Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Dnešní Via Salaria patří k rušným dopravním tepnám procházejících Římem severovýchodním směrem. Jak však prozrazuje jméno této prastaré konzulární silnice, kdysi sloužila k transportu soli, dodávané do centra impéria z jaderského pobřeží. U třetího milníku této cesty, při čísle popisném 430 najdeme vchod do jedněch z nejstarších a po mnoha stránkách nejbohatších veřejně přístupných římských katakomb.

Raněkřesťanský spis z počátku 4. století Depositio martyrum, vypočítává velké množství mučedníků a velkých osobností křesťanské komunity, které byly v Prisciliných katakombách pohřbeny. Jsou mezi nimi papežové Marcelinus a Marcelus, zabití během Diokleciánova pronásledování, mučedníci Felix a Filip, Pudentiana a Praexeda, Maurus a Symetrius a dalších 360 anonymních mučedníků. Nakonec k nim přibyl také papež Silvestr, který se zapsal do dějin jako římský biskup stojící v čele církve v době Konstantina Velikého, tedy v časech, kdy získala oficiální status a stání uznání, a jemuž byla zasvěcena bazilika postavená nad podezmením pohřebištěm.

Velké množství dochovaných nápisů pomohlo archeologům určit zakladatelku těchto katakomb. Římská aristokratka Priscila žila ve 2. století. Pravděpodobně byla ženou některého z potomků Mania Acilia Glabrioneho, konzula z roku 91 uvězněného za Domitiánova pronásledování. Právě hrobka tohoto římského rodu, gens Acilia, je nejstarším jádrem katakomb, které se v následujících staletích rozvíjely podle jednotného projektu založeného na vzorci rybí kosti až po neuvěřitelných 13 km podzemních chodeb. Když v 16. století ožil zájem o první křesťanská století, mnoho relikvií bylo z katakomb odvezeno, aby na různých místech světa poukazovaly k vnitřnímu spojení místních církví s všeobecnou církví vyrůstající ze svědectví martyrů oddaných Kristu až k smrti. Proto najdeme dnes mnoho tzv. loculi prázdných. Kromě těchto prostých hrobů, vydlabaných v měkké sopečné hornině, kam se přímo kladla těla zabalená do plátna, posypaná vápnem a následně zazdívaná mramorovou nebo terakotovou deskou, najdeme v katakombách malé místnosti zvané „cubicula”, v nichž byly pohřbeni příslušníci celých rodin nebo významní mučedníci, a tzv. arcosolia, tvořená zpravidla sarkofágem vloženým do zdobené niky.

Na zdech Prisciliných katakomb se zachovala celá encyklopedie raněkřesťanských symbolů a nejstarší znázornění biblických scén, dosvědčující živé vnímání kontinuity Starého a Nového zákona i bohatou reflexi víry v Krista, který přinesl spásu a vzkříšení.

Cubiculum Orantky dostalo jméno podle malby zobrazující mladou ženu, v bohatém rouchu, se závojem na hlavě a s rukama zdviženýma k modlitbě. Nepochybně šlo o mimořádně postavenou ženu, protože její portrét doprovázejí další dvě malby ilustrující patrně její svatbu a narození dítěte, jež tematicky nemají v katakombách obdoby. V témže prostoru najdeme další z pokladů raněkřesťanského umění. Uprostřed klenby je vyobrazen Ježíš jako Dobrý pastýř v rajské zahradě, mezi pávy a holubicemi. Ve vstupním oblouku pak dávný umělec představuje starozákonní předobraz vzkříšení: proroka Jonáše vymaňujícího se z útrob mořské nestvůry. Také v bočních lunetách najdeme starozákonní odkazy k zachraňující Boží moci: Oběť Izáka a tři mládence v ohnivé peci, předobrazy spásy, kterou přinesl Ježíš. Dobře zachované obrazy pocházejí z druhé poloviny 3. století.

Mnozí badatelé mají zato, že se v Prisciliných katakombách zachovalo také nejstarší známé vyobrazení Panny Marie. Přestože se donedávna uvádělo, že první mariánské obrazy následují až efeský koncil, který v roce 431 potvrdil titul Bohorodičky, jedno z vyobrazení v tomto komplexu nazývaném někdy také „Raněkřesťanskou sixtinskou kaplí” ukazuje, že úcta k Matce Boží žila v křesťanských obcích od počátku. Na stropě jedné z nik, která byla později prohloubena, najdeme vyobrazení P. Marie s Dítětem. V postavě vedle ní spatřují archeologové proroka Bileáma, svírajícího v levici svitek a pravicí ukazujícího k hvězdě, na dokreslení slov proroctví z knihy Numeri (24,17): »Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.« Malba z přelomu 2. a 3. století tedy ukazuje k Ježíši jako po staletí očekávanému Mesiášovi.

Centrální poselství záchrany v Kristu, který je Vzkříšení a Život, promlouvá také ze stěn tzv. Řecké kaple, nazývané takto díky dvěma řeckým dedikačním nápisům. Pohřební kaple je bohatě architektonicky utvářeným prostorem s třema nikami pro sarkofáty a lavicemi, sloužícími při pohřebních hostinách, které se pořádaly na počest zemřelých. Pod centrálním obloukem však najdeme malbu odkazující k eucharistické hostině, sloužené příležitostně křesťany nad uctívanými hroby. O stranách stolu sedí sedm postav, z nichž první vztahuje ruce v gestu lámání chleba. Sedm vyobrazených košíků odkazuje na zázrak rozmnožení chlebů a ryb, při němž Ježíš dává příslib chleba věčného života.

Výzdobu doplňují další biblické epizody: Noe vycházející z archy a Mojžíš, který nechává vytrysknout vodu ze skály, jsou předobrazem spásy, jíž se člověku dostává skrze křestní vodu, opakuje se oběť Izáka a tři příběhy zázračné záchrany popsané u proroka Daniela (Daniel mezi lvy, mladíci v ohnivé peci a Zuzana křivě obviněná babylónskými soudci). Z Nového zákona se tu objevuje vzkříšení Lazara, ukazující Ježíšovu moc nad smrtí; uzdravení chromého svědčící o Ježíšově moci nad hříchem a adorace Tří králů – časté téma římských katakombálních maleb, zdůrazňující univerzálnost spásy, která přichází ke všem, včetně pohanů hlavního města římského impéria.

Dodejme na závěr, že katakomby sv. Priscily jsou v péči kongregace benediktinských sester založených otcem Giuliem Belvederim. Tohoto archeologa a hluboce duchovního muže povolal do Říma papež Pius XI., aby položil základy Papežského institutu křesťanské archeologie a dohlížel na správu katakomb, aby se staly otevřeným svědectvím o víře raněkřesťanské církve.