Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,

Uvažování nad čteními ze Skutků apoštolů ve velikonoční době mne přimělo k tomu, abych vám napsal tento list. V oněch čteních potkáváme prvotní apoštolské společenství, zcela prodchnuté novým životem, který mu daroval Duch svatý, který zároveň nastavil všechny okolnosti tak, aby se z nich staly dobré podněty k hlásání. Apoštolům se tehdy zdálo, že vše ztratili, když o prvním dni v týdnu, na pomezí zahořklosti a smutku, zaslechnou z úst jedné ženy, že Pán žije. Nikdo a nic již nemohlo zadržet pronikání velikonočního tajemství do jejich životů a současně apoštolové nedokázali pochopit, co viděli vlastníma očima a čeho se svýma rukama dotýkali (1 Jan 1,1).

V souvislosti s tím a za přesvědčení, že Bůh „svojí novostí vždy může obnovit náš život a naše společenství“ (Evangelii gaudium,11), bych vám chtěl být nablízku a sdílet s vámi starosti o budoucnost církve v Německu. Jsme si všichni vědomi toho, že žijeme nejenom v době plné změn, nýbrž spíše na přelomu epochy, který předkládá staré a nové otázky, s nimiž se oprávněně a nutně máme vyrovnávat. Současný stav věcí a dotazovaní, o kterém jsem mluvil s vašimi pastýři u příležitosti jejich poslední návštěvy ad limina, jistě dále rezonuje ve vašich společenstvích. Jako při setkání s biskupy bych rád nabídnul svou podporu také vám, projevil vám blízkost na společné cestě a povzbudil vás při hledání upřímné odpovědi na současnou situaci.

1. Pohlížím s vděčností na hustou síť církevních společenství, farností a jejich filiálek, škol a vysokých škol, nemocnic a jiných sociálních zařízení, které vznikly v průběhu dějin a vydávají svědectví o živé víře, která je po mnohá pokolení udržovala, pečovala o ně a oživovala je. Tato víra procházela dobou, poznamenanou utrpením, konfrontacemi a zármutkem, avšak zároveň se vyznačovala stálostí a živostí. Ještě dnes se prokazuje v mnoha životních svědectvích a dílech lásky k bližnímu, vydávajích bohaté plody. Katolická společenství v Německu jsou – ve své rozrůzněnosti a pluralitě – celosvětově uznávána za jejich vědomí spoluzodpovědnosti a velkorysost, s nimiž podala pomocnou ruku a doprovázela evangelizační procesy ve znevýhodněných oblastech, kterým se nedostává určitých možností. Tato velkodušnost se v novějších dějinách neprojevovala pouze formou ekonomické a materiální pomoci, nýbrž také tím, že v průběhu let německá církev sdílela četná charismata a vysílala svůj personál – kněze, řeholnice, řeholníky i laiky, kteří zcela věrně a neúnavně konali svou službu a poslání, a to leckdy za velmi obtížných podmínek (srov. Benedikt XVI., Setkání s německými biskupy, Kolín 21.8.2005). Darovali jste všeobecné církvi velké světce a světice, významné teology a teoložky i duchovní pastýře a laiky, kteří svým přínosem přispěli k tomu, aby se zdařilo plodné setkání mezi evangeliem a kulturami, až do nové syntézy schopné vzbuzovat z obojího to nejlepší v téže horlivosti jako na počátku (srov. Gaudium et spes, 58). To umožnilo pozoruhodné snahy, s nimiž jste hledali pastorační odpovědi na otázky, které se před vámi vyskytly.

Je třeba poukázat také na ekumenickou cestu, kterou jste urazili a jejíž výsledky byly viditelné při vzpomínce na 500 let reformace. Tato cesta podněcuje k dalším modlitebním iniciativám, kulturní výměně a skutkům lásky vůči bližnímu, které nás uschopňují k překonání předsudků a zacelení minulých ran, abychom mohli lépe slavit a dosvědčovat radost z evangelia.

