Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Není náhodou, že se Svatý stolec zaměřuje na Latinskou Ameriku právě v době, kdy se sem z Blízkého východu přemísťuje ohnisko světových konfliktů a kdy je tudíž, řečeno papežovými slovy, ohrožena tamní „křehká demokracie“. Papežská komise pro Latinskou Ameriku ve spolupráci s dalšími (nejenom) vatikánskými institucemi proto zorganizovala půlroční formační cyklus o sociálním učení církve pro nastupující generaci latinskoamerických politických a občanských lídrů. Jeho součástí byl rovněž intenzivní seminář ve Vatikánu a pondělní papežská audience. První latinskoamerický papež v dějinách oslovil svých šestadvacet mladých krajanů z třinácti zemí (poslanců, ministrů, představitelů státní zprávy či akademických pracovníků) v obsáhlé, takříkajíc programové promluvě (již, jak přiznal, opsal od profesora Carriquiriho, místopředsedy zmíněné komise). Zaměřte se na ženy, mladé lidi a chudé, doporučil František budoucím vůdčím silám Latinské Ameriky.

„Být katolíkem v politice neznamená dát se naverbovat nějakou skupinou, organizací či stranou, nýbrž žít v přátelství a společenství (srov. Jan 15,15). Pokud člověk, formovaný sociálním učením církve, ve svém srdci neodkryje touhu po přináležitosti ke skutečně církevnímu společenství misionářských učedníků, riskuje, že vstoupí poněkud osamocen do kruhů moci, strategií, činů, aby v nejlepším případě skončil na nějaké dobré politické funkci, ovšem sám, sklíčený a podléhající manipulovatelnosti“.

Varoval římský biskup ihned v úvodu před individualismem, který má dle jeho názoru spíše nahradit sociální přátelství. Pomocí obšírné citace z jedné homilie sv. Oscara Romera pak zdůraznil, že katoličtí laici by měli čerpat motivaci ke své politické angažovanosti z evangelia, a tím překonávat veškeré ideologie. Politika totiž není pouhým řízením moci, zdrojů či krizí, nýbrž povoláním ke službě, laickou diakonií, z níž povstává obecné dobro.

„Jedině takto politika přispívá k tomu, aby se národ stal protagonistou svých dějin, a brání takzvaným vládnoucím třídám, aby se domnívaly, že mohou všechno vyřešit. To je známý liberální koncept dovedený do krajnosti: vše pro lid, ovšem nic s lidem. Politické úkony nelze zredukovat na odborné dovednosti, lidské zdroje, schopnost vést dialog a přesvědčovat – toto vše pouze samo o sobě není k ničemu. Politik stojí vprostřed svého národa a spolupracuje s ním pomocí různých prostředků, aby se národ, který je suverénní, stal protagonistou svých dějin.“

Jsme nepochybně svědky epochálních změn, na něž nestačí reagovat kosmetickými úpravami či změnou marketingové strategie, pokračoval Svatý otec a nastavil latinskoamerickým politikům poměrně vysokou laťku:

„Řiďme se metodou, kterou si zvolil Bůh, aby se k nám přiblížil – Vtělením. Ježíš Kristus, který na sebe vzal vše lidské s výjimkou hříchu nám ohlašuje osvobození, po kterém prahnou naše srdce i národy.“

František dále vyjmenoval trojici sociálních kategorií, které zasluhují pozornost nastupující latinskoamerické politické třídy, aby si místní regiony zachovaly svou totožnost a zároveň se mohly upínat k budoucnosti. Jsou to ženy („pilíře při budování církve a společnosti“), mladí lidé („jejich nonkonformismus a vzpoura jsou nutné k prosazení skutečných změn“) a lidé žijící v chudobě a na okraji společnosti (neboť „podle přednostního zaměření na chudé – o nic méně než podle kritéria pravověrnosti – měří církev svou věrnost jako Kristovy Snoubenky“, Novo millenio ineunte,49).

„Jestliže se nechceme ztratit v záplavě prázdných slov, hleďme neustále na tváře žen, mladých a chudých lidí. Pohlížejme na ně jako na subjekty změny, a nikoli předmět asistenční péče. Pokud se ujmeme této vší problematiky, znamená to, že si zachováme konkrétnost. Když se totiž někdo v politice odkloní od konkrétnosti, odchyluje se rovněž od politického vedení.“

Situace v Latinské Americe vyžaduje obnovu katolické účasti v politice, vyzdvihl Svatý otec, což neobnáší jen nové tváře ve volební kampani. Politika inspirovaná evangeliem a vycházející z lidových hnutí může ozdravit zeslabené latinskoamerické demokracie, poznamenal a vybídl k respektu různých politických výrazů. Jako katolíci totiž dobře víme, že je nutno uznat oprávněnou rozmanitost a že tatáž víra může vést k rozdílné angažovanosti (srov. Octogesima adveniens, 50).

„Vyzývám vás proto, abyste víru prožívali s velikou svobodou, aniž byste si kdy mysleli, že pro katolíky existuje jediná forma politické činnosti, a sice katolická strana. Toto možná bylo první vnuknutí, povzbuzované sociální naukou církve, které se ovšem v průběhu let přizpůsobilo tomu, jak dnes má reálně vypadat povolání křesťanského politika ve společnosti. Katolická strana již není vyhovující – v politice je lépe dosáhnout polyfonie, podnícené toutéž vírou a utvářené mnohostí tónů i nástrojů, než trvat na nudné jednostrunné melodii, která je navenek korektní, leč  zplošťující, neutralizující a nevyžádaně poklidná. To již není možné“.

V závěru římský biskup upozornil latinskoamerické politiky na nebezpečí, plynoucí z nové ideologické, kulturní či hospodářské kolonizace. Jak totiž podotkl, každá společnost je těmto jevům vystavena a měla by se jim bránit:

„Dobrý politik nemusí být křesťan, ovšem křesťan, který vstoupí do politiky, je povinován vyznáním své víry. Kdyby se v jeho politické činnosti vyskytl střet mezi věrností víře a oddaností politické organizaci, musí dát křesťan přednost své víře a ukázat, že jeho boj je bojem za spravedlnost Božího království a žádnou jinou“ (Óscar Arnulfo Romero, Homilie 6.8.1978).

Připomenul Petrův nástupce při pondělní audienci účastníkům semináře, organizovaného Papežskou komisí pro Latinskou Ameriku.