VaticanNews.va

   26. 6. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5828
Poslechem z webových stránek.3647
Četbou textů na webových stránkách.5864
Poslechem i četbou.3459


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Australští biskupové vybízejí k výhradě svědomí v případech eutanazie

Papež: Jedině Boží Duch zlidšťuje a sbratřuje

Papež: Svoboda teologického bádání nesmí zraňovat víru Božího lidu


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

6.5.2019 

Kdo miluje, neztrácí čas sebelítostí

Promluva Svatého otce při setkání s katolickým společenstvím 6. května 2019, Rakovski - Bulharsko

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry, pěkné odpoledne! Děkuji vám za vřelé přijetí, tanec a svědectví. Bylo mi řečeno, že překlad uvidíte na obrazovkách, což je dobré.

Mons. Jovčev mne požádal, abych vám pomohl v této radosti ze setkání s Božím lidem s jeho tisícerými tvářemi a charismaty a s tím, jak „nahlížet zrakem víry a lásky“. Především bych vám chtěl poděkovat, protože právě vy jste mi pomohli k pozornějšímu pohledu a lepšímu pochopení toho, proč Jan XXIII. tolik miloval tuto zemi a tolik pro něj znamenala. Pán zde připravoval to, co se později stalo důležitým krokem na cestě naší církve. Mezi vámi vyklíčilo silné přátelství k pravoslavným bratrům, které Jana XXIII. podnítilo k cestě, schopné dát zrod vytouženému a křehkému bratrství mezi lidmi a společenstvími.

Vidět očima víry. Rád bych připomenul slova „dobrého papeže“, který dokázal sladit své srdce s Pánovým do té míry, že mohl říci, že nesouhlasí s lidmi, kteří kolem sebe spatřují jenom zlo a prorokují neštěstí. Podle jeho názoru byla nutná důvěra v Prozřetelnost, která nás ustavičně doprovází a vprostřed strastí uskutečňuje vyšší a nečekané plány (Promluva při zahájení II. Vatikánského koncilu, 11. října 1962).

Lidé, náležející Bohu, se naučili hledět na sílu zmrtvýchvstání, důvěřovat v ni, odkrývat ji a dávat se jí vést. Uznávají, že existují výjimečně nespravedlivé a bolestné chvíle či situace, avšak nenahání jim to strach. Nesetrvávají se založenýma rukama, či, ještě hůře, nepřiživují nedůvěřivou, znepokojenou a mrzutou atmosféru, protože to škodí duši, podlamuje naději a brání každému možnému řešení. Boží muži a ženy jsou lidmi, kteří odvážně činí první krok a tvořivě se snaží postavit do první řady, aby dosvědčili, že Láska nezemřela, nýbrž zvítězila nad každou překážkou. Vydávají se všanc, protože se naučili, že Bůh sám v Ježíši udělal totéž. Vydal všanc vlastní tělo, aby se už nikdo necítil sám a opuštěn. V tom spočívá krása naší víry – Bůh se vydává všanc tím, že se stává jedním z nás.

V tomto smyslu bych se s vámi chtěl podělit o pár hodin starý zážitek. Dnes ráno jsem se v uprchlickém táboře Vrazhdebna s radostí setkal s uprchlíky a žadateli o azyl z různých zemí, kteří hledají lepší životní podmínky, než jaké zanechali, a také s dobrovolnými pracovníky Charity (potlesk. Papež dodává: Když jsem vešel, ptal jsem se jich, kvůli jejich červenému oblečení, zda jsou to požárníci...smích). V onom uprchlickém středisku zaznělo, že jádrem tamní práce je vědomí, že každý člověk je Božím obrazem, nezávisle na etnickém původu či náboženském vyznání. Pokud chceme někoho milovat, nepotřebujeme znát jeho životopis – láska jde napřed, stále předchází sama sebe, protože je nezištná. V onom charitním středisku si mnozí křesťané osvojili pohled Pána, který neulpívá na přídavných jménech, nýbrž vyhledává každého člověka Otcovýma očima a očekává jej. Musíme si dávat pozor, protože jsme se propadli do kultury přídavného jména – ten člověk je takový či onaký. Bůh si něco takového nepřeje, protože onen člověk je člověk. Je Božím obrazem bez přídavných jmen. Pryč s adjektivy! Nechme Boha, ať je přisuzuje, my přidávejme jenom lásku vůči každému člověku. Totéž platí pro klepy. Jak hladce se nám pomlouvá – ten je takový, dělá to či ono; stále lidi nějak „adjektivizujeme“. Nemluvím o vás, protože vím, že tady se něco takového neděje (smích), ale o místě, kde se drbům daří. Musíme přejít od kultury adjektiva k realitě substantiva...

