Praha. Dnes se konal pohřeb Jeana Vaniera. Hnutí Archa, které založil, zahrnuje od loňska také dvě komunity v České republice, Villa Vallila a Benediktus. S představitelkou první z nich, Evou Klípovou, vedla pro Vatikánský rozhlas rozhovor Johana Bronková.
„Byl jsem důstojníkem kanadského námořnictva. Pak jsem byl filosofem. A všude kolem sebe jsem viděl lidi, kteří chtěli postoupit o kousek výš, aspoň o stupínek. Rozhodl jsem se tedy sestoupit o stupínek níž, sejít dolů po všech schodech. A tak jsem došel do Archy,” říkal o své životní cestě Jean Vanier (foto ze setkání s papežem 21. března 2014).
Byl synem diplomata, znalcem Aristotela, a přece proslul po celém světě jako zakladatel hnutí Archa, jež se stalo útočištěm pro ty, které svět často zavrhuje a nechce vidět, pro lidi s mentálním postižením. Jean Vanier zemřel 7. května ve věku 91 let a dnes se ve vesnici Trosly-Breuil, kde před 55 lety založil první Archu, konaly jeho pohřební obřady. Probíhaly podle jeho přání v prostotě a v rodinném kruhu: za přítomnosti příbuzných, přátel a zástupců Archy a hnutí Víra a světlo, které založil v roce 1971 spolu s Marie-Hélène Mathieu - nejbližší okruh přátel ze 30 zemí světa, uvedl pro Vatikánský rozhlas Stephan Posner, vedoucí hnutí Mezinárodní Archy.
Do velké rodiny tohoto hnutí se 154 komunitami ve 38 zemích, se zhruba desítkou tisíc členů patří od loňského roku také dvě komunity v naší vlasti.
Hovoří Eva Klípová, předsedkyně sdružení Villa Vallila v Červeném Újezdu u Votic ve Středočeském kraji. Právě setkání s Jeanem Vanierem v roce 1992 pro ni a jejího manžela znamenalo impuls k založení komunity, která dnes patří do Mezinárodní Archy.
„Jean Vanier byl pro mě velkou inspirací v díle, které jsme založili a na kterém pracujeme s manželem už přes 20 let. Vanier začal žít v roce 1964 s lidmi s mentálním postižením a na tomto modelu dokázal, že to nejdůležitější není, co se pro tyto lidi dělá, ale že je možné s nimi navazovat vztahy. Na tomto základu vzniká společenství, které - jak říkal – je školou srdce. Já jsem se s ním setkala v roce 1992 v Kloboukách u Brna. Byl pozván do tehdejšího Československa, aby představil tento způsob života s lidmi s mentálním postižením, což v našich zemích bylo tehdy zcela nevídané. Velmi mne to zasáhlo. Měli jsme totiž už tenkrát kolem sebe dost lidí s postižením různého typu – manžel má bratra s downovým syndromem – a začali jsme tehdy přemýšlet o tom, že bychom se přidali právě k tomuto hnutí, které tam Jean Vanier představil a nám připadalo úžasná, i když jsme si vůbec nedovedli představit, zda na to budeme mít sílu a zda se to podaří v našich podmínkách. Založili jsme potom v roce 1996 občanské sdružení, které jsme nazvali Villa Vallila. Je to jeden dům ve Středočeském kraji, kde od té doby žije taková komunita lidí s různým, ale převážně mentálním postižením. Později jsme navázali kontakt s Mezinárodním hnutím Archa, kde už sice nebyl vedoucím Jean Vanier, který vedení mezitím předal druhým, ale stále tam působil. Potom nás asi osm let doprovázeli, jezdili k nám a loni přesně touto dobou na začátku května nás uznali jako projekt Archa Česká republika. Druhou takovou komunitou je projekt Benediktus v Chotěboři na Vysočině, s nimiž jsme už deset let ve velmi blízkém kontaktu a vzájemně se podporujeme, protože jsme byli přesvědčeni, že toto dílo má u nás zakořenit.“
Podruhé se Eva Klípová setkala s Jeanem Vanierem právě před rokem v souvislosti s přijetím její komunity do Mezinárodní Archy.
