Nový portál Vatikánského rozhlasu

Paříž. „Ateismu dochází dech, když mluvíme o důvodech existence bytosti schopné zabývat se vědou nebo politikou. Nedokáže odpovědět na otázku, proč je dobré, aby člověk existoval. Abychom ospravedlnili lidskou existenci, potřebujeme vnější bod, o nějž bychom se opřeli. Někoho, kdo by řekl: Zvol život!“

Na okraj své nové knihy o tom mluví Rémi Brague, francouzský filosof, religionista a laureát ceny Josepha Ratzingera. V rozhovoru pro týdeník Valeurs Actuelles představuje hlavní linie svých úvah nyní vydaných pod názvem „O pravdách, jež se pobláznily“ (Des vérités devenues folles), ve svazku shrnujícím přednáškové působení z let 2009-2016. Autor se netají tím, že titul odkazuje ke slavnému výroku G. K. Chestertona, který ve své Ortodoxii mluví o moderním světě prosyceném poblázněnými křesťanskými ctnostmi. Ve skutečnosti však nejde o křesťanské ctnosti, nýbrž o ctnosti jako takové, protože neexistují různé způsoby, jak být spravedliví, odvážní či vyrovnaní, upřesňuje Rémi Brague. Reflektuje to konec konců také Chesterton, který v knize „Proč jsem katolík“ rozebírá parazitismus moderního světa, žijícího z principů a intelektuálního, duchovního a morálního kapitálu minulých dob.

Za zásadní a sebedestruktivní momenty dnešní doby považuje francouzský filosof neschopnost kontinuity, pokusy skoncovat s minulostí a začít od nuly. Nejde o vynález poslední doby, první krok v tomto směru učinil na poli myšlení již Descartes, následovaný v radikálnější verzi Rousseauem až po Bourdieua v naší době. Kontinuita však je podmínkou pokračování. Pokud odstřihneme všechno, co nás předchází, budeme donuceni ke stagnaci kvůli nedostatku energie. Odpor k tradici a kontinuitě se zakládá na nepochopení ideje nezávislosti a požadavku autonomie, toužící být pouze za sebe a ze sebe. Mnozí dnes vyznávají svobodu prázdného taxíku, který nikam nejede, a každý si ho může vzít a řídit na jakékoli místo, předstíraje, že může zaplatit, pokračuje Rémi Brague. Za zcela nejpošetilejší ideu svobody považuje pokrokářské směřování k „zářným zítřkům“, o nichž mluvil sovětský komunismus. Idea pokroku má počátek už v 18. století, kdy se objevila myšlenka, že růst poznání a zlepšování životních podmínek povede také k vylepšení politických systémů a že z tohoto vylepšení téměř spontánně vyplyne také morální pozvednutí lidstva. Celé 19. století přiživovalo tuto ideu a teprve 20. století s dvěma světovými válkami a genocidami vedlo k vystřízlivění. Přesto nadále přetrvává a někteří lidé jsou stále pohoršení, že se život nezlepšuje, jakoby předpokládali, že čas pracuje pro nás. Ale kdo nám zajistí, že postupujeme správným směrem? - ptá se francouzský filosof.

Brague se netají tím, že minulost, k níž se máme vracet je středověk. Nemá na mysli žádný druh tmářství ani idealizaci minulosti, ale ukazuje k němu jako k epoše, v níž se velikost a bída, inovace a uchovávání tradic prolínaly, a vědomí transcendence dávalo smysl a orientovalo lidské bytí. „Nedělám si žádnou iluzi o reálném středověku, lidé byli tehdy hloupí a špatní stejně jako dříve a jako jsme my dnes - což není málo,“ dodává  bez okolků francouzský filosof. Rozdíl vidí v tom, že podstatné hodnoty byly přítomné ve své původní podobě, bez moderních překroucení. Podle Rémiho Bragua současný systém podřezávající větev, z níž vyrůstá, nebo přinejmenším umenšující význam základních, totiž náboženských hodnot tím, že se vytlačují do čistě privátní sféry, není dlouhodobě únosný. „Naše kultura bude nucena tím či oním způsobem učinit krok zpět, k jakémusi středověku,“ konstatuje. Jaký typ středověku si zvolíme, bude záležet na nás. Buď to bude onen křesťanský, který do sebe vstřebal dědictví řecké kultury, anebo se dnes nabízí středověk islámský, s božským zákonem, o němž se nediskutuje a který si podřizuje veškeré oblasti lidského života. „Pokud však neuděláme tento krok zpět, zmizíme, protože nebudeme již mít žádný reálný důvod k existenci nebo k dalšímu přetrvávání lidského rodu,“ varuje francouzský filosof.