Nový portál Vatikánského rozhlasu

Itálie. Dnes byla v Tridentu představena kniha nazvaná Nejprve ti poslední (Rino Canzoneri, Prima gli ultimi, Le storie di chi non si è girato dall’altra parte, Paoline 2019, stran 240), která přibližuje osudy migrantů - dětí i dospělých - kterých se ujali v Itálii. V knize je jako předmluva publikován dopis, který zaslal jejímu autorovi italskému žurnalistovi papež František:

Vážený Rino Canzoneri,

dozvěděl jsem se o vaší knize věnované těm, kteří při setkání s dramatem uprchlíků a migrantů „neodvrátili svou tvář jinam“. Jsou v ní sebrána osobní svědectví protagonistů o kladném přijetí, jehož se jim dostalo. Jsem přesvědčen, že v naší době, pro niž jsou charakteristické polarizace, mediální zjednodušování, křiklavé titulky,  vytvářející pomýlenou představu o skutečnosti, působivé slogany a – bohužel – také mnoho špatných zpráv, je vaše kniha závanem čerstvého vzduchu a bude velmi užitečná!

Jak jsem nedávno řekl členům Asociace zahraničních novinářů, skromný a svobodný novinář se snaží informovat o dobru, třebaže špatné zprávy jdou na více na odbyt. Pokud je něco, co mě v mojí  biskupské službě nepřestává naplňovat útěchou, pak je to zjištění, kolik je mezi námi dobra, kolik obětavosti, kolik lidí se denně nasazuje ve službě druhým a podává jim ruku namísto toho, aby se tvářili, že je nevidí.

Svojí iniciativou propůjčujete hlas té části reality, která díky Bohu převládá, tedy těm, kdo se nepoddávají lhostejnosti, neutíkají před nespravedlností, nýbrž trpělivě a mlčky budují. Je to realita těch, kdo otevřeli svoje srdce a svůj dům, aby přijali děti, které osiřely, protože jejich maminka a tatínek zahynuli v našem Středozemním moři, které se stalo hřbitovem. Je to realita těch, kdo mladému migrantovi dávají příležitost studovat a vytvářet si jinou budoucnost; realita těch, kdo jako dobrovolníci poskytují uprchlíkům a nemajetným první útočiště.

Je to nezměrný, obrovský oceán dobra, který si zaslouží, aby byl poznán, a posiluje naši naději. Oceán dobra nalézající prostor v médiích jen stěží. Na začátku svojí služby římského biskupa jsem krátce navštívil Lampedusu, poněvadž mne velice zasáhly zprávy o mnoha migrantech, kteří zahynuli v moři. Při té příležitosti jsem řekl, že jsme kulturou blahobytu nuceni myslet na sebe a nevnímat volání druhých. Nutí nás k životu v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale nejsou ničím, jen iluzí prchavosti a provizoria, způsobujících přímo globální lhostejnost vůči druhým.

V globalizovaném světě nám hrozí globalizace lhostejnosti. Zvykli jsme si na utrpení druhého, netýká se nás, nezajímá nás, není naší věcí.

Zrnka naděje však přece nechybějí. Zjišťuji to při setkání s mnoha ženami a muži dobré vůle na svých cestách a během audiencí ve Vatikánu. Existuje skryté lidstvo, které se denně těší radosti z dávání, sloužení a otevírání svého srdce i domu. Existuje skryté lidstvo, které brání život v každé situaci, nikdy nepodlehá globalizované lhostejnosti, nechává se oslovit, dojmout a soucítí s bratry i sestrami, kteří jsou v nouzi.

Příběhy, které jste shromáždil, k nám promlouvají nejenom o přijetí, ale také o začleňování. Je krásné a útěšné dovědět se, že tolik lidí uskutečňuje Ježíšova slova z 25. kapitoly Matoušova evangelia, totiž onen „protokol“, na jehož základě budeme všichni souzeni: »Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně«. Děkuji za vaši práci. A prosím nezapomeňte se modlit za mě.