2. Dnes ale společně s vámi bolestně zjišťuji, že postupuje eroze a úpadek víry se vším, co to obnáší nejenom na duchovní, ale též společenské a kulturní rovině. Tato situace je hmatatelná nejenom na východě, jak již upozornil Benedikt XVI., „kde většina obyvatelstva není pokřtěna, nemá žádný kontakt s církví a častokrát vůbec nezná Krista“ (Benedikt XVI., Setkání s německými biskupy, Kolín, 21.8.2005), nýbrž dokonce v takzvaných „tradičně katolických oblastech, kde se drasticky snížil počet věřících na nedělní mši svaté a přijímání svátostí“ (Papež František, Návštěva ad limina německých biskupů, 20.11.2015). Tento pokles má zajisté mnoho dílčích hledisek a nelze jej rychle ani snadno vyřešit. Vyžaduje seriózní a vědomý přístup a v tomto dějinném okamžiku nás vyzývá jako onoho žebráka, neboť také my jsme vyslechli apoštolova slova: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Nazaretského – vstaň a choď!“ (Sk 3,6).

3. Vaši biskupové při nakládání s touto situací navrhli synodální cestu. Co tato cesta konkrétně znamená a jak se vyvíjí, bude muset být ještě hlouběji bráno na zřetel. Ze své strany jsem své úvahy k tématu synodality předložil u příležitosti oslav padesátého výročí biskupské synody (Papež František, Apoštolská konstituce Episcopalis communio, 15. září 2018). V jádru se jedná o synodos, společnou cestu pod vedením Ducha svatého. To však znamená, že se společně vydáváme na cestu s celou církví, ve světle Ducha svatého, pod jeho vedením a za jeho povzbuzování, abychom se učili naslouchání a rozpoznávali ustavičně nové horizonty, jimiž nás obdarovává. Synodalita předpokládá působení Ducha svatého a potřebuje ho.

U příležitosti posledního plenárního zasedání italských biskupů jsem opětovně připomenul tuto skutečnost, která má v životě církve ústřední postavení, tím, že jsem podal dvojí perspektivu, kterou sleduje: „Synodalita zdola nahoru, to znamená povinnost pečovat o existenci a řádný chod diecéze, rad, farností a zapojení laiků... (srov. kán. 469-494 CIC). To vše počínaje diecézí. Nelze tedy pořádat velkou synodu, aniž bychom brali v úvahu základy...Poté přichází synodalita odshora dolů, která umožňuje, abychom specifickým a zvláštním způsobem prožívali kolegiální rozměr biskupské služby a bytí církví [srov. Lumen gentium,23; Christus Dominus, 3. Citoval jsem z nejnovějšího dokumentu Mezinárodní teologické komise, nazvaného „Synodalita v životě a poslání církve“, a italským biskupům jsem řekl: Kolegialita je tedy specifickou formou výrazu církevní synodality; uskutečňuje se skrze službu biskupů na rovině communio mezi místními církvemi jedné oblasti a prostřednictvím communio mezi všemi místními církvemi v rámci všeobecné církve. Každý autentický výraz synodality v návaznosti na to vyžaduje kolegiální službu biskupů (20.5.2019)]. Pouze takto dospějeme ke zralým rozhodnutím v otázkách, které jsou podstatné pro víru a pro život církve. Bude to možné pod podmínkou, že se vydáme na cestu, vyzbrojeni trpělivostí a pokorným, zdravým přesvědčením, že se nám nikdy nepodaří vyřešit veškeré otázky a problémy současně. Církev putuje a vždy bude putovat na cestě dějin, přičemž si svůj poklad nese v nádobě hliněné (srov. 2 Kor 4,7). To nás upomíná na skutečnost, že na tomto světě nebude církev nikdy dokonalá, zatímco její životnost a krása se zakládá v onom pokladu, jehož strážkyní byla od počátku stanovena (srov. Lumen gentium, 8).

Současné výzvy stejně jako odpovědi, které předložíme, vyžadují s ohledem na rozvinutí prospěšného aggiornamenta „dlouhý proces dozrávání a dlouholetou spolupráci všeho lidu“ (Yves Congar, Vera e falsa riforma nella Chiesa, 259). To navodí vznik a pokračování procesů, které nás utvářejí jako lid Boží, namísto toho, abychom vyhledávali bezprostřední výsledky s ukvapenými a mediálními důsledky, které jsou prchavé kvůli chybějícímu prohloubení, anebo neodpovídají povolání, které nám bylo dáno.