Pohled zrakem víry je pozvánkou k tomu, abychom netrávili život škatulkováním lidí, hodných či nehodných naší lásky, nýbrž snažili se vytvořit podmínky k tomu, aby se každý člověk cítil milován, zejména ten, který má pocit, že na něj Bůh zapomněl, protože na něj zapomněli jeho bratři. Bratři a sestry, kdo miluje, neztrácí čas sebelítostí, nýbrž stále vidí něco konkrétního, co může dělat. V tomto středisku jste se naučili rozpoznávat problémy, řešit je. Dáváte se zkoumat Pánovýma očima a snažíte se rozlišovat jeho zrakem. Jak řekl papež Jan: „Nikdy jsem nepoznal pesimistu, který by pořídil něco dobrého“. Pesimisté nikdy neučiní nic dobrého, ale všechno zkazí. Když uvažuji o pesimistovi, přijde mi na mysl krásný dort. Co udělá pesimista? Poleje dort octem, aby vše zničil. Pesimista vše maří, ale láska stále otevírá dveře. Papež Jan měl pravdu! Pán jako první nepropadá pesimismu a neustále se pro nás všechny snaží otevírat cesty ke vzkříšení. Pán je nevyléčitelný optimista! Neustále o nás dobře smýšlí, vede nás dál, sází na nás. Jak je krásné, když se naše společenství mění ve staveniště naděje! Optimista je muž či žena, kteří ve společenství tvoří naději.

Pokud si ovšem chceme přisvojit Boží pohled, potřebujeme druhé lidi, kteří by nás učili Ježíšovu pohledu a cítění, aby tak naše srdce pulsovalo týmiž city. Potěšilo mne proto, když Mitko a Miroslava se svým malým andílkem Bilyanou, vyprávěli o tom, že farnost pro ně vždy byla druhým domovem, místem, kde pokaždé ve společné modlitbě a podpoře druhých lidí načerpají sílu. Optimistická farnost, která pomáhá v další cestě.

Farnost se tak mění v domov vprostřed všech ostatních domovů a je schopna zpřítomňovat Pána právě tam, kde každá rodina a každý člověk denně vydělává na pozemský chléb. Tam, na křižovatce cest, je Pán, který nás nezachránil jakýmsi dekretem, nýbrž vstoupil a chce nadále vstupovat do nitra našich rodin a, stejně jako učedníkům, také nám říká: „Pokoj vám!“. Tento Pánův pozdrav je krásný: „Pokoj vám!“. Kde je bouře, temnota, pochybnost či úzkost, Pán říká: „Pokoj vám!“. A nejenom to vyslovuje, nýbrž také pokoj vytváří.

Jsem rád, že považujete za dobré „pravidlo“, které rád manželům doporučuji: „Nikdy, ani jediný večer, se neukládat ke spánku ve zlobě“. Nakolik jsem si mohl všimnout, u vás to funguje. Tato zásada může posloužit všem křesťanům. Raději párům říkám, aby se nehádaly, ovšem pokud k tomu dojde, není to problém, protože je to normální. Někdy hádka nabere na síle a vzduchem létají talíře, ale to není problém. Je možné se rozzlobit pod podmínkou, že uzavřeme mír, než skončí den. Víte proč? Protože „studená válka“ následujícího dne je velice nebezpečná. „Otče, jak nastane usmíření a kde se dozvím, co říkat?“ „Učiň gesto lásky a usmíření přijde“ (papež ukazuje pohlazení po tváři).

