Slavnost Neposkvrněného početí P. Marie není jedinou mariánskou událostí druhého prosincového týdne. Podle tradice byl 10. září roku 1294 přenesen do italského Loreta Svatý dům z Nazaretu. Po staletí se vyprávělo o zázračné translaci, o domu přenášeném Anděly. A světe div se, historická a archeologická zkoumání do značné míry zbožnou tradici potvrzují. S jedním malým posunem. Na převezení domku z Palestiny se neangažovaly andělské bytosti, nýbrž italská rodina Angeli. Ve třech prostých stěnách, které podle rekonstrukcí kdysi rozšiřovali prostor jeskyně, můžeme proto i dnes bez obav vidět nejbezprostřednější svědky Zvěstování, které změnilo běh dějin.
Svatyně zasvěcené P. Marii Loretánské vyrostly po celém světě. Nechybí ani v Římě. Kostelík Santa Maria di Loreto viděl každý, kdo Věčným městem byť zběžně prošel, ale málo kdo jej zná. Stojí na Trajánově fóru, u proslaveného sloupu tohoto císaře, v jihovýchodním koutě dnešního Benátského náměstí, naproti monstróznímu Oltáři vlasti. Vedle něj byl později postaven další mariánský kostelík, zasvěcený Jménu P. Marie. Obě stavby jsou centrální a mnozí v nich vidí dvojčata, přestože je dělí téměř dvě století.
Roku 1501 schválil papež Alexandr VI statuta jednu z nejstarších římských laických konfraternit, náboženské bratrstvo pekařů, a druhou, která sdružovala pekařské tovaryše. Věnoval jim malou kapli na Trajánově fóru. Dostalo se jí hned dvojího mariánského zasvěcení: patronce pecařů P. Marii loretánské, a Jménu P. Marie, podle svátku, při němž uctívali svou ochránkyni pekařští tovaryšové, jejichž úkolem bylo péct chleba. Šest let na to, roku 1507 se začalo se stavbou nového kostela. Snad podle projektu od Bramanta, který tehdy pracoval přímo v bazilice v Loretu, a zadal stavbě její dnešní dimenze: čtvercový půdorys přecházející v interiéru do osmiúhelníku. Daleko se však nedospělo, zřejmě kvůli nedostatku prostředků, sbíraných mezi členy konfraternit.
Druhá stavební fáze začala roku 1522 a je spojena se jménem dalšího významného renesančního architekta: s Antoniem da Sangallo mladším. Pod jeho vedením byla první etáž stavby, tj. až po hlavní římsu, dokončena. Kostelík zakrytý provizorní střechou byl vysvěcen roku 1534.
Až kolem roku 1550 se dokončovací práce daly znovu váhavě do pohybu. Zlom přišel teprve v 70. letech 16. století, kdy do Konfraternity vstoupil Michelangelův žák, Jacopo del Duca, a ujal se stavby, kterou prý vedl ?zdarma z lásky k Bohu a k Matce Boží.?
Jeho dílem jsou architektonické doplňky fasád, ale především stavba tamburu a kupole. Ploché členění dolní etáže se směrem vzhůru stále více uvolňuje a rozrůstá. Architekt vede pohled diváka směrem vzhůru, od uzavřeného kubického tvaru první etáže, přes osmiboký tambur až ke kupoli s kruhovými okuly a k lucerně. Ta se mění v útvar na pomezí architektury a sochařství, nejen aby dekorativně korunovala stavbu, ale také aby zrelativizovala vztah mezi vnějším a vnitřním prostorem, ukázala na jejich vzájemné pronikání. Jacopovým dílem je také originální kampanila. I tady volné nakládání s architektonickými články prozrazuje vliv jeho slavného učitele.
Kupole má dva pláště, které jsou zcela nezávislé. Jacopo del Duca při jejich kompozici pečlivě dbal na to, aby v interiéru harmonicky doplnil dílo svého předchůdce, proto uvnitř kupole sleduje osmiboký půdorys. Zato v exteriéru šlo architektovi o vytvoření městské dominanty, na rozcestí dvou ulic, vyznačených přiléhajícím blokem špitálu, který konfraternity vybudovala po roce 1570.
Čtvercový půdorys kostela v interiéru přechází v osmiboký. V rozích půdorysného čtverce jsou vloženy kaple nad půlkruhem. Jde téměř o dokonalou centrálu, jak k ní tíhli renesanční umělci, kdyby v 17. století nebyla dostavena poměrně dlouhá chórová kaple. Na dnešní podobě kostela se podepsaly restaurační práce v 70. letech 19. století (Luca Carimini), které kromě úpravy sakristie v sangallovském stylu upravil také oltáře kaplí, balustrády, pilastry a dlažbu.
Ze 70. let 19. století pochází dnešní výzdoba kupole se zobrazením Proroků, Sybil, světců a andělů, včetně zlacených štuků, i malířská výzdoba tamburu mariánskými výjevy od Cesare Marianiho: Zvěstování, Klanění pastýřů, Útěk do Egypta a Oplakávání Krista. Nad vstupem vymaloval také přenesení Svatého domku do Loreta.
S původní výzdobou se však setkáme v kaplí. První vpravo je zasvěcena sv. Kateřině. Její mozaikovou výzdobu datovanou roku 1594 provedl Paolo Rosssetti. Z 19. století však je oltářní obraz sv. Ludvíka Gonzagy. Druhou kapli po pravé straně, zasvěcenou Třem králům, s výjimkou oltářního obrazu vyzdobil Nicolo Circignani, zvaný Pomarancio.
Kaple vlevo od vchodu je zasvěcená populárnímu biskupovi katolické reformace, sv. Karlu Boromejskému. Na hlavním oltáři datovaném do roku 1664 přináší eucharistii nakaženým morem. Další kapli vévodí Ukřižování, z 16. století.
Mezi léty 1628-1630 se pracovalo na dekoracích presbytáře, který je pojat jako prostor sám pro sebe. Klenbu zdobí bohaté osmiboké kasety a štuky, stěny kaple jsou obloženy barevnými mramory. Skvělou přehlídku klasicizujícího proudu římského baroka nabízí šestice nik, se sochami v životní velikosti. Dva andělé od Stefana Maderna, sv. Cecílie od Giuliana Finelliho ve své době velice ceněná, sv. Domitilla od Domenica de Rossiho a konečně sv. Zuzana od Francois Duquesnoy, považovaná mnohými za nejlepší sochařský výkon své doby. Je příznačné, že dílo, o kterém se říkalo že směle předčí umění antických mistrů, se objevuje právě v blízkosti ruin, svědčících o někdejší slávě města, znovu obnoveného a pokřtěného.
Po stranách presbytáře doplňují projekt dvě velká plátna od Cavalier d´Arpina ? Narození a Smrt P. Marie. Deskový obraz na hlavním oltáři představuje P. Marii loretánskou mezi dvěma morovými patrony, sv. Rochem a Sebastianem, pochází ze začátku 16. století.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