4. V tomto ohledu se můžeme při veškeré vážně míněné a nevyhnutelné reflexi dostat do subtilního pokušení, kterému bychom, dle mého soudu, měli věnovat zvláštní pozornost a mít se před ním na pozoru, protože nás – aniž by nám pomáhalo na společné cestě – svírá v předpojatých schématech a mechanismech, které ústí do odcizení anebo omezení našeho poslání. Jako přitěžující okolnost k tomu přistupuje, že pokud si tohoto pokušení nejsme vědomi, snadno uvízneme v komplikované řadě argumentací, rozborů a řešení s jediným účinkem – totiž oddálením od skutečného a každodenního setkávání s věřícím lidem a Pánem.

5. Přijetí a snášení nynější situace s sebou nenese pasivitu či rezignaci, a tím méně nedbalost. Naopak vyzývá, abychom se zhostili toho, co v nás a našich farnostech odumřelo, co potřebuje evangelizaci či Pánovo navštívení. To ovšem předpokládá odvahu, neboť to, co potřebujeme, je mnohem více než strukturní, organizační či funkční změna.

Vzpomínám si na to, co jsem vyslovil při setkání s vašimi pastýři v roce 2015 (Papež František, Návštěva ad limina německých biskupů, 20.11.2015), a sice že jedno z prvních a největších pokušení v církvi spočívá ve víře v to, že řešení současných a budoucích problémů jsou dosažitelná výlučně cestou strukturní, organizační a správní reformy, která se však v konečném důsledku nijak nedotýká vitálních bodů, které právě vyžadují pozornost. Jde o druh nového pelagianismu, který vede k tomu, že jsme svou důvěru přenesli na správu, na dokonalý aparát. Nadměrná centralizace, místo aby pomáhala, spíše komplikuje život církve i její misijní dynamiku (srov. Evangelii gaudium, 32).

Základem takových pokusů je myšlenka, že nejlepší odpověď na mnohé problémy a nedostatky spočívá v reorganizaci věcí, ve změnách anebo jakémsi „zalátání“, aby se tak církevní život uspořádal a uhladil tím, že se přizpůsobí dobové logice anebo pokaždé nějaké určité skupině. Touto cestou se domněle řeší všechny obtíže a věci se opět vracejí do svých kolejí, čímž církevní život dostává „zcela určitý“ nový či starý řád, který ukončí napětí, vrozené našemu lidskému bytí a vyvolávané evangeliem ( Koneckonců jde o logiku technokratického myšlení, která se vnucuje do veškerého rozhodování, vztahů a odstínů našeho života – srov. Laudato si´, 106-114. Tato logika proto ovlivňuje také naše myšlení a cítění a povahu naší lásky k Bohu i bližnímu).

Tímto způsobem by se napětí v církevním životě odstranilo jen zdánlivě. Úsilí o pouhý řád a soulad by časem uspalo a ochočilo srdce našeho lidu a umenšilo by, ne-li přímo umlčelo, živoucí sílu evangelia, kterou by Duch rád obdarovával. „Byl by to největší hřích zesvětštění v protievangelním duchu“ (Papež František, Promluva na sněmu římské diecéze, 9.5.2019). Došli bychom tak snad k dobře členěnému a fungujícímu, či možná dokonce „zmodernizovanému“ církevnímu organismu, ovšem zůstal by bez duše a svěžesti evangelia. Prožívali bychom toliko „plynné“, vágní křesťanství, beztoho, že by se do nás „zahryzlo“ evangelium (srov. Evangelii gaudium, 97: Ať nás Bůh chrání před zesvětštěnou církví v duchovním či pastoračním hávu! Toto dusivé zesvětštění se uzdravuje nádechem čistého vzduchu Ducha svatého, který nás vysvobozuje z permanentní soustředěnosti na sebe samé a z úkrytu zdánlivé zbožnosti, v níž chybí Bůh. Nenechme si ukrást evangelium!). „Jsme povoláni k tomu, abychom tuto nevyváženost vydrželi. Pokud nám nahání strach, nikdy nevykonáme nic dobrého a evangelního“ (Papež František, Promluva na sněmu římské diecéze, 9.5.2019). Nesmíme zapomínat, že existuje napětí a nerovnováha, které mají příchuť evangelia a které je nutno vydržet, protože nesou příslib nového života.

