitostem s takovým zápalem nebo větším, než s jakým normální lidé naslouchali posledním zprávám. Věta „jít na rozhovor k Fioritovi“ byla na koleji častá. Říkali jsme ji představeným, říkali jsme ji mezi sebou a doporučovali jsme ji těm, kteří byli ve formaci.

Jeho „zdržování se venku“ bylo kromě naslouchání také postojem opanování konfliktů, způsobem zaujetí odstupu, aby do nich nebyl vtažen, jak se často stává, což pak vede k tomu, že ten, kdo by měl naslouchat a pomáhat, stává se naopak součástí problému tím, že zaujme určitou pozici nebo přimíchává vlastní pocity a ztrácí objektivitu.

V tomto smyslu, bez teoretických nároků, ale praktickým způsobem byl Fiorito velkým „dezideologizátorem“ Provincie ve velice ideologizované době.

Oprošťoval od ideologie tím, že probouzel nadšení pro správný dialog se sebou, s druhými a s Pánem. A také pro „odmítání dialogu“ s pokušením, odmítání dialogu se zlým duchem, ďáblem. To se mi hluboce vepsalo do nitra: s ďáblem se nevede dialog. Ježíš nevedl nikdy s ďáblem dialog. Odpověděl mu třemi verši z Bible, a potom jej vyhnal. Nikdy. S ďáblem se dialog nevede.

Ideologie je vždycky monolog s jedinou ideou, a Fiorito pomáhal tomu, s kým rozmlouval, rozlišovat v sobě hlasy dobra a zla od vlastního hlasu, což otevíralo mysl, protože otevíralo srdce Bohu a druhým.

V dialogu s druhými měl mimo jiné schopnost „ulovit“ a ukázat druhému pokušení špatného ducha ve slovech či gestech, která se vloudí i do velice rozumné a zdánlivě dobře míněné řeči. Fiorito se tě zeptal na „ten výraz, který jsi použil“ (obvykle spojený s opovržením vůči druhým) a řekl ti: „Jsi pokoušen!“, ozřejmil to a usmál se, otevřeně a bez pohoršování. Předložil ti objektivnost toho výrazu, který jsi sám použil, aniž by tě soudil.

Lze říci, že Mistr pěstoval ve své osobní konverzaci s každým komunitní dialog. Nebyl velmi nakloněn veřejným vystoupením. Na komunitních setkáních, kterých se účastnil, si především psal poznámky a naslouchal mlčky. A potom „odpovídal“, což jsme dychtivě očekávali, tématem následujícího vydání Boletín de espiritualidad nebo aršíkem „Studium, modlitba a čin“. Nějak se tušilo, předávalo a četlo v bulletinu, „co si Mistr myslel“ o tom, co nám dělalo starosti anebo o čem se mluvilo, čtením mezi řádky.

Na druhé straně nebyl Boletín nutně vázán na okolnosti. Obsahuje články - jako ten o Platonově Akademii, jímž se inspiroval Narvaja ve svojí analýze – které jsou aktuální dnes a umožňují „chápat“ celou naši dobu optikou vztahu mezi mistrem a učedníky podle ducha Školy.

Fiorito si dělal starosti s tím, aby v Provincii a v komunitě byl dobrý duch. Když byl duch dobrý, pak nejenom „nechával volný průběh“, ale psal něco, co „vybízelo posunout se dál“. Otevíral horizonty.

Ono „zdržování se mimo“ lze také popsat tak, že ukazuje, jak se lze „uchovat v pokoji“, aby samotný Pán druhým „pohnul“, podnítil jej a upokojil v tom dobrém.

Jde o to uchovávat se v pokoji aktivně, odmítat svá pokušení proti pokoji a pomáhat tak druhému upokojit se v těch jeho, ať už jde o viny a výčitky z minulosti, nedočkavost ve vztahu k budoucnosti (futuribili) i neklidu a roztěkanosti v přítomnosti. Fiorito upokojoval nikoli péčí o bezprostřední okolnosti. Nejprve tě upokojil svým mlčením, neděsícím se ničeho, a svým nasloucháním širokého rozsahu, dokud jsi neřekl to, co jsi nosil na dně duše, a on rozhodoval, co vnukal dobrý duch. Pak tě ujistil, někdy jen jednoduchým „dobře“. Ponechal ti svobodu.

