Nový portál Vatikánského rozhlasu

Letnice nadešly učedníkům po padesáti dnech nejistoty. Na jedné straně vzkříšený Ježíš, kterého – naplněni radostí - uviděli, uslyšeli a dokonce spolu s Ním jedli. Na druhé straně dosud nepřekonali pochybnosti a strach: byli za zavřenými dveřmi (srov. Jan 20,19.26), se skrovnými  vyhlídkami a neschopní zvěstovat Živého. Pak přichází Duch svatý, a strach mizí. Nemají už obavy ani před těmi, kteří je uvrhují do vězení. Předtím si dělali starosti, jak zachránit svůj život, nyní už nemají strach zemřít; předtím byli zavřeni ve Večeřadle, nyní zvěstují všem národům. Až do Ježíšova Nanebevstoupení očekávali Boží království pro sebe (srov. Sk 1,6), nyní s netrpělivostí dychtí po hranicích neznáma. Předtím téměř nikdy nemluvili na veřejnosti, a pokud ano, dostali se většinou do nesnází, jako Petr, který zapřel Ježíše; nyní mluví s – parrhésií – odhodlaně ke všem. Zdálo se, že příběh učedníků je u konce, ale obnovilo jej mládí Ducha. Mladí, kteří byli v zajetí nejistoty, měli pocit, že jsou v koncích, ale zahrnula je radost, která je obrodila. Způsobil to Duch svatý. Duch není něco abstraktního, jak by se mohlo zdát. Je tou nejkonkrétnější a nejbližší Osobou, která nám mění život. Jak? Podívejme se na apoštoly. Duch svatý jim věci neulehčil, nekonal okázalé zázraky a neodňal jim problémy, ani protivníky. Duch však vnesl do života učedníků harmonii, kterou postrádali, tu Svoji, protože On je harmonie.

Harmonie uvnitř člověka. Učedníci potřebovali změnit nitro, srdce. Jejich příběh nám říká, že nestačí uvidět Zmrtvýchvstalého, není-li přijat v srdci. Je k ničemu vědět, že Vzkříšený žije, pokud nežijeme jako Vzkříšení. A Duch působí, že Ježíš žije a ožívá v nás, resuscituje nás zevnitř. Proto Ježíš na setkání se svými opakuje: »Pokoj vám!« (Jan 20,19.21) a dává jim Ducha. Pokoj nespočívá v uspořádání vnějších problémů – Bůh těm svým neodnímá soužení a pronásledování – nýbrž v přijetí Ducha svatého. V tom spočívá pokoj, který je dán apoštolům, neosvobozuje od problémů, nýbrž vprostřed problémů, a je nabízen každému z nás. Je to pokoj, který se podobá neustále klidné hlubině moře, které je na povrchu zmítáno vlnami. Je to harmonie tak hluboká, že může proměnit  v blahoslavenství dokonce i perzekuci. Jak často však zůstáváme na povrchu! Namísto hledání Ducha se pokoušíme zůstat na hladině s myšlenkou, že všechno bude lepší, až přejde ona nesnáz, až mi dotyčný zmizí z očí a situace se zlepší. To však znamená zůstat na povrchu,  a jakmile přejde jeden problém, přijde druhý a nepokoj se vrací. Klid nezískáme vytvořením odstupu od toho, kdo není téhož mínění jako my, a neupokojí nás ani vyřešení momentálních nesnází. Zlomem je Ježíšův pokoj, harmonie Ducha.

V uspěchanosti, kterou nám ukládá dnešní doba, je harmonie marginalizována. Jsme strháváni tisícerými směry a hrozí nám, že vybuchneme, podněcováni neustálou nervozitou, která působí, že reagujeme špatně na cokoliv. Hledá se rychlé řešení, jedna pilulka za druhou, aby se mohlo jít dál, jedna emoce za druhou, abychom měli pocit, že žijeme. Především však potřebujeme Ducha. On vnáší do uspěchanosti řád. On je pokojem v neklidu, důvěrou v malomyslnosti, radostí v zármutku, mladostí ve stáří, odvahou ve zkoušce. On v životních bouřích spouští kotvu naděje. Duch – jak dnes říká svatý Pavel – nám brání podlehnout strachu, protože nám umožňuje vnímat, že jsme milovanými dětmi (srov. Řím 8,15). Je Těšitelem, který nám předává Boží něhu. Bez Ducha svatého je křesťanský život rozcupovaný, zbavený lásky, která všechno sjednocuje. Bez Ducha zůstává Ježíš postavou minulosti, s Duchem je živou Osobou dneška; bez Ducha je Písmo mrtvou literou, s Duchem je Slovem života. Křesťanství bez Ducha je moralismus bez radosti, s Duchem je život.