6. Proto považuji za důležité neztrácet z očí to, co „církev opakovaně učila, (tedy) že ospravedlnění nedocházíme svými skutky anebo svým úsilím, nýbrž milostí Pána, který se chápe iniciativy“ (Gaudete et exsultate, 52). Bez tohoto teologálního pohledu nám hrozí nebezpečí, že při různých obnovných snahách zopakujeme to, co dnes církevnímu společenství brání, aby hlásalo milosrdnou Boží lásku. Ráz přijetí současné situace bude určující pro plody, které se z ní vyvinou. Proto naléhám na to, aby proběhlo pod teologálním úhlem pohledu. Evangelium milosrdenství spolu s navštívením Ducha svatého budiž světlem a vodítkem k tomu, abyste dokázali čelit těmto výzvám. Pokaždé, když se nějaké církevní společenství samo pokusilo vyjít ze svých problémů a spoléhalo přitom pouze na vlastní síly, metody a inteligenci, skončilo tím, že si uchovalo či ještě více rozmnožilo zlo, které chtělo překonat. Odpuštění a uzdravení není něco, co si musíme koupit, „anebo získat svými skutky či snahou. On (Bůh) odpouští a osvobozuje nás zdarma. Jeho odevzdanost na kříži je něco tak velikého, že bychom za ni ani nemohli a neměli platit. Můžeme tento dar pouze s co největší vděčností přijmout a být plni radosti z toho, že jsme tak milováni ještě předtím, než jsme na to vůbec pomysleli“ (Christus vivit, 121).

Současný obraz situace nám nedovoluje, abychom se zabývali tím, že se naše poslání nedrží prognóz, výpočtů, povzbudivých či odrazujících šetření, a to jak na církevní, tak na politické, ekonomické či sociální rovině, a stejně tak málo dbá úspěšných výsledků našeho pastoračního plánování. (To je chování, které buď rozněcuje ducha neomezené touhy po úspěchu v případě příznivého větru, anebo postoj oběti, když je třeba veslovat proti větru. Takové myšlení se odcizuje duchu evangelia a prosvítá jím elitářská praxe víry. Ani tak, ani onak – Kristus žije z díkůvzdání).

To vše má sice svůj význam – včetně hodnocení, naslouchání, vyvozování a pozorování, ovšem naše víra se tím nevyčerpává. Naše poslání a důvody k našemu bytí tkví v tom, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). „Bez nového života a autentického evangelního ducha, bez věrnosti církve vlastnímu povolání, se jakákoli nová struktura brzy zkazí“ (Evangelii gaudium, 26). Proto nemůže nadcházející proces změny reagovat výlučně na vnější fakta a naléhavé potřeby, jako jsou kupříkladu citelný pokles porodnosti a přestárlost církevních společenství, které nepovolují, abychom blíže přihlédli k normální generační výměně. Objektivní a platné příčiny, pokud by byly nazírány odděleně od tajemství církve, by upřednostnily a podnítily jedině reaktivní stanoviska – jak pozitivní, tak negativní. Skutečný proces změny sice přináší odpovědi, avšak zároveň klade požadavky pramenící z našeho křesťanství a evangelizační dynamiky, vrozené církvi. Takový proces vyžaduje pastorační obrácení. Žádá se po nás, abychom zaujali postoj, jehož cílem je žít podle evangelia a vyjevovat ho tím, že skoncujeme s „šedým pragmatismem všedního života církve, ve kterém všechno zdánlivě vychází z normality, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a degeneruje na zbytečnost“ (Evangelii gaudium, 83). Pastorační konverze nás upamatovává na to, že naším vůdčím měřítkem v pravém slova smyslu má být evangelizace, v jejímž rámci lze rozpoznat všechny kroky, k nimž jsme jako církevní společenství povoláni. Hlásání evangelia je základním posláním a vlastním povoláním církve (Evangelii nuntiandi, 14).

7. Proto je nutné, jak již zdůraznili vaši biskupové, opětovně vyzískat prvenství pro evangelizaci, abychom do budoucnosti zamířili s důvěrou a nadějí, neboť církev, nositelka evangelizace, „začíná plnit toto své poslání tím, že nejprve evangelizuje sama sebe. Obec věřících má být též obec žité naděje, na které se všichni živě podílejí, a obec bratrské lásky. Proto také i ona sama potřebuje stále znovu slyšet to, čemu má věřit, chce znát důvody své naděje a nové přikázání lásky“ (Evangelii nuntiandi,15).