Tomu kdo dává Exercicie a má druhého vést, radí Ignác, aby se „nepřikláněl ani k jedné, ani ke druhé straně, nýbrž zůstal v rovnováze a nechal jednat Stvořitele přímo s tvorem a tvora se svým Stvořitelem a Pánem“ (DC, 15). Třebaže mimo Exercicie je dovoleno „druhého pobízet“, Fiorito upřednostňoval nepřiklánět se na jednu či druhou stranu, aby „se Stvořitel a Pán sděloval oddané duši sám tak, že ji přivine ke své lásce a chvále a disponuje pro tuto cestu, na které mu od této chvíle bude moci lépe sloužit“ (tamt.). Díky tomuto „zdržování se mimo“ byl všem oporou, bez nejmenšího stínu stranickosti. A samozřejmě ve vhodné chvíli k tomu, kdo u něho dělal Exercicie, a pokud potřeboval, protože byl blokován nějakým pokušením nebo se naopak nacházel v dobré dispozici k nějaké „volbě“, uměl Mistr rozhodně a mocně promluvit. A potom se opět „držel mimo“ a přenechával Bohu, aby sám působil v tom, kdo dělal Exercicie.

V tomto smyslu mohu říci, že dovedl klást důrazy. Několik takových žhavých důrazů do provincie vnesl a vtiskl jako punc. Například, že duchovní boj, pohyb duchů je dobrým znamením; že navrhnout „něco víc“ rozhýbe duchy, když nastává situace podezřelého klidu; že je zapotřebí hledat na dně duše neustále pokoj, aby bylo možné rozlišit tato duchovní hnutí, aniž by „se vody příliš rozbouřily“... Ona Ignácova charakteristika, že „božské znamená nebýt omezen tím, co je největší, a nechat se obsáhnout tím nejmenším“19, byla vždycky součástí jeho reflexe.

Druhý rys: nedělal exhortace. Mlčky ti naslouchal a potom, místo aby mluvil, předal ti „lístek“, který vytáhnul ze svojí knihovny. Fioritova knihovna měla jednu zvláštnost. Kromě obvyklé části s regály na knihy měla velký prostor, skoro šest krát čtyři metry, tvořený šuplíky, do kterých třídil a z nichž bral „lístky“, aršíky ke studiu, modlitbě a činům. Každý byl věnován kupříkladu jednomu tématu z Exercicií nebo Konstitucí Tovaryšstva. Vstal a šel hledat, někdy za nebezpečných pohybů po žebříku, aby bez mnoha slov podal tomu, kdo dělal Exercicie, odpověď na určitý neklid, který mu dotyčný vyjevil anebo který on sám rozlišil, když naslouchal, co se mu říkalo.

Na těch šuplících s jejich lístky něco bylo... Jako by tam ona rada, kterous potřeboval nebo pomůcka pro nějakou chorobu duše, byla již odevždy... Knihovna připomínala lékárnu. A Fiorito se podobal moudrému lékárníkovi duše. Ale bylo tam ještě víc, protože Fiorito nebyl zpovědník. Jistě, zpovídal, ale měl další charisma kromě toho, že byl služebníkem Pánova milosrdenství, což je společné všem kněžím. Je to charisma duchovního muže, o kterém jsem mluvil výše s užitím Origenových slov: charisma rozlišování a proroctví ve smyslu správně sdělovat Pánovy milosti, zakoušené ve vlastním životě. Z oněch šuplíků totiž nevycházely pouze pomůcky, ale především novosti, záležitosti Ducha, které čekaly na správnou otázku, vroucí touhu někoho, kdo tam našel poklad v nějaké diskrétní formulaci, jíž byl adresátem a kterou mohl v budoucnu s užitkem praktikovat.

Třetí rys, který si pamatuji, spočívá v tom, že Mistr Fiorito nebyl ješitný. Nežárlil, psal a podepisoval se spolu s ostatními, publikoval a zdůrazňoval myšlenky druhých a velmi často omezoval ty svoje na jednoduché poznámky, které ve skutečnosti, jak lze nyní zřetelněji vidět díky vydání jeho Spisů, byly nanejvýš důležité, protože ukazovaly podstatu a aktuálnost myšlenek těch druhých.

Nejvýstižnějším příkladem plodnosti tohoto způsobu intelektuální práce ve Škole je podle mého názoru komentované a poznámkami doplněné vydání Duchovních pamětí Petra Fabera, které Fiorito redigoval spolu s Jaimem Amadeem. Opravdová klasika ve vlastním smyslu. Je to dílo, které bez známek ideologie a také bez erudovanosti, určené jen erudovaným, uvádí do kontaktu s Faberovou duší, s jeho průzračností a něhou, s jeho mistrovstvím při dávání Exercicií. Mistr v mnohém sdílel Faberovu vnímavost v napětí opačných pólů s poněkud chladnou a objektivní myslí inženýra, kterým byl původně.

