V dnešním pokračování našeho cyklu se vrátíme do kostela sv. Augustina, nedaleko Piazza Navona. Nenajdeme v něm sice hrob tohoto velkého učitele církve. Jeho relikvie jsou od dvacátých let 8. století uloženy v Pavii. Církevní učitel a historik, Béda Ctihodný (cca 673-735) dosvědčuje, že je tam přenesl ze Sardínie langobardský král Luitprand. A protože Béda byl současníkem této události, můžeme považovat jeho zprávu za bernou minci. V kostele sv. Augustina jsou však uctívány ostatky jeho matky sv. Moniky. K nim a k příběhům z Augustinova života, připomínaných na stěnách jeho římského chrámu, se dnes vypravíme.
Úběžníkem hlavní lodi kostela sv. Augustina je hlavní oltář z druhé poloviny 20. let 17. století. Některé prameny jej označují za rané dílo Berniniho, jiné ho připisují Oraziu Torrianimu. Oltářní menza ze středověkého kostela však zůstala zachována. Dosud je na ní čitelný erb stavebníka, kardinála d´Estouteville.
Uctívaný obraz Madony s dítětem, věnovaný kostelu roku 1482, byl dlouho považován za acheiropita, obraz, který nevznikl lidskou rukou. Podle odborníků však jde o mnohokrát přemalovanou italskou práci ze 14. století.
Poklad chrámu však skrývá kaple po levé straně presbytáře, tam je totiž uložena tělesná schránka sv. Moniky. Augustinova matka a patronka všech matek prosících za své děti zemřela r. 387 v Ostii a od 6. století byla uložena v kryptě tamního kostelíka sv. Aurey. Roku 1430 dal papež Martin V. její ostatky převést do Říma. O náhrobek se postaral humanista Maffeio Vegio, který chtěl být pohřben v její blízkosti, tehdy ještě ve středověkém kostele augustiniánů, u sv. Trifona. Historii translace připomíná nápis na antickém sarkofágu. Ležící postava sv. Moniky, připisovaná Isaiovy z Pisy, je však pouhým zbytkem renesančního monumentu, který zřejmě podobně jako jiné náhrobky té doby doplňovala architektonická kulisa zdobená sochami. Ve štukových rámcích klenby doplňují výzdobu fresky ze života sv. Moniky od Giovanni Battista Ricciho, téma rozvinuté také na čtyřech výjevech z poloviny 19. století od Gagliardiho. Roku 1760 byly tělesné pozůstatky Augustinovy matky uloženy do urny ze zeleného mramoru.
Přiléhající kapli zasvěcenou sv. Augustinovi a Vilémovi dala vyzdobit rodina Buongiovanni, pravděpodobně na radu pokrevně spřízněného znalce umění, markýze Vincenza Giustinianiho. Právě on povolal k dílu Giovanni Lanfranca, jednoho z ceněných následovníků Boloňské školy. Jeho dílem je jak freska v kupoli s Nanebevzetím P. Marie, tak i historie titulárních patronů na stěnách kaple. Olejomalba na pravé straně patří v Lanfrancově díle k nejproslulejším. Zachytil na ní známou epizodu ze života sv. Augustina. Acta Sanctorum vyprávějí, jak Augustin potkal na břehu moře v Civitavecchia chlapce, který chtěl mušlí přelévat mořskou vodu. Učenec ironicky podotkl něco o nemožnosti a marnosti takového počínání. A chlapec odpověděl, že přelévat moře mušlí je snazší, než Augustinův pokus vysvětlit tajemství Nejsvětější Trojice rozumem. Dodejme, že Augustin pracoval nad traktátem De Trinitate asi 15 let. Malířovo podání se neomezuje jen na popis události. Nad scénou Augustina s dítětem se v oblacích objevuje Bůh Otec podpírající bezvládné Kristovo tělo, právě sňaté z kříže. Nad touto nezvyklou Pietou se vznáší holubice Ducha Svatého. Poselství je zřejmé: před Vtělením a obětí Božího Syna veškerá argumentace mlkne. K tajemství spásy má přístup jen víra.
Po levé straně zachytil Lanfranco epizodu ze života sv. Viléma. Znázorňuje, jak byl světec pokoušen démony a nakonec zázračně zachráněn díky zásahu P. Marie. Na obraze nad oltářem klečí v modlitbě sv. Augustin i Vilém. Obracejí se k nebeské sféře, kde se právě odehrává Korunovace P. Marie.
Levému transeptu dominuje barokní oltář postavený knížetem Camillo Pamphilim a zasvěcený sv. Tomáši z Villanovy. Postavu světce v doprovodu alegorické postavy Milosrdné lásky nechal nedokončenou Melchiorre Caffa a dokončil Ercole Ferrata, který je také autorem další sochařské výzdoby.
V 60. letech 17. století dostaly dnešní zasvěcení i následující kaple, otevřené do levé boční lodi kostela. První je zasvěcena španělskému augustiniánu poustevníkovi, sv. Janu ze San Faconda. Další kapli - sv. Apolény - vyzdobil Poussinův následovník, Francesco Rosa. Obraz nad oltářem, zobrazující Apolénu ve vězení, však je z poslední čtvrti 16. století (připisován Girolamu Muzianovi).
Třetí kaple vlevo bylaroku 1742 zasvěcena augustiniánce, Kláře z Montefalco, ihned po její kanonizaci. Autor fresek ze života světice na stěnách není znám. Oltářní obraz se zjevením Krista sv. Kláře z Motefalca provedl Sebastiano Conca.
Návrh na úpravu kaple zasvěcené Nanebevzetí P. Marie vyšel z ruky Gian Lorenza Berniniho. Vznikla ve 40. letech 17. století a měla připravit místo pro dvojici náhrobků zadaných Antoniem Piem z Perugie. Původní ikonografii narušila ztráta oltářního obrazu, na jehož místo bylo přeneseno plátno Ventury Salimbeniho s Magdalénou a Ukřižovaným Kristem.
Naším posledním zastavením v kostele sv. Augustina je kaple obvykle ze všech nejnavštěvovanější. V první kapli vlevo je umístěna Caravaggiova Madona poutníků. Obraz fascinující nesmlouvavostí realismu vznikl mezi léty 1603-1605. Zachycuje dva poutníky, kteří se přišli poklonit Madoně do Loreta. Namísto středověké sošky však na prahu chrámu potkávají skutečnou Matku s dítětem. Chlapec není právě lehký a nutí ženu, aby ho vyvážila celou vahou těla v trochu komplikovaném postoji. Díky němu však vynikne, že Matka Boží je bosa, stejně jako poutníci. Ti v ní rozpoznávají také svou matku, která nesla tíži života. Poklekají a se sepjatýma rukama zbožně čekají na požehnání od Dítěte.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