Takto prožívaná evangelizace není taktikou nového církevního zaujetí pozic v dnešním světě, či dobyvačným aktem anebo územním rozšířením. Není ani jakousi retuší, která církev přizpůsobuje dobovému duchu, čímž jí odnímá její originalitu a prorocké poslání. Evangelizace není ani pokusem o návrat ke zvyklostem a praktikám, které měly smysl v jiných kulturních souvislostech. Nikoli, hlásání evangelia je učednickou cestou v odpovědi na lásku k Tomu, který napřed miloval nás (srov. 1 Jan 4,19). Tedy cestou, která umožňuje víru, jež je radostně prožívána, zakoušena, slavena a dosvědčována. Evangelizace nás vede k tomu, abychom opětovně nabyli radosti z evangelia, radosti z toho, že jsme křesťané. Zcela jistě existují těžké chvíle a okamžiky kříže, ovšem nic nemůže zničit nadpřirozenou radost, která se dokáže přizpůsobit a změnit, avšak ustavičně trvá, byť jako slabé světlo plynoucí z osobní jistoty, že jsme neomezeně a nadevše milováni. Evangelizace vyvolává vnitřní jistotu, „plnou vyrovnanost, jež poskytuje duchovní uspokojení, které je podle světských měřítek nepochopitelné“ (Gaudete et exsultate, 125). Rozladěnost, netečnost, zahořklost, touha po neustálé kritice a smutek nejsou dobrou známkou ani rádcem. Mnohdy nastávají údobí, ve kterých „smutek může být projevem nevděku. Někdy jsme tak uzavřeni do sebe, že nejsme schopni vidět Boží dary“ (Gaudete et exsultate, 126).

8. Z toho důvodu musíme hlavně dbát na to, jak tuto radost sdílíme, zda se otevíráme a vycházíme ven, abychom potkali své bratry a sestry, zejména takové, které lze najít na prahu našich kostelních bran, na ulicích, ve vězeních, na náměstích a ve městech. Pán se vyjádřil zcela jasně: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Znamená to vycházet, abychom Kristovým Duchem pomazali veškerou realitu této země, na mnohá rozcestí a zejména tam, kde „se tvoří nové příběhy a paradigmata, abychom přinášeli Ježíšovo Slovo do nejhlubších zákoutí duše města“ (Evangelii gaudium, 74). Znamená to napomáhat tomu, aby se Kristovo utrpení skutečně a konkrétně mohlo dotknout onoho mnohotvárného utrpení a situací, ve kterých jeho tvář nadále trpí pod tíhou hříchu a nerovnosti. Kéž by toto utrpení strhlo masku starým a novým formám otroctví, které touž měrou zraňují muže a ženy, a to zvláště dnes, kdy se ocitáme před stále novými výrazy nepřátelství vůči cizincům, které podporují kulturu, jejímž základem jsou lhostejnost, uzavřenost, individualismus a vyhošťování. Kéž by to naopak bylo Kristovo utrpení, které by v našich farnostech a společenstvích vzbudilo vášnivou lásku pro Jeho království, a to především v mladých lidech!

Od nás se vyžaduje, abychom si „pěstovali duchovní radost z toho, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti. Misijní poslání je vášeň pro Ježíše, avšak současně i vášeň pro jeho lid´“ (Evangelii gaudium, 268). Měli bychom se tudíž ptát, co dnes Duch říká církvi (srov. Zj 2,7), abychom rozpoznali znamení doby (Gaudium et spes, 4;11), což není totéž jako pouhé přizpůsobení duchu doby (srov. Řím 12,2).

Veškeré úsilí o naslouchání, reflexi a rozlišování se má zaměřit na to, aby církev byla denně věrnější, ochotnější, zručnější a srozumitelnější, když hlásá radost z evangelia, onen základ, který osvětluje všechny otázky i odpovědi (Evangelii gaudium, 2013). „Výzvy existují proto, aby se překonávaly. Buďme realisty, ale neztrácejme radost, odvahu a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misijní sílu! (Evangelii gaudim, 109).