Duch svatý nepřináší harmonii pouze dovnitř, nýbrž také ven, mezi lidi. Vytváří církev, skládá odlišné části do jediné sladěné stavby. Dobře to vysvětluje svatý Pavel, který v souvislosti s církví často mluví o odlišnostech: »rozmanité dary, rozličné služby a různé síly« (1 Kor 12,4-6). Jsme odlišní  v rozmanitosti kvalit a darů. Duch je rozděluje s fantazií, bez pěchování, bez homologací. A na základě těchto odlišností vytváří jednotu. Počíná si tak již od stvoření, protože je specialistou na proměnu chaosu v kosmos, na tvorbu harmonie. On je specialista na vytváření růzností a bohatství. On je tvůrcem této odlišností a současně tím, kdo je slaďuje, dává jim harmonii a jednotu.

V dnešním světě se disharmonie staly opravdovým rozdělením. Někdo má příliš a někdo nic, někdo se chce dožít sta let a někdo nemůže přijít na svět. Epocha komputerů spojuje na dálku - sociálními sítěmi, které nejsou tak docela sociální. Potřebujeme Ducha jednoty, který nás obrodí jako církev, jako Boží lid a jako sbratřené lidstvo. Vždycky existuje pokušení stavět si „hnízda“, shromažďovat se ve své skupině, s vlastními preferencemi, stejný se stejným a s alergií na každou kontaminaci. Od hnízda k sektě je krůček, i v rámci církve. Jak často se vlastní identita definuje proti někomu nebo proti něčemu! Duch svatý však spojuje vzdálené, sjednocuje ty, kdo jsou daleko, shromažďuje rozptýlené. Z odlišných tonalit skládá jedinou harmonii, protože vidí především dobro, vidí dříve člověka než jeho chyby, lidi dříve než jejich skutky. Duch utváří církev a svět jako místa synů a bratří. Synové a bratři – substantiva jsou přednější než jakékoli adjektivum. Adjektiva jsou v módě, stejně jako urážky. Lze říci, že žijeme v době kultury adjektiv, která opomíjí podstatu věcí, a také v kultuře inzultací, která bývá první odpovědí na názor, který nesdílím. Potom si všimneme, že škodí tomu, kdo je urážen, i tomu, kdo uráží. Odplácet zlem za zlo a stávat se z oběti pachatelem, nepřinese spokojený život. Kdo však žije podle Ducha, vnáší pokoj do nesvornosti a smír do konfliktu. Duchovní lidé odpovídají dobrem na zlo, mírností na aroganci, dobrotou na zlobu, mlčením na povyk, modlitbou na klevety a úsměvem na poraženectví.

Abychom byli duchovní a zakoušeli harmonii Ducha, je zapotřebí stavět Jeho pohled před svůj. Potom se věci mění: s Duchem je církev lidem Božím, misie šířením radosti – nikoli proselytismem - a druzí jsou bratry a sestrami, milovanými tímtéž Otcem. Avšak bez Ducha je církev organizací, misijní poslání propagandou a společenství úsilím. A mnohé církve vypracovávají programy, pastorační plány a diskutují o všem. Zdá se, že nás taková cesta sjednotí, ale není to cesta Ducha, nýbrž rozdělení. Duch je první a poslední nezbytností církve (srov. sv. Pavel VI., Generální audience, 29. listopadu 1972). „Přichází tam, kde je milován, kam je zván a kde je očekáván“ (sv. Bonaventura, Sermone per la IV Domenica dopo Pasqua). Prosme jej každý den. Duchu svatý, harmonie Boží, Ty, který proměňuješ strach v důvěru a uzavřenost v dar, přijď k nám. Daruj nám radost vzkříšení, trvalou radost srdce. Duchu svatý, naše harmonie, Ty, který z nás činíš jedno tělo, uděl svůj pokoj církvi a světu. Duchu svatý, učiň z nás tvůrce svornosti, rozsévače dobra a apoštoly naděje.

Přeložil Milan Glaser