„Byli jsme pozváni my, zástupci nově vzniklých komunit z České republiky a doslova z celého světa, do Trosly-Breuil, kde Jean Vanier založil svou první komunitu a kde žil až do své smrti. Prožili jsme tam takovou týdenní formaci a v rámci programu jsme měli možnost se s ním setkat. On všechny nové komunity oslovil a bylo to opravdu úžasné. Neustále vykládal svoje přesvědčení, že lidé s postižením obohacují život nejen těch lidí kolem sebe, ale svým způsobem proměňují celý svět. Říkal, že ne všichni jsou povoláni k tomu, aby dělali velké věci, ale všichni jsou povoláni k tomu, aby milovali a byli milovaní. Setkání s ním bylo ohromně silné. Mluvil o své smrti, kterou posledních deset let svého života předpovídal, a o tom, jak bude ležet na hřbitůvku v Trosly-Breuil, ale bude šťastný, že toto dílo pokračuje. Dnes se tedy toto proroctví naplnilo.“
Jean Vanier byl člověkem hluboké víry, živené evangeliem a zakořeněné v přátelství s Ježíšem. Byl ale také znalcem lidského nitra, silných i slabých stránech lidské bytosti, které nejprve objevil sám u sebe. V jádru každé bytosti objevil křehkost a touhu po lásce a došel k závěru, že pokud chceme hlásat radostnou zvěst ubohým, musíme být s nimi. Právě v tomto “bytí s”, které se radikálně se odlišuje od altruismu a zbavuje jakékoli dimenze moci, objevujeme lidskou zranitelnost. Velkorysost se totiž vyjadřuje ve vztahu nadřazenosti vůči tomu, jemuž je prokazována. „Je to sice počátek, ale abys mohl jít dál, musíš objevit zranitelnost,” vysvětloval Jean Vanier. Zranitelnost vychází najevo ve vztahu společenství, v prostotě a bez přetvářky, ve vztahu mezi dvěma lidskými bytostmi. „Ubožák, který je zranitelný, probouzí to, co je nejzranitelnějsí také v nás,” říkal zakladatel Archy. Toto vědomí vlastní křehkosti nás otevírá setkání s Ježíšem. „Společenství církve musí být společenstvím ubohých, které uznává, že nejsme s to učinit nic bez Ježíšova objetí, bez jeho políbení,” připomíná Jean Vanier. Věřící člověk musí zakoušet tuto zásadní „potřebu pociťovat v každé chvíli a v každé minutě na sobě Ježíšův pohled”, jenž přijímá jeho slabosti. Vědomí vlastní slabosti a ubohosti nám dovoluje nahlédnout, jak hluboce potřebujeme milost, zdůrazňoval Jean Vanier.
„Naše společenství Archa a Víra a světlo ukazují světu, že mentálně postižení lidé jsou nádherní. Jejich myšlení je možná nerozvinuté, ale mají srdce. Nesmíme zapomínat, že po mnoho let byli tito lidé vnímání jako Boží trest, cosi ostudného. Společnost se je snažila vytěsnit, zavírala je ve velkých ústavech. My jsme provedli převrat. Ukazujeme, že nejsou Božím trestem, ale že právě tito lidé nás mohou k Bohu přivádět, mohou učinit, že se staneme lidštější, otevřenější a vstřícnější. Pro nás není ani tak důležité to, co pro postižené děláme, ale to, že s nimi navazujeme vztah, skrze nějž oni proměňují nás a vedou nás k objevování něčeho nového.”
To byla slova Jeana Vaniera z jeho posledního rozhovoru pro Vatikánský rozhlas v roce 2015.
Zvukový záznam pořadu
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