9. Druhý Vatikánský koncil byl důležitým krokem k vybudování vědomí, které má církev sama o sobě i o svém poslání v dnešním světě. Tato cesta, započatá před padesáti lety, nás nadále pobízí k recepci i dalšímu rozvoji a dosud nedospěla ke svému konci, zejména s ohledem na synodalitu, která je povolána, aby se rozvíjela na různých úrovních církevního života (ve farnostech, diecézích, na národní rovině, ve všeobecné církvi stejně jako v různých kongregacích a společenstvích). Úlohou takového procesu je zaručit, aby právě v těchto časech hluboké fragmentace a polarizace v každém přijímaném rozhodnutí působil sensus ecclesiae, který všechny tyto úrovně prosycuje a proniká jimi. Jde o život a cítění s církví a v církvi, které nám v nemálo situacích zapříčiní rovněž utrpení v církvi a s církví. Všeobecná církev žije v místních církvích a z nich (Lumen gentium, 23), stejně jako místní církve žijí a rozkvétají ve všeobecné církvi a z všeobecné církve. Pokud by se od ní oddělily, oslabily by se, chřadly by a zemřely. Z toho plyne nezbytnost, s níž je nutno neustále udržovat živé a účinné společenství s celým církevním tělem. Pomáhá nám to překonávat strach, kterým se izolujeme sami v sobě a svých výjimečnostech, abychom jim uměli pohlédnout do očí, naslouchat jim anebo se zříci svých naléhavých potřeb, a mohli tak doprovázet ty, kteří zůstali na kraji cesty. Mnohdy se tento postoj ukazuje v nepatrných gestech, jaká učinil otec marnotratného syna, který nechává otevřené dveře, aby syn mohl bez obtíží vstoupit, až se vrátí (Evangelii gaudium, 46). Neznamená to, že bychom neměli kráčet a postupovat vpřed, nic neměnit a možná o tom ani nedebatovat a nevznášet námitky, nýbrž je to zkrátka důsledek vědomí, že jsme ustavující součástí většího těla, které se nás domáhá, čeká na nás a potřebuje nás, a jehož se také my dožadujeme, očekáváme ho a potřebujeme. Je to radost z vnímání toho, že jsme částí svatého a trpělivého věřícího Božího lidu.

Výzvy, různá témata a otázky, které držíme v rukou, nelze opomíjet či zastírat. Musíme se jich ujmout, přičemž je třeba dávat pozor na to, abychom se do nich nezapletli a nepřišli o širší pohled na věc, čímž by se zúžil horizont a rozmělnila realita. „Zastavíme-li se v konfliktní konjunktuře, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality“ (Evangelii gaudium, 226). V tomto smyslu nám sensus ecclesiae poskytuje široký obzor možností, na jehož základě se lze pokusit o zodpovězení naléhavých otázek. Sensus ecclesiae nás zároveň upomíná na krásu mnohotvaré podoby církve (srov. Novo millennio ineunte, 40). Její tvář je mnohotvará nejenom z prostorové perspektivy, v národech, rasách a kulturách (srov. Lumen gentium,13), nýbrž také z hlediska časové skutečnosti, která nám povoluje, abychom se ponořili do pramenů nejživější a nejplnější tradice. Tato tradice je ze své strany povolána k tomu, aby udržovala oheň namísto popele (citát Gustava Mahlera). Umožňuje všem pokolením, aby za pomoci Ducha svatého opětovně vzplanula první láskou.

Sensus ecclesiae nás osvobozuje od partikularismů a ideologických tendencí, abychom mohli zakusit onu jistotu II. Vatikánského koncilu, s níž prohlásil, že „pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20 a 27) náleží celku věřících“ (Lumen gentium,12). Společenství se svatým a věřícím Božím lidem, nositelem pomazání, udržuje při životě naději a vědomí, že Pán putuje po našem boku a podpírá naše kroky. Toto přesvědčení musí vysvítat z našeho společného putování, má-li být prospěšné při hledání postupů, skrze které by získaly prostor a dosáhly sluchu všechny hlasy, zejména pak hlasy prostých a maličkých. Pomazáním od Svatého, které bylo vylito na celé tělo církve, se rozdílí zvláštní dary mezi věřící každého stavu a životního postavení. Duch vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce (1 Kor 12,11). Připravuje a uschopňuje je tak, aby převzali  různá díla a služby na obnově a plné výstavbě církve podle slova: „Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7). To nám pomáhá, abychom se vyvarovali starého a stále obnovovaného pokušení ze strany podpůrců gnosticismu, kteří se odjakživa pokoušeli hlásat něco nového a odlišného než to, čím nás obdarovalo Boží slovo, aby si udělali své jméno a znásobili věhlas svého učení a svou slávu. Svatý Jan to popisuje pojmem proagon (2 Jan 9), čímž míní ty, kteří chtějí být vepředu, ty pokročilé, kteří chtějí mít náskok před „církevním my“, které ovšem chrání před excesy, ohrožujícími církevní společenství (srov. Joseph Ratzinger, El Dios de Jesucristo, Salamanca 1979, 104-105).

