Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Krize západní společnosti odmítající dědictví své civilizace, volání po hluboké vnitřní obnově služebníků církve, pozitivní a negativní stránky liturgické reformy, ale také aktuální otázky spojované se synodou pro Amazonii, o tom všem hovoří kardinál Robert Sarah v obsáhlém rozhovoru pro National Catholic Register.

Prefekt kongregace pro bohoslužbu a svátosti nehledá žádné zástupné viníky. Úpadek křesťanství na Západě působí sami křesťané, jejichž srdce se odklání od Boha. “Jsme to my, nešťastníci, kdo sami sebe odkřesťanšťujeme,” cituje kardinál Sarah slova Georgese Bernanose, napsaná před II. světovou válkou. Krize církve na Západě má počátek v zapomínání na Boha, dodává. “Pokud naším prvním měřítkem není Bůh, začíná všechno kolabovat…”

Tekutý ateismus

„Ve své poslední knize (Le soir approche et déjà le jour baisse - Připozdívá se a den se už nachýlil) jsem se pokusil ukázat, že kořeny všech současných krizí můžeme nalézt v tekutém ateismu. Projevuje se tak, že  existenci Boží sice nepopíráme, ale v praxi žijeme tak jakoby nebyl.” Je to jed, jehož obětí jsme všichni, podotýká kardinál Sarah. Proniká totiž do všeho, dokonce do mluvy duchovních. “Spočívá v tom, že spolu s vírou připouštíme radikálně pohanské a světské způsoby myšlení a života. A spokojujeme se s tímto nepřirozeným soužitím! Ukazuje se tak, že naše víra se stala tekutá a nekonzistentní! První reforma se proto musí odehrát v našich srdcích. Spočívá v tom, že se již více nebudeme spolčovat se lží. Víra je totiž obojí: poklad, který chceme hájit, a síla, díky níž jej hájit dokážeme.” Zapomínání na Boha se prvním a nejzávažnějším způsobem projevuje v sekularizovaném životě kněží, míří kardinál Sarah do vlastních řad. Pokud osobní život neodráží jejich úkol, kterým je hlásání Radostné zvěsti, pak se bude praktický ateismus dále šířit v církvi a ve společnosti, dodává. Netají se také s přesvědčením, že právě odtud musí začít hluboká a radikální reforma. “Cíkev je svatá. Ale my svými hříchy a světskými zájmy bráníme, aby zazářila v této svatosti.” Tomu však nemůže pomoci žádná strukturální reforma, dodává kardinál Sarah. “Jsem přesvědčen, že dějiny mění světci. Struktury následují později a pouze zakotvují to, co světci již učinili.”

Civilizovaný člověk je dědic

„Podobně jako v římské říši 4. století zažíváme, jak se moc dostává do rukou barbarů. Tentokrát však barbaři nepřicházejí zvenčí, aby napadali města. Barbaři jsou uvnitř. Jsou to ti jednotlivci, kteří odmítají svou lidskou přirozenost, kteří se stydí, že jsou omezeným stvořením, považují se za demiurgy bez otců a bez dědictví. V tom spočívá skutečné barbarství. Naopak civilizovaný člověk je hrdý a šťastný z toho, že je dědic. Přesvědčujeme své současníky, že svoboda znamená nebýt na nikom závislý. To je však tragický omyl. Západní lidé jsou přesvědčeni, že něco přijímat je v rozporu s lidskou důstojností. Avšak civilizovaný člověk je ze své podstaty dědic: dostává dějiny, náboženství, jazyk, kulturu, jméno, rodinu.“

Pokud odmítáme napojenost na tuto síť závislostí, dědictví a synovství, vykazujeme se do pouhé džungle soutěžící soběstačné ekonomie. Když člověk nepřijímá sám sebe jako dědice, odsuzuje se k peklu liberální globalizace, kde se individuální zájmy konfrontují s jediným zákonem zisku za každou cenu.