Je pravdou, že – jak jste sami vyprávěli – člověk prochází nejrůznějšími zkouškami, a proto je nezbytné zachovat bdělost, aby naše srdce neovládly hněv, zášť či zahořklost. Musíme si v tom navzájem pomáhat, pečovat jedni o druhé, aby nepohasl plamen, který Duch svatý zažehl v našich srdcích.

Uznáváte, že vaši kněží a řeholnice o vás dbají, a jste jim za to vděčni. Když jsem vás poslouchal, zaujalo mne nicméně vyprávění onoho kněze, který se nepodělil o to, jak byl ve své letité službě schopný, nýbrž mluvil o lidech, které Bůh vedle něho postavil, aby mu pomáhali k dobré Boží službě.

Boží lid děkuje svému pastýři a pastýř uznává, že se učí víře – pozor na toto! učí se víře! – za  pomoci svého lidu, své rodiny, a vprostřed nich. Když se kněz nebo řeholník, anebo biskup jako jsem já, oddálí od Božího lidu, jeho srdce chladne a ztrácí schopnost věřit jako Boží lid. Proto se mi líbí toto tvrzení: Boží lid pomáhá zasvěceným – ať již kněžím, biskupům či řeholnicím – aby byli věřící. Boží lid je živé společenství, které  podporuje, doprovází, začleňuje a obohacuje. Nikdy nežijeme odděleně, nýbrž jednotně, a každý se tak učí být Božím znamením a požehnáním pro druhé. Kněz bez svého lidu ztrácí totožnost a lidu bez jeho pastýřů hrozí rozštěpení. Jednota pastýře, který podpírá svůj lid a bojuje za něj, s lidem, který v zápasu podpírá svého pastýře – to je veliké! Každý z nich věnuje svůj život druhému. Nikdo nemůže žít sám pro sebe, žijeme pro druhé. Svatý Pavel to říká v jednom ze svých listů. Namítnete: „Otče, znám ale člověka, který žije sám pro sebe“. Je šťastný? Dokáže druhým předávat život? Dokáže se smát? Takoví lidé jsou sobci.

Jedině kněžský lid spolu s knězem může vyslovit: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“. Takový je Boží lid, sjednocený s knězem. Učíme se tak být rodinnou a komunitární církví, která přijímá, naslouchá, doprovází, stará se o druhé a odhaluje svou pravou – tedy mateřskou – tvář. Mateřskou církví, která prožívá problémy svých dětí a přisvojuje si je, aniž by poskytovala předem hotovou odpověď. Když matky reagují na realitu svých dětí, mluví bezprostředně. Nemají připravenou odpověď, ale odpovídají mateřským srdcem. Totéž činí církev, tvořená námi všemi, lidem a kněžími, biskupy, zasvěcenými, kteří společně hledají cesty života a smíření a usilují o zpřítomnění Božího království. Jsme rodinnou a komunitární církví, která bere do rukou životní uzly, ze kterých se často stala objemná klubka, a než je začne rozplétat, přivlastňuje si je, přijímá je do svých rukou a miluje je. Tak to dělá matka, když vidí syna či dceru, zapleteného v mnoha obtížích. Neodsuzuje je, ale bere problémy do svých rukou, aby je rozřešila. Takovou matkou je církev a tak na ni máme pohlížet. Je to matka, která nás bere takové, jací jsme, s našimi obtížemi a hříchy. Je matkou, která vždy dovede vše urovnat. Nezdá se nám, že je krásné mít takovou matku? Nikdy se od ní neoddalme. Když se totiž vzdálíš, zapomeneš na mateřství církve a začneš o své Matce církvi smýšlet špatně. Čím dál se pak dostáváš, stává se z obrazu matky obraz macechy. Macechy v srdci. Církev je ale matka.

Je rodinou mezi rodinami, jak nám řekla řeholní sestra, a otevřeně dnešnímu světu dosvědčuje víru, naději a lásku k Pánu a k těm, které Bůh přednostně miluje. Je domem s otevřenými dveřmi. Církev je domem s otevřenými dveřmi, protože je matkou. Silně mne oslovila slova jednoho kněze, který byl básník a velice miloval Pannu Marii. Byl ale také hříšník, věděl o tom a chodil se k Panně Marii vyplakat. Jednou napsal báseň, v níž Madonu prosí o odpuštění a slibuje, že se nikdy neoddálí od církve. Píše takto: „Dnes večer, Paní, je to slib upřímný. Pro každý pád však nezapomeň nechat klíče zvenku“. Maria a církev se nikdy nezamykají zevnitř. Když zavírají dveře, nechávají klíč zvenku, abys mohl odemknout. V tom je naše naděje, naděje na smíření. „Otče, tvrdíte, že církev a Madona jsou domem s otevřenými dveřmi, kdybyste ale, otče, věděl, kolik špatného jsem v životě učinil. Brány církve i Mariina srdce jsou pro mne uzavřené.“ „Máš pravdu, jsou zavřené, ale přistup blíž, dobře se podívej a najdeš klíče zvenku. Otevři a vstup, nemusíš zvonit na zvonek. Odemkni oním klíčem.“ To nám poslouží na celý život...

V souvislosti s tím bych pro vás měl „malý úkol“. Ve víře jste potomky velkých svědků, kteří svým životem byli schopni v těchto zemích svědčit o Pánově lásce. Bratři Cyril a Metoděj, svatí muži s velkými sny, byli přesvědčeni, že nejryzeji se s Bohem rozmlouvá ve vlastním jazyce. Osmělilo je to k rozhodnutí přeložit Bibli, aby nikdo nezůstal ochuzen o Slovo, které dává život.

Stávat se v Cyrilových a Metodějových stopách domem s otevřenými dveřmi dnes vyžaduje nebojácnost a tvořivost, abychom se dokázali ptát, jak konkrétním a srozumitelným stylem tlumočit mladým generacím lásku, jakou má Bůh k nám. Víme a zakoušíme, že „mladí lidé v našich běžných institucích často nenalézají odpověď na svůj nepokoj, své nároky, problémy i rány“ (Christus vivit, 202). Požaduje se tudíž nové úsilí a fantazie v našich pastoračních činnostech, abychom se pokusili zasáhnout jejich srdce, rozpoznat jejich očekávání a podpořit jejich sny, jako rodina a společenství, které podpírají, doprovázejí a vyzývají k nadějeplnému pohledu do budoucnosti. Velkým pokušením, s nímž se nové generace vyrovnávají, je absence pevných opor, což vede k vykořenění a veliké osamělosti. Ve chvíli, kdy jsou mladí lidé vyzváni, aby projevili veškerý svůj potenciál, zastaví se mnohdy vpůli cesty kvůli zakoušeným frustracím a deziluzím, neboť nemají kořeny, o které by se opřeli a  pohlédli dál (tamtéž, 179-186). Tentýž jev se stupňuje, když tito mladí lidé z donucení opouštějí vlastní zem, vlast, svoji rodinu.

