Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vídeň. Muž, od něhož si papež Benedikt dal vyprávět o nové evangelizaci, a muž, s kterým kardinál Christoph Schönborn vyšel do vídeňských ulic při městské misii. To je Otto Neubauer, ročník 1965 a otec šesti dětí. Počátkem devadesátých let vedl misijní školy komunity Emmanuel a první městské misie nového stylu v Rakousku a Německu. Dnes v rakouském hlavním městě řídí vzdělávací středisko, nazvané Akademie pro dialog a evangelizaci, a kromě přednáškové činnosti po celé Evropě, včetně České republiky, se věnuje projektům pro mládež, zaměřeným na dialog. V nakladatelství Herder mu vyšla kniha „Mission Possible – praktická příručka pro dialog a novou evangelizaci“.

Píšete, že s misií je to jako s vařením, může se do ní dát kdokoli. Opravdu kdokoli? Jak tedy misii chápete?

„Myslím, že je naléhavě nutné, abychom misii nepovažovali za věc pro odborníky. Velmi často zažívám, že lidé v sobě mají něco cenného, co ze sebe mohou vydat. Církev přece hlásá, že každý v sobě skrývá nekonečný poklad a ten je třeba odhalit. Můžeme se k tomu navzájem povzbuzovat. Domnívám se, že se to týká každého člověka; mám řadu agnostických či muslimských přátel, na kterých vidím mnoho dobrého a krásného. Svatý Pavel říká, že vše dobré, pravdivé a ušlechtilé pochází od Boha, který obdaroval každého člověka. Pokud skutečně věříme, že každý člověk je Božím dítětem, pak je přirozeně navýsost důstojná také víra v to, že každý může něco dát a tak prožívat misii.“

Výchozím bodem je zcela prosté setkání, píšete dále. Proč?

„Při hlásání jde o lásku, a proto jeho vlastní poselství může přejít pouze od srdce k srdci. Jedna moderátorka, jíž vyšla první kniha a která vystoupila z církve a pak do ní zase vstoupila, byla dotázána, jak naložit s touto širokou propastí mezi světem a církví. Odpověděla, že otázce nerozumí. V jejím případě šlo všechno od srdce k srdci. Musíme se znovu naučit, že Ježíš má poselství, kterému rozumí každý, které není určeno vybraným, elitním kruhům, nýbrž umožňuje jakémukoli člověku přímý, bezprostřední přístup k Boží skutečnosti.“

V roce 2011 jste vystoupil před Ratzingerovým Schülerkreisem s přednáškou o misii a nové evangelizaci. Můžete popsat, jaké to bylo?

„Byl to velice dojemný zážitek z papeže, který se ke mně pokorně a srdečně obrátil, naslouchal mi a chtěl se poučit. Uvedl mne slovy: „Dnes se můžeme mnohému přiučit“. A pak se obrátil k celé skupině, složené většinou z profesorů teologie, s otázkou: „Nejsme tu snad všichni hledající?“ Potom důrazně objasnil, že cesta k Ježíši a přístup k němu je pro nás všechny cestou neustálého hledání a nového nalézání, které nikdy nekončí, protože každý den přináší nové setkání. Dále vyslovil, že bychom měli evangelizovat tak, aby se lidé učili akceptovat svůj stesk po Bohu, a to zejména tací, kteří s Bohem spíše zápasí a možná jej vůbec nepřijali za svého Pána. Takoví lidé, podotkl, jsou Božímu srdci často blíže než ti, kteří se shlížejí sami v sobě, čímž mínil církev. Když církev hledí pouze sama na sebe, nevidí Druhého (s velkým D). Měl jsem dojem, že tu Benedikt XVI. prorocky předeslal to, co papež František konkrétně naplňuje. Jedná se o dialog, o kterém výslovně řekl, že spočívá na pokoře. Pravdu lze jedině darovat, protože ji nevlastníme. Jako obdarovaní ji můžeme dále předávat, zdůraznil. Existuje velký rozdíl v tom, zda jsem vlastník či obdarovaný. To činí evangelizaci tak přitažlivou a obdarovává setkáním od srdce k srdci.“

Je těžké předávat tento cenný poklad dále, v čase, kdy silně sekularizovaný svět viní církev z toho, že zneužívá lidi a manipuluje s nimi?

„Vnímání církve je skutečně překážkou, kterou je nutné překonat. O to více času si musíme vyhradit na naslouchání, jakkoli to zní banálně. Věřím, že musíme naslouchat tak dlouho, dokud nezjistíme, po čem druhý člověk opravdu touží. Mám zkušenost, že právě lidé, kteří zprvu nechtějí nic mít s církví anebo se vůči ní staví nedůvěřivě, se o ni v jádru nebývale zajímají. Podle některých názorů netouží každý člověk po Bohu, ale já jsem o tom přesvědčen. Věřím, že existuje stesk po bezvýhradné lásce, ačkoli lidé si ho hned nespojují s církví. Musíme proto být tváří církve, která soucítí s člověkem, obrací se k jeho nouzi. Často se mi stává, že mi lidé po sedmi, osmi letech přátelství řeknou: „Věřím ti. Věřím v Boha, v kterého věříš“. Nezapojí se ale hned do nějakého církevního společenství, protože nemají pocit, že by byli vítáni. Musíme být upřímní sami k sobě a položit si otázku, zda opravdu vítáme lidi, kteří jsou jiní a jinak smýšlejí? Touží ale Bohu a celá společnost touží a hladoví po Bohu, tomu opravdu věřím.“

Ve své knize seznamujete s „nářadím“, které se při setkání používá. Je to seznam o šesti bodech, co s ním?

„Nejprve se vyžaduje vděčnost. Při setkání vnitřně poděkuji za druhého člověka, ať už je to cizinec, muslim nebo ateista. Děkuji, žes jej stvořil. Každý člověk je darem, a to je pravda. Ovšem k této pravdě musím teprve přistoupit. Máme tento velkolepý dar, že smíme Boha chválit, a chvála je tak rovněž díkem za můj protějšek. Mohu se dokonce kořit Bohu v druhém člověku. Matka Tereza říkávala, že Krista potkává především v chudých. Právě, když se mi druhý člověk jeví zcela vzdálený, mohu v něm vzývat Boha, a to je tajemství. Další kroky souvisejí s dobrou vůlí. Snažím se odbourat předsudky, nepodsouvám druhému nic zlého, usiluji o to, abych si spolu se sv. Ignácem vážil jeho mínění namísto odsuzování. Když mi někdo říká něco, co je pro mne těžké, snažím se mu porozumět, vyslechnout, co je na jeho soudech dobré. To není nějaké změkčování potíží a rozdílů, ale naopak jejich odkrývání. Zároveň se sází na dobro, které spíše zvítězí, aby se pak mohl navázat rozhovor. V něm druhému vyložím evangelium. Domnívám se totiž, že se za naše poselství příliš stydíme, ačkoli odpovídá na touhu mnoha lidí. Jednoduše vyprávím o Ježíšových příbězích, jak je sám vidím. Není to poučování, ale výměna zkušeností. Lidi to často zajímá a oslovuje. Myslím nicméně, že nejdůležitější krok spočívá v pohostinnosti a účasti druhých lidí na našem životě, stejně jako my sdílíme jejich život. Dobře vedený dialog a pravá pohostinnost by misii velice pomohly.“

To zní jako program na školu šťastného života...

„Ano, to jste pěkně řekla. Naše víra je totiž štěstí, které smíme zakoušet. Toto štěstí sdílíme a umožňujeme druhým lidem, aby na něm měli podíl. Mnohdy jsme na to možná šli jinak: „Nejdřív se seznámíte s naukou a pak vám řekneme, jestli k nám také můžete patřit“. Evangelium učí, že je to právě naopak. Ježíš nechává lidi, aby měli podíl na přátelství, společném jídle. Učedníky to popuzuje a vyčítají mu, proč se s nimi zaobírá. Druhý člověk se dozví, že Bůh je láska, jedině tehdy, když s ním něco z této bezpodmínečné lásky sdílíme, nabídneme mu přátelství, sdílíme s ním život. To znamená, že se musíme učit, jak takový dobrý život vést.“

Říká autor knihy Mission possible, rakouský evangelizátor Otto Neubauer.