Vatikán. „Tady už nebydlí Bůh?“ Tento výmluvný titul nese dvoudenní konference o novém využití bohoslužebných prostor a integrovaném nakládání se sakrálními památkami. Na římské Gregoriánské univerzitě ji dnes dopoledne zahájil kard. Gianfranco Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu, která setkání organizuje spolu s Italskou biskupskou konferencí. Konference se kromě převážně italských diecézních zaměstnanců a odborníků účastní rovněž 35 delegátů z 23 evropských, severoamerických a australských biskupských konferencí. Sympozium doprovází fotografická výstava, přibližující dvanáct příkladů zdařilého využití bývalých kostelů k převážně kulturním účelům, tedy knihovnám, muzeím a galeriím, ale také jedné restauraci. Delegáti by v závěru konference měli schválit nezávazný dvojjazyčný dokument, věnovaný různým hlediskům nakládání s církevními památkami (od kanonického práva přes mezinárodní směrnice po sociálně-pastorační kontext a kritéria ke správě nemovitého majetku).
Papež František se k účastníkům konference obrátil psaným poselstvím, ve kterém shrnuje papežské magisterium na toto téma, počínaje Pavlem VI. a jeho promluvou k církevním archivářům (26.9.1963), v níž prohlašuje, že církevní dokumenty – a přeneseně též sakrální stavby – příštím pokolením dosvědčují „transitus Domini“ v tomto světě. Jan Pavel II. zdůrazňoval duchovní hodnotu kostelů, díky které se duše disponuje k přijetí evangelia (Promluva k Papežské komisi pro církevní památky, 31.3.2000) a nedávná Františkova encyklika Laudato si´ propůjčuje teologické estetice výrazněji sociální určení, když tvrdí, že „pozornost a láska ke kráse nám pomáhá oprostit se od utilitaristického pragmatismu“ (2015).
Církevní památky se tak stávají součástí posvátné liturgie, evangelizace a skutků milosrdné lásky. Patří k oněm „věcem patřícím k bohoslužbě“, jak je nazývá Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium, 122) či „posvátným znamením“ podle teologa Romana Guardiniho (O duchu liturgie). Smysl pro víru napovídá, že tyto prostory v sobě uchovávají stopu, která nemizí ani poté, co ztratily bohoslužebný účel, vysvětluje Svatý otec. Církevní památky tak jako svědci komunitní víry mohou uchovávat její odkaz kupříkladu v rámci vhodné muzeální expozice, která z nich nečiní pouhé položky v dějinách umění, nýbrž takříkajíc jim propůjčuje nový život, v němž pokračují ve svém církevním poslání.
Nevyužívané kostely by navíc měly sloužit charitativním účelům, doporučuje římský biskup s poukazem na sv. Vavřince, který prodal cenné bohoslužbné předměty a výnos rozdělil mezi chudé. Církevní památky totiž nemají absolutní hodnotu, upozorňuje papež, a přestože jsme povinni o ně pečovat a uchovávat je, v případě potřeby mají sloužit k většímu dobru člověka, a zejména chudým.
Na skutečnost, že se kostely uzavírají kvůli nedostatku věřících, nelze reagovat úzkostně, vybízí Svatý otec, nýbrž považovat ji za znamení časů, které nás zve k reflexi a ukládá nám přizpůsobivost. Jak učí apoštolská exhortace Evangelii gaudium, „čas je nadřazen prostoru. (...) Dát prioritu času znamená starat se víc o to, abychom spouštěli procesy, než abychom obsazovali prostory“ (223). V závěru poselství papež František připomíná, že přestože nynější konference může poskytnout různé návrhy, závěrečná volba přísluší biskupům, a nemusí se pokaždé jednat o zrušení kostela. Pokud se však již k němu přistoupí, má je vždy doprovázet příslušná informovanost věřících, nikoli jejich pohoršení.
V první knize Makabejské čteme, že po osvobození Jeruzaléma a očistě znesvěceného chrámu osvoboditelé odložili kameny ze zbořeného oltáře a čekali na proroka, který by dal pokyn, co s nimi (srov. 1 Mak 4,46). Stejně tak není stavba nového kostela či nové určení bývalého kostela ryze technickou či ekonomickou operací, avšak má být zváženo v prorockém duchu. Prostřednictvím těchto staveb totiž působí svědectví o víře církve, které přijímá a doceňuje Pánovu přítomnost v dějinách, napsal papež František účastníkům vatikánské konference o církevních památkách.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