Nemějme strach z přijetí nových výzev, pod podmínkou, že pomocí všech dostupných prostředků budeme usilovat o to, aby našim lidem nikdy nescházelo světlo a útěcha, plynoucí z přátelství s Ježíšem, společenství víry, které by je přijímalo, a podnětný, obnovující obzor, který by jim dodával smysl a život (srov. Evangelii gaudium, 49). Chtěl bych se zastavit u toho, co jsem řekl o mladých lidech, kteří mnohdy přicházejí o své kořeny. Dnes jsou ve světě dvě skupiny osob, které značně trpí – mladí a staří lidé. Máme přispět k jejich setkání a setkávání. Staří lidé tvoří kořeny naší společnosti, nelze je vyhostit z našich společenství, neboť jsou živou pamětí naší víry. Mladí lidé potřebují tuto paměť a kořeny. Přispívejme k tomu, aby spolu beze strachu komunikovali. V proroku Joelovi najdeme krásné proroctví: „Starci budou snít a mladí prorokovat“. Když se mladí lidé setkávají se starými a naopak, staří ožijí, vrátí se ke snům a mladí zase naberou od starých odvahu a začnou dělat to, co je v jejich životech velice důležité, tedy vydávat se do budoucnosti. Potřebujeme mladé lidi, kteří by se pohybovali v budoucnosti, ovšem něco takového je možné jedině za pomoci stařeckých kořenů. Když jsem přijížděl do této farnosti, na ulicích bylo mnoho starců a stařenek, kteří se usmívali...Mají v srdci poklad. A bylo tam také mnoho mladých, kteří zdravili a smáli se. Ať se tedy setkávají, kéž staří dodávají mladým tuto schopnost prorokovat, tedy navštěvovat budoucnost.

Nezapomínejme, že nejkrásnější stránky života církve byly napsány, když se Boží lid vydával na cestu, aby se snažil přetlumočit Boží lásku do každé chvíle dějin, byť se postupně setkával s nejrůznějšími výzvami. Jednotný Boží lid, se svým sensus fidei. Je krásné vědět, že se můžete spoléhat na velikost prožitých dějin, ovšem ještě krásnější je uvědomit si, že vám bylo svěřeno sepsání toho, co přijde. Tyto stránky ještě nebyly napsány – máte je napsat vy. Budoucnost je ve vašich rukou, knihu budoucnosti musíte napsat vy. Buďte církví, která vprostřed rozporů, bolestí a ubohosti neúnavně plodí děti, které tato země na počátku 21. století potřebuje. Církví, která jedním uchem naslouchá evangeliu a druhým srdci svého lidu.

Děkuji vám za toto krásné setkání. Chtěl bych, aby ve vzpomínce na papeže Jana, bylo požehnání, které vám nyní dám, Pánovým pohlazením pro každého z vás. Pomodleme se společně k Panně Marii, která je obrazem církve.

 

Přeložila Jana Gruberová



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
8.5.19 Uvykli jsme nadávkám – nahraďme je „mystikou respektu“!
8.5.19 Papež: Nechodím si pro energii k čarodějnicím
7.5.19 Matka Tereza napojila Ježíšovu žízeň na kříži svým dílem milosrdné lásky
7.5.19 Shluk kultur, etnik a náboženství je příležitost k pokojnému soužití
7.5.19 Papež v Severní Makedonii



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Australský episkopát: Musíme pochopit svoji nepatrnost a velikost Božího plánu

Kardinál Sarah: Svět i církev umírá, protože ubývaji ti, kdo se klanějí Bohu

Zasedá Rada kardinálů s papežem

Emeritní papež – nová kniha vysvěluje titul Benedikta XVI.

Mons. Peňáz: Dobré boty a důvěru v Boží prozřetelnost

Co je to “nejlepší zájem”? – ptají se angličtí biskupové

Nová studie požaduje přehodnocení právního pohledu na potrat

Všichni chybujeme, ale Bůh stále odpouští, píše papež italským vězňům

Svatý otec jmenoval apoštolského administrátora lyonské arcidiecéze

Papež: Biskup, který se nemodlí, je žoldák

Vyhnancem i po smrti. Nekrolog čínského biskupa Stefana Li Side

Poutní cesta z Čech a evropského severu do Říma se dočká obnovy

 Nově na webu
Svatý otec: Eucharistie, kterou přijímáme, nám předává Boží smýšlení

Publicistika: Dějiny nejsou nekonečné

Publicistika: O spirituální dimenzi západního malířství

Rozhovory: Ježíš před rozlíceným davem mlčel

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv červen 19
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru