Nový portál Vatikánského rozhlasu

Osvobození od strachu z cizího a neznámého je tématem třídenního setkání, které dnes zahájila papežská liturgie ve Fraterna Domus v Sacrofano. Pořádají jej instituce zapojené do přijímání a integrace migrantů Italská charita, nadace Migrantes a Centrum Astalli. Papež František při té příležitosti pronesl následující homilii:

Bohatství liturgických čtení zvolených pro tuto eucharistickou slavnost může být shrnuto v jediné větě: „Nebojte se“.

Úryvek z Knihy Exodus nám  staví před oči vyděšené Izraelity u Rudého moře, protože faraonovo vojsko je pronásleduje a zanedlouho je dostihne. Mnozí si říkají, že bylo lepší zůstat v Egyptě a žít jako otroci, než zemřít na poušti. Mojžíš však lid povzbuzuje, aby se nebál, protože Pán je s nimi: „Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání“ (Ex 14,13). Dlouhá cesta pouští, nutná k dosažení Zaslíbené země, začíná touto první velkou zkouškou. Izrael je vybízen, aby hleděl za protivenství přítomné chvíle; má překonat strach a vložit plnou důvěru ve spásné a tajemné činy Hospodinovy.

V Matoušově evangeliu (14,22-33) čteme o učednících, kteří jsou zděšeni a křičí strachy, když spatří Mistra kráčejícího po vodě. Myslí si totiž, že je to přízrak. Na lodi zmítané silným větrem nejsou schopni rozpoznat Ježíše. On je však uklidňuje „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ (v. 27). Petr, s pocity, v nichž se mísí nedůvěřivost s nadšením, požádá Ježíše o důkaz: „Rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě“ (v. 28). Ježíš ho zavolá. Petr učiní pár kroků, ale pak se nechá vystrašit silou větru a začíná se topit. Mistr jej vytahuje, aby ho zachránil a vyčítá mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ (v. 31).

Prostřednictvím těchto biblických pasáží promlouvá Pán dnes k nám a žádá nás, abychom se od Něj nechali osvobodit od svých obav. „Osvobozeni ze strachu“ je právě téma, zvolené pro vaše setkání. Strach je počátkem otroctví. Izraelité chtěli dát přednost otroctví ze strachu. A je také základem každé diktatury, protože ze strachu lidu roste násilí diktátorů.

Před podlostmi a ošklivostmi naší doby jsme také my jako Izraelský národ v pokušení opustit svůj sen o svobodě. Oprávněně zakoušíme strach před situacemi, které se nám jeví jako bezvýchodné. K uklidnění nám nepostačují lidská slova vojevůdců či proroků, pokud nedokážeme pocítit Boží přítomnost a nejsme schopni s důvěrou se spolehnout na jeho prozřetelnost. Uzavíráme se takto v nás samých, ve svých křehkých lidských jistotách, kruhu milovaných lidí a ve své uklidňující rutině. A nakonec se tak vzdáme cesty do Zaslíbené země, abychom se vrátili do egyptského otroctví.

Toto uzavření se do sebe, které je znamením porážky, nechává narůstat naše obavy z „druhých“, z neznámých, marginalizovaných a cizinců. Lze si toho povšimout zejména dnes, v situaci, kdy přicházejí migranti a uprchlíci, kteří klepou na naši bránu a hledají ochranu, bezpečí a lepší budoucnost. Obavy jsou oprávněné, protože nejsme na toto setkání připraveni. Mluvil jsem o tom minulý rok u příležitosti Světového dne migrantů a uprchlíků: „Není snadné vstoupit do kultury druhých, postavit se do situace lidí tolik jiných než jsme my, pochopit jejich myšlenky a zkušenosti. Proto se často vzdáváme setkání s jinými a vztyčujeme bariéry na svou obranu“.

Jsme ovšem voláni překonat strach a otevřít se setkání. A abychom to mohli učinit, nestačí racionální vysvětlení a statistický kalkul. Mojžíš říká národu stojícímu před Rudým mořem s dobře vycvičeným nepřítelem v zádech: „Nebojte se“, protože Hospodin neopouští svůj lid, ale tajuplně jedná v dějinách, aby uskutečnil svůj plán spásy. Mojžíš mluví takto, protože Bohu důvěřuje.

Setkání s druhým pak je také setkáním s Kristem. Řekl nám to On sám. To On klepe na naši bránu hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a vězněný, s prosbou, abychom se s ním setkali a pomohli mu. A pokud bychom snad měli ještě nějakou pochybnost, tato slova mluví jasně: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40).

V tomto smyslu můžeme chápat také mistrova slova k učedníkům: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ (Mt 14, 27). Je to opravdu On, i když Jej naše oči rozpoznávají jen obtížně: v roztrhaných šatech, se špinavýma nohama, zkřivenou tváří, zraněným tělem, neschopností mluvit naším jazykem… Také my, jako Petr, můžeme být v pokušení podrobovat Ježíše zkoušce, žádat ho o znamení. A možná, po několika váhavých krocích směrem k Němu, upadneme znovu do svých strachů. Pán nás však neopouští! Přestože jsme „malověrní“ muži a ženy, Kristus k nám i nadále vztahuje ruku, aby nás zachránil a pozval nás k setkání se Sebou, k setkání, které nás zachraňuje a vrací nám radost, že jsme jeho učedníci.

Je-li toto platný klíč ke čtení našich dnešních dějin, měli bychom začít děkovat těm, kdo nám poskytují k tomuto setkání příležitost, totiž těm „druhým“, kteří klepou na naše brány a nabízejí nám možnost překonat své obavy ze setkání, přijímání a pomoci Ježíši osobně.

Ten, kdo našel sílu nechat se osvobodit od strachu, kdo zakusil radost z tohoto setkání, je dnes povolán hlásat o tom ze střech, otevřeně, aby ostatním pomohl k témuž a aby se tak mohli připravit na setkání s Kristem a jeho spásou.

Jde o milost, která s sebou nese poslání, plod naprostého svěření se Pánu, který je pro nás jedinou pravou jistotou. Proto jako jednotlivci i společenství jsme povoláni vzít za svou modlitbu vykoupeného národa: “Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou“ (Ex 15,2).

Přeložila Johana Bronková