Čtvrtý rys, který považuji za potřebné komentovat v tomto pokusu o prezentaci jeho postavy, je to, že nevynášel soudy. Jen zřídka. U mne, pokud se pamatuji, tak učinil dvakrát, a to způsobem, který mi utkvěl v paměti. Soud vynášel tak, že ti řekl: „Podívejte, to co říkáte, je totéž, co říká Bible k tomu a tomu pokušení.“ A potom tě nechal, aby ses modlil a vyvodil důsledky.

Tady chci podtrhnout, že Fiorito měl zvláštní čich pro zlého ducha, dovedl poukázat na jeho činnost, rozpoznat jeho tiky a demaskovat jeho zkažené ovoce, pachuť špatnosti a zklamání, jež po sobě zanechává. V tomto smyslu lze říci, že byl mužem bojujícím proti jedinému nepříteli: zlému duchu, Satanovi, démonovi, pokušiteli, žalobníkovi a nepříteli lidské přirozenosti. Mezi praporem Krista a praporem Satana osobně zvolil našeho Pána. Ve všem ostatním se snažil rozlišovat „natolik, nakolik“ a ke každému se choval jako laskavý otec, trpělivý učitel a - bylo-li třeba - i rozhodný protivník, avšak vždycky uctivě a poctivě, nikdy jako nepřítel.

Nakonec u něho byla velice zřetelná jedna věc. S „paličáky“ měl velkou trpělivost. V takových případech, které připravovaly o trpělivost druhé, obvykle připomínal Ignácovu trpělivost se Šimonem Rodriguezem. Pokud jsi byl tvrdohlavý a trval na svém, nechal tě projít celým tvým procesem, dal ti čas. Byl Mistrem v neukvapování se a v očekávání, že druhý si věc uvědomí sám. Respektoval procesy.

A vzhledem k tomu, že jsem citoval Šimona Rodrigueze, může být vhodné připomenout jeho případ. Šimon Rodriguez byl vždycky „nespokojený“. Nesetrval celý měsíc o samotě s druhými, odložil svoje řeholní sliby. Byl poslán do Indie, ale nakonec zůstal v Portugalsku, kde se všemožně snažil zůstat navždy, ačkoli jej Ignác pro jeho dobro a pro dobro tamějších jezuitů chtěl přemístit. Fiorito vyprávěl, že Ribadeneyra v jednom nevydaném rukopise nazvaném Traktát o pronásledováních, jimiž prošlo Tovaryšstvo Ježíšovo, poznamenává, že „nejhorší a nejriskantnější soužení, jimiž Tovaryšstvo prošlo od svého založení ještě za života našeho blaženého otce Ignáce, bylo to, které nebylo způsobeno nepřáteli, nýbrž samotnými jeho syny, nikoli vnějšími poryvy, nýbrž niternými bouřemi téhož moře, a nastávají tímto způsobem. [...] Zatímco Tovaryšstvo plulo s příznivým větrem, nepřítel veškerého dobra jím cloumal, když pokoušel a zatemnil samotného Šimona ovocem, které Bůh připravil pro něho, a přiměl jej, aby požadoval pro sebe to, co patřilo blaženému otci Ignácovi a celému Tovaryšstvu. Začal se proto dívat na dění v Portugalsku nikoli jako na dílo tohoto Těla (Tovaryšstva), nýbrž jako na svůj výtvor a svoje dílo a chtěl mu vládnout bez poslušnosti a závislosti na jeho hlavě, přičemž měl dojem, že má u portugalského krále takový vliv, že by tak mohl činit snadno, aniž by se více obracel na Řím. A poněvadž skoro všichni řeholníci Tovaryšstva, kteří žili v onom království, byli jeho synové a poddaní, protože je přijal a vychoval, neznali jiného Otce a Představeného než Mistra Šimona a milovali jej a respektovali, jako by byl on hlavním zakladatelem Tovaryšstva. Přispívala k tomu rovněž skutečnost, že měl laskavé a milé způsoby a obvykle neměl příliš velké nároky na ty svoje, což je účinné pro získání si duší a vůle poddaných, kteří z obyčejné lidské slabosti obvykle touží, aby se jim dostalo, čeho chtějí, a byli vedeni s láskou.“20

Ignác byl velice trpělivý. A Fiorito jej napodoboval. Dokonce i v těchto vyprávěních byl schopen vidět v Šimonu Rodriguezovi to dobré. Zdůrazňoval otevřenost vůči Ignácovi, kterému říkal věci zpříma do očí. Ona trpělivost dlouhodobě přinesla plody, protože „rebelie“ Šimona Rodrigueze se staly pouhou anekdotou, nepřerostly jej a přinesly nám plody v listech, jakým je ten, který sv. Ignác zaslal do Coimbry. Tato velká trpělivost je zásadní ctností pravého Mistra, který spoléhá na působení Ducha svatého v čase, a nikoli na to svoje.