10. Dávejte si proto pozor na každé pokušení, vedoucí k tomu, že se Boží lid redukuje na skupinu osvícených, a tak nám nepovoluje spatřovat nenápadnou a všude rozptýlenou svatost, těšit se z ní a děkovat za ni. Tuto svatost, která žije „v trpělivosti Božího lidu: v rodičích, kteří s tolikerou láskou vychovávají své děti, v mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, v nemocných lidech, ve starých řeholnicích, které se pořád usmívají. V jejich každodenním ustavičném kráčení vpřed vidím svatost bojující církve. Častokrát je to svatost, která nás čeká „u našich dveří“, svatost těch, kteří žijí vedle nás a kteří jsou odrazem Boží přítomnosti“ (Gaudete et exsultate,7). Je to svatost, která církev brání a vždy chránila před jakoukoli ideologickou, pseudo-vědeckou a manipulativní redukcí. Tato svatost nás povzbuzuje, upomíná a vyzývá k tomu, abychom tentýž mariánský styl rozvíjeli v misijních dílech církve, aby tak byla schopna přesvědčivě vyjadřovat spravedlnost s milosrdenstvím, kontemplaci s něhou. „Neboť pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují s druhými zacházet špatně, aby pocítili svoji důležitost“ (Evangelii gaudium, 288).

V mé vlasti existuje podnětné a obsahově silné pořekadlo, které to může osvětlit a přimět nás k zamyšlení: „Buďte jednotni, bratři, neboť to je první zákon. Zachovejte jednotu v každý čas. Kdybyste mezi sebou bojovali, pohltili by vás ti, kdo stojí stranou“ (José Hernandez, Martín Fierro, secunda parte, Decimoséptima sextina). Bratři a sestry, pečujme o sebe navzájem. Dávejme si pozor na pokušení, která působí otec lži a rozkolu, který je mistrem na štěpení a rozkládá tělo svatého věřícího Božího lidu, když podněcuje k hledání jakéhosi zdánlivého dobra či odpovědi na určitou situaci. Vydejme se na cestu společně jako apoštolské tělo a naslouchejme jeden druhému pod vedením Svatého Ducha. Ačkoli nesmýšlíme stejně, vycházejme z moudrého přesvědčení, že „církev během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova“ (Dei Verbum,8).

11. Synodální úhel pohledu neruší protiklady anebo zmatky, ani se jeho prostřednictvím konflikty nepodřizují závěrům plynoucím z „prospěšného konsensu“, které ovšem kompromitují víru, výsledkům sčítání lidu či průzkumům veřejného mínění k tomu či onomu tématu. To by bylo velice omezující. Na pozadí a za ústředního postavení evangelizace a za pojetí sensus ecclesiae jako určujícího prvku naší církevní DNA, si synodalita nárokuje vědomé osvojení určitého stylu církevního bytí, v němž „celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí. Netřeba se tedy přespříliš zaobírat omezenými a částečnými otázkami. Je třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem. Je však třeba to činit bez vytáček a bez ztráty vlastních kořenů. Je nezbytné zapustit kořeny do úrodné země a místních dějin, které jsou darem Božím. Pracuje se v malém a na tom, co je po ruce, avšak v širší perspektivě“ (Evangelii gaudium, 235).  

12. Po celém Božím lidu a zejména po jeho pastýřích se žádá postoj bdělosti a obrácení, který umožní udržet životnost a účinnost těchto skutečností. Bdělost a obrácení jsou dary, kterými nás může obdařit jedině Pán. Nám musí postačovat, že o Jeho milost prosíme v modlitbě a postu. Vždy mne oslovovalo, jak byl Pán za svého pozemského života vystavován pokušení, a to zvláště ve chvílích významných rozhodnutí. Modlitba a půst měly pro jeho následné jednání mimořádný a určující význam (srov. Mt 4, 1-11). Rovněž synodalita se nemůže vymanit z této logiky a musí být vždy provázena milostí obrácení, aby se naše osobní i komunitní jednání stále více připodobňovalo Kristově kenozi a mohlo ji vyjevovat (srov. Flp 2,1-11). Hovořit, jednat a odpovídat jako Tělo Kristovo a Kristovým způsobem značí, že mluvíme a konáme s týmiž úmysly a prioritami. Když následujeme Mistra, který „se sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7), milost obrácení nás vysvobozuje z klamných a neplodných protagonismů, vzdaluje nás od pokušení, jehož vinou setrváváme v chráněných a pohodlných pozicích, a vybízí nás, abychom se vydali na periferie, a tak se setkali sami se sebou a lépe naslouchali Pánu.

