Boží slovo nám nám dnes pomáhá znovu objevit dvě prostá slovesa, která jsou podstatná pro každodenní život: říci a dáti.
Říci. V prvním čtení říká Melchizedech: »Požehnán buď Abrahám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe i zemi« (Gen 14,19-20). Melchizedechova řeč je požehnáním. Dobrořečí (žehná) Abrahámovi, ve kterém budou požehnány všechny rodiny země (srov. Gen 12,3; Gal 3,8). Všechno začíná požehnáním: dobrá slova rodí dobré dějiny. Totéž se děje v evangeliu. Ježíš před rozmnožením žehná chleby: »vzal těch pět chlebů, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům« (Lk 9,16). Požehnání dělá z pěti chlebů pokrm pro zástupy a dává vytrysknout proudu dobra.
Proč dělá požehnání dobře? Proměňuje totiž slovo na dar. Dobrořečením (požehnáním) se nedělá něco sobě, nýbrž druhým. Požehnat neznamená říci hezká, příležitostná slova, nýbrž říci dobro, mluvit s láskou. Tak učinil Melchizedech, který spontánně promluvil o Abrahámovi, aniž by mu Abrahám něco řekl či učinil. Tak si počínal Ježíš, který ukázal význam požehnání rozdáváním chlebů zdarma. Kolikrát jen se i nám dostalo požehnání v kostele nebo doma, kolikrát jen se nám dostalo slov, která nám udělala dobře, nebo znamení kříže na čelo... Byli jsme požehnáni dnem křtu a jsme žehnáni na konci každé mše. Eucharistie je školou žehnání. Bůh žehná nám, svým milovaným dětem, a tak nás pobízí jít dál. A my velebíme Boha ve shromážděních (srov. Žl 68,27), nacházíme chuť chvály, která osvobozuje a uzdravuje srdce. Přicházíme na mši s jistotou, že nám žehná Pán, a odcházíme, abychom žehnali a byli ve světě přívodem dobra.
Je důležité, abychom také my pastýři nezapomínali žehnat Božímu lidu. Drazí kněží, nemějte strach žehnat, žehnat Božímu lidu. Pán touží žehnat svému lidu a rád nám dává pocítit svoji náklonnost. A jedině jako požehnaní můžeme žehnat druhým tímtéž pomazáním lásky. Je však smutné vidět s jakou snadností se dnes koná opak, když se zlořečí, opovrhuje a haní. Strženi ukvapeností, se neovládáme a dštíme zlobu na všechno a na všechny. Často je silnější bohužel ten, kdo křičí více, a kdo je více rozzloben, působí dojmem, že má pravdu a dává se mu za pravdu. Nenechme se nakazit arogancí, nenechme se prostoupit hořkostí my, kdo jíme chléb, který má v sobě všechnu líbeznost. Boží lid miluje chvály, nežije z hořekování; byl učiněn pro žehnání, nikoli pro bědování. Před eucharistií - Ježíšem, jenž se učinil chlebem - před tímto skromným chlebem, který obsahuje celek církve, se učme žehnat to, co máme, chválit Boha, dobrořečit, neproklínat svoji minulost a obdarovávat druhé dobrořečením.
Druhým slovesem je dáti. Po „řeči“ následuje „dávání“, jako Abrahám, který - požehnán Melchizedechem, »mu dal desátek ze všeho« (Gen 14,20). Jako Ježíš, který poté, co požehnal, dával chléb, aby byl rozdáván, a vyjevil tak ten nejkrásnější význam chleba, který není jenom spotřebním produktem, nýbrž prostředkem sdílení. V epizodě o rozmnožení chlebů se totiž kupodivu nikdy nemluví o rozmnožení. Naopak, jsou užita slovesa »lámat, dávat a předkládat« (srov. Lk 9,16). Důraz totiž nespočívá na rozmnožení, nýbrž na dávání. To je důležité. Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“. Nikoli, Ježíš se modlí, požehná pět chlebů, začne je lámat a důvěřuje Otci. Oněch pět chlebů se nespotřebuje, což není kouzlo, nýbrž důvěra v Boha a v Jeho prozřetelnost.
Ve světě existuje stálá snaha zvětšovat zisky, tržbu.. Ano, ale s jakým cílem? Dát anebo mít? Rozdat nebo hromadit? Evangelní „ekonomie“ rozmnožuje sdílením, nasycuje rozdáváním, neuspokojuje nenasytnost některých, nýbrž dává život světu (Jan 6,33). Nikoli mít, ale dát je Ježíšovo sloveso.
Rezolutní je žádost, s níž se obrací na učedníky: »Vy jim dejte jíst« (Lk 9,13). Zkusme si představit, o čem asi přemýšleli učedníci: „Nemáme chléb pro sebe a máme dávat druhým? Proč jim my máme dát najíst, když sami přišli, aby slyšeli našeho Mistra? Pokud si s sebou nevzali nic k jídlu, ať se vrátí domů, je to jejich problém, anebo ať nám dají peníze, a my nakoupíme.“ Nejsou to myšlenky docela pomýlené, ale Ježíš takto nesmýšlí, neslyší tyto důvody a říká: Vy sami jim dejte jíst. To co máme, přináší plody, když to rozdáme. Tak to chce Ježíš, a nezáleží, zda je toho málo nebo mnoho. Pán činí veliké věci s naším málem, jakým bylo oněch pět chlebů. Nekoná zázraky okázalými činy, kouzelným zaklínadlem, nýbrž obyčejnými věcmi. Všemohoucnost Boha je pokorná, tvořená pouze láskou. Láska činí veliké věci s maličkostmi. Učí nás tomu eucharistie. Bůh je obsažen v kousku chleba. Jednoduchost a podstata lámaného a dávaného Chleba, eucharistie, kterou přijímáme, nám předává Boží smýšlení. A vede nás, abychom se sami dávali druhým. Je protilékem na argumentaci typu „je mi líto, ale to se mne netýká“ anebo „nemám čas, nemohu, nezáleží to na mně“.
V našem městě hladovějícím po lásce a péči, chátrajícím a zanedbaném, kde je tolik osamocených starých lidí, rodin, jež se ocitly v těžkostech, mladých, kteří stěží vydělají na chléb a živí nějaká přání, praví Pán: „Ty sám jim dej najíst“. A můžeš odpovědět: „Mám málo, nejsem toho schopen.“ Není to pravda. Tvoje málo je pro Ježíše dost, pokud si to nenecháš pro sebe a dáš v sázku. Také ty se dej všanc. A nejsi sám: máš eucharistii, Chléb na cestu, Ježíšův chléb. Také dnes se budeme sytit Jeho darovaným Tělem. Přijmeme-li Jej srdcem, uvolní v nás sílu lásky: pocítíme, že jsme žehnáni a milováni a budeme chtít žehnat a milovat, počínaje odtud, naším městem a ulicemi, jimiž dnes projdeme. Pán půjde po našich ulicích, bude dobrořečit, žehnat nám a dávat odvahu. A žádá i po nás, abychom byli požehnáním a darem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie