Vatikán. Svatý otec se dnes setkal s poutníky dvou italských diecézí (Ugento-Santa Maria di Leuca a Molfetta-Ruvo-Giovinazzo-Terlizzi), vedených svými biskupy (mons. Vito Angiuli a mons. Domenico Cornacchia). Téměř sedm tisíc poutníků tak oplatilo papeži návštěvu z dubna (20.4.) letošního roku, kdy přijel připomenout jejich rodáka, tamějšího biskupa Tonino Bello (1935-1993), jehož diecézní beatifikační proces byl zahájen před 10 lety. Petrův nástupce je oslovil v audienční aule Pavla VI.:
„Drazí bratři a sestry, dnes večer začíná období útěchy a naděje: advent. Začíná nový liturgický rok, který přináší novost našeho Boha, který je »Bohem veškeré útěchy« (srov. 2 Kor 1,3). Pohlédneme-li do nitra, uvidíme, že všechny novoty, včetně těch, které přinese dnešek, nedokáží nasytit naše očekávání. »Směřujeme k novým věcem, protože jsme se narodili pro veliké věci« napsal don Tonino (Non c´e fedelta senza rischio, 2000, 34). A je to pravda: narodili jsme se proto, abychom byli s Pánem.“
Krásné je očekávat v životě novost od Boha. Nikoli žít z očekávání, jež se možná ani neuskuteční, nýbrž žít v očekávání, v touze po Pánu, který přináší vždycky novost. Důležité je umět čekat. – pokračoval František.
„Boha nelze očekávat nečinně se založenýma rukama, nýbrž s rukama, jež jsou činorodé v lásce. »Je opravdu tristní neočekávat od života už nic« – připomínal don Tonino (Cirenei della gioia, 2004, 97). My křesťané jsme povoláni opatrovat a šířit radost očekávání. Očekáváme Boha, který nás nekonečně miluje a zároveň On očekává nás. Z tohoto hlediska to znamená žít život v jakémsi zasnoubení. Nejsme ponecháni sami sobě a nejsme sami.“
Papež František pak zmínil svoji letošní návštěvu v obou diecézích a poděkoval poutníkům za dnešní setkání.
„Přeji vám, abyste advent prožili jako dobu útěchyplné novosti a radostného očekávání. »Tady, dole na zemi čeká člověk na Pána, až se vrátí. Nahoře v nebi čeká Pán na člověka« - to je adventní doba. Tak to řekl don Tonino před třiceti lety, když komentoval evangelium, které uslyšíme tuto neděli (Lk 21,25-28.34-36), a jako by to řekl dnes. Podotknul přitom, že »život je plný obav a strachu: z bližního, ze souseda, z násilí, z toho, že něco nedokážeme, že nebudeme přijati, strach z toho, že naše úsilí vyjde naprázdno. Strach z toho, že se svět nezmění. Strach z nezaměstnanosti.« (Homilie, 27. listopadu 1988). Na tuto ponurost odpovídá advent »evangeliem antiobav«. Tomu, kdo je sražen k zemi strachem, adresuje dvě typicky adventní slova: vzpřimte se a zdvihněte hlavu (Lk 21,28). Když strach sráží k zemi, Pán napřimuje; když zápory nutí dívat se dolů, Ježíš umožňuje pozvedat hlavu k nebi, odkud přijde. Nejsme totiž dětmi strachu, nýbrž Božími dětmi.“
Přijměme tedy tuto adventní výzvu: povstaňme z pohodlí, které působí lenost, povstaňme ze zesvětštění, kterým chřadne nitro. »Vzpřímit se znamená vstát ze dna hanebnosti, násilí a obojakosti, protože hříchem stárne zem«. Postavme se na nohy, pozvedněme zraky k nebi. Zakusme potřebu podat pomocnou ruku bližnímu. A útěcha, kterou dovedeme dát, zahojí náš strach“ – řekl papež František v sobotu dopoledne poutníků z apulijských diecézí Ugento a Molfetta.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