Toto sebezřeknutí (kenoze) nám rovněž povoluje zakusit tvořivou a ustavičně bohatou sílu naděje, která povstala z evangelní chudoby, k níž jsme povoláni, neboť nás osvobozuje k hlásání evangelia a svědectví. Takto umožňujeme Duchu, aby osvěžil a obnovil náš život tím, že jej vymaní z otroctví, malátnosti a konvencí daných okolnostmi, které nám brání v cestě a především v adoraci. Adorací totiž člověk naplňuje svou nejvyšší povinnost a současně dokáže zahlédnout budoucí světlo, které nám dává zakusit příchuť nového stvoření (srov. Romano Guardini, Pequeña Suma Teológica, Madrid 1963, 27-33).

Bez této dimenze nám hrozí nebezpečí, že výchozím bodem učiníme sami sebe anebo svou touhu po sebeospravedlnění a sebezáchově, což nás přivede k uskutečňování změn a opatření, které zůstanou na půli cesty, a aniž by vyřešily problémy, polapí nás v nekonečné spirále, která dusí a usmrcuje tu nejkrásnější, osvobozující a nejslibnější zvěst, již máme a která dodává smysl našemu bytí: Ježíš Kristus je Pán! Potřebujeme modlitbu, pokání a adoraci, které by nás uschopnily, abychom spolu s celníkem vyslovili: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (Lk 18,13), a to nikoli pokrytecky, dětinsky či slabošsky, nýbrž odvážně, abychom otevřeli dveře a spatřili to, co se běžně skrývá za povrchností, blahobytem a vnějším zdáním (srov. J. M. Bergoglio, Sobre la acusación de sí,2).

Jmenované duchovní postoje – modlitba, pokání a adorace, které jsou skutečným duchovním lékem, nám v podstatě umožňují, abychom opětovně zakusili, že být křesťanem znamená být si vědom svého blahoslavenství, a tak se stávat nositelem blahoslavenství pro druhé. Být křesťanem znamená patřit do církve hlásající blahoslavenství pro dnešní blahoslavené: chudé, hladovějící, plačící, nenáviděné, vyřazované a tupené (srov. L 6,20-23). Nezapomínejme, že „v blahoslavenstvích nám Pán ukazuje cestu. Na ní můžeme my lidé dosáhnout štěstí, které je nejautentičtěji lidské i božské. (...) Blahoslavenství jsou vlastně zrcadlem, do něhož se máme dívat a které nám umožňuje se dovědět, zda jdeme správnou cestou. Je to zrcadlo, které neklame“ (Promluva papeže na Italském církevním sněmu, katedrála ve Florencii, 10.11.2015).

13. Drazí bratři a sestry, znám vaši stálost a vím, co jste vytrpěli a nadále trpíte pro Pánovo jméno, aniž byste klesali na duchu. Je mi též známa vaše touha po tom, abyste se církevně navrátili ke své první lásce (srov. Zj 2,1-5), a to v síle Ducha, který nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí (Iz 42,3), sytí a oživuje to dobré, čím se váš národ vyznačuje, a dává mu vykvést! Rád bych kráčel po vašem boku a doprovázel vás za vědomí, že pokud nás Pán považuje za hodné toho, abychom prožívali tuto hodinu, nečiní tak proto, aby nás jejími výzvami zahanbil či ochromil. Spíše chce, aby jeho Slovo ještě jednou pobídlo a roznítilo vaše srdce, jako to učinil s vašimi otci, aby vaši synové a vaše dcery prorokovali a vaši starci opětovně měli věštecké sny (srov. Jl 3,1). Boží láska „nám umožňuje pozvednout hlavu a začít znovu. Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic není mocnějšího než jeho život, jenž nás žene kupředu! (Evangelii gaudium,3). A, prosím, modlete se za mne.

Přeložila Jana Gruberová