 

Závěr

Jako Provinciál jsem musel přijímat každoroční počet ze svědomí Otce Fiorita. Byl jako novic. Zralý novic. Byl učedníkem otce, který byl kdysi jeho učedník. Neumím to pochopit, ale bylo to svědectví velikosti jeho duše. Jako jezuitu jej vystihuje obraz prvního Žalmu – onen obraz stromu zasazeného u vodních proudů, který ve svůj čas přináší ovoce. Jako tento strom z Písma se Fiorito dokázal omezit na minimální prostor své místnosti v koleji Máximo de San José, v argentinském San Miguel, kde zapustil kořeny a vydal plody i květy – jak přiléhavě vyjadřuje jeho jméno – v srdcích nás, učedníků jeho Školy exercicií. Doufám, že nyní díky tomuto krásnému vydání jeho spisů, které dosáhlo výše velikého snu, zapustí kořeny, vydá květy a plody v životě mnoha lidí, kteří se sytí touž milostí, již otec Fiorito přijal a dokázal diskrétně sdílet v komentářích k Duchovním cvičením.

 

1 M. A. Fiorito, Escritos I (1952-1959), Roma, La Civilta Cattolica, 2019, str.188. (Dále cit. Escritos, číslo svazku, strana)

2 Srov. J. L. Narvaja, Introduction, Escritos I, 16.

3 Tamt. 20-21.

4 Srov. Francesco, Essere nei crocevia della storia, Konverzace s jezuity Myanmaru a Bangladéše, La Civilta Cattolica, 2017 IV, 525.

5 Escritos I, 18.

6 List kněžím ke 160. výročí smrti sv. faráře arského, 4. srpna 2019.

7 Escritos I, str.165-170.

8 J.H. Newman, La mission de saint Benoit, Paris, 1909, 10.

9 Escritos II, 27-51.

10 Escritos I, 164.

11 Escritos I, 51, pozn. 88.

12 Escritos I, 163-164.

13 Escritos V, 176-189.

14 Escritos V, 177.

15 Escritos V, 179.

16 Escritos V, 181.

17 „Útěchou se rozumí, když [...] se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu [...] Stejně tak když prolévá slzy, které ji dojímají láskou k jejímu Pánu“ (Sv. Ignác z Loyoly, Duchovni cvičení, 316).

18 M.A. Fiorito, Buscar y hallar la voluntad de Dios, Buenos Aires, Paulinas, 2000, 209.

19 Non coerceri a maximo, sed contineri a minimo divinum est.

20 Escritos V, 157, pozn. 85.

 

Přeložil Milan Glaser

 

 

 



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
14.12.19 Papež: Rozlišování v naslouchání je pilířem dialogu
7.11.19 Sledování pouze lidské logiky vede k zoufalství, řekl papež jezuitům
27.9.19 Jezuita nerozděluje, řekl papež africkým spolubratrům
10.7.19 Papež soukromě navštívil jezuitskou generální kurii
3.12.18 K životu jezuity stačí Pánova Pascha



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Blíží se beatifikace mladého počítačového génia Carla Acutise a salvadorského mučedníka Rutilia Grade SJ

Prezident Ázerbájdžánu navštívil papeže

Papež není liberální, nýbrž radikální – říká kardinál Kasper

Patriarcha Sako: Lidé jsou unaveni schůzováním a řečmi, čekají na skutky

Hlásat evangelium skrze kaligrafii

Francouzská biskupská konference k případu zesnulého Jeana Vaniera

Papež: Účelem kanonického trestu je dobro viníka

Východiskem vzájemných vztahů je Boží milost, řekl papež pravoslavné delegaci

Apoštolský vikář Anatolie: Sním o mezinárodním středomořském lyceu

Být křesťanem znamená přijímat Ježíšovu cestu pokory

Papež: Mějme odvahu dobře zaplatit vychovatelům

Otevření archivů: Dokumenty prokáží úsilí Pia XII. o záchranu Židů během šoa

 Nově na webu
Svatý otec: O blahoslavenstvích – Blahoslavení tiší

Publicistika: O osvobozující milosti

Publicistika: Příspěvek do diskuse o kněžském celibátu v synovské poslušnosti papeži

Rozhovory: Papež vybízí k rozhořčení - nesmíme si zvykat na zlo

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv únor 20
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
242526272829 

Starší zprávy >

Náš tip

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu

Admirabile signum