Kardinál Sarah však nepřichází pouze s pesimistickou analýzou. Prosba o světlo je obsažena již v žádosti učedníků kráčejících do Emauz, kterou cituje v názvu své knihy: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá“ (Lk 24,29). „Víme, že Ježíš se nakonec ukáže. Naším prvním důvodem k naději je tedy Bůh samotný,“ pokračuje guinejský kardinál a připomíná příslib, že brány pekelné církev nepřemohou. „Vždycky v ní bude dostatek světla pro toho, kdo hledá pravdu s čistým srdcem.“ I když se tedy zdá, že všechno spěje k zániku, lze najít zářivá zrna znovuzrození. Jsou jimi například životy věrných řeholníků, kteří staví Boha každý den do středu svého života. Oázy naděje spatřuje kardinál Sarah v životných klášterech, v katolických rodinách žijících evangelium života, jímž svět pohrdá, ale také v příkladech mnoha anonymních kněží a věřících, pro které je každodenní eucharistie středem a smyslem života. „Nesou církev, aniž o tom vědí,“ dodává.

Pozitivní přínos a rizika liturgické reformy

„Ve slavení liturgie se církev vrací ke svým zdrojům. Celým důvodem její existence je návrat k Bohu, nasměřování očí všech ke kříži. Pokud tak nečiní, staví do středu sebe sama, stává se zbytečnou. Myslím si, že ztráta orientace, pohledu upřeného ke kříži, symbolizuje základ krize v církvi,“ říká kardinál Sarah na okraj kritik liturgických reforem. Přitom, jak připomíná, koncil učí, že liturgie je „především prokazování úcty Boží velebnosti“ (srov. Sacrosanctum concilium 33). My jsme ji často zploštili na pouze lidskou, sebestřednou oslavu. Zpochybňovat tedy nemáme koncil, nýbrž ideologie, které se v následujících desetiletích rozmohly ve farnostech, diecézích a seminářích. Varuje proto před trivializací posvátného prostoru a slovy Romana Guardiniho upozorňuje, že Boží blízkost a důvěru v Něho musí vyvažovat vědomí Božího majestátu a bázeň před jeho svatostí.

Na druhé straně kardinál Sarah oceňuje velkou rozmanitost biblických textů k meditaci a úvody do Písma svatého v mnoha jazycích. Úsilí o hlubší teologickou účast věřících, které považuje za nejvýznamnější součást učení koncilu, však podle něj často zůstává nepochopeno. Namísto hlubšího uvádění věřících do velikonočního tajemství, se sklouzává k rozdělování rolí a funkcí, k aktivismu. „A konečně, liturgie je dílem Kristovým, není tedy nutné, aby celebrant připojoval své vlastní komentáře. Nejde o zavádění množství nových formulací a variací, neustálé změny modliteb, ani o bujarou liturgickou kreativitu. Centrem liturgie je metanoia, radikální proměna našich životů a jednání, vážně znečištěných hříchem a poznamenaných tekutým ateismem.“

Celibát a „bláznovství kříže“

Cílem synody o Amazonii je evangelizace tohoto regionu. Je to regionální synoda, a proto na ní nelze jednat o otázkách, které se týkají celé církve, jako je zrušení celibátu, pokračuje prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti v odpovědi na debatu zaměstnávající církevní kuloáry. Necelé dva týdny před zahájením synody vyjádřil obavy, že si ji přivlastní západní představitelé, kteří chtějí prosadit své vlastní projekty. „Některým se zdá, že jsou všemocní, protože financují chudé církve. Jejich moc a jejich peníze nás nemohou zastrašit,“ zdůraznil africký kardinál. Připomněl také, že papež František se zrušením celibátu nesouhlasí. Promluvil o tom jednoznačně na tiskové konferenci při návratu z Panamy. Citoval tehdy slova Pavla VI., který říkal, že by radši obětoval svůj život než změnil zákon ohledně celibátu. Podle kardinála Saraha o zrušení celibátu usiluje bohatý západ. Celibát je totiž Kristovým křížem, vepsaným do života kněze. A současný svět nesnese pohled na „bláznovství kříže“. Prefekt Kongregace pro liturgii poznamenal, že také on sám pochází z mladé církve, sám zažil evangelizaci, a proto může dosvědčit, že mladé církve nepotřebují ženaté kněze, nýbrž kněze žijící v celibátu a vydávající žité svědectví kříže.