Vatikán. Liber Pontificalis vznikal jako sebeprezentace církve, říká profesor Klaus Herbers z norimberské univerzity. Právě této pozoruhodné sbírce životopisů papežů od počátku církve až do pontifikátu Pia II. v 15. století, se věnovalo sympózium Görresovy společnosti se sídlem ve Vatikánu.
Přestože spolehlivost záznamů z různých epoch se značně různí, Liber Pontificalis zůstává jedním z významných pramenů historického zkoumání o církvi v pozdní antice a ve středověku. Obsahuje údaje o délce jednotlivých pontifikátů, uvádí místa narození i pohřbu papežů, referuje o jejich nejvýznamnějších činech a fundacích nebo o délce sedis vacance, tedy mezidobí od smrti jednoho papeže po volbu nového. Novodobí editoři textů počínaje Louisem Duchesnem a Theodorem Mommsenem upozornili na řadu nepřesností, omylů a manipulací. Přesto zůstávají údaje obsažené v Liber Pontificalis významným pramenem, jak pro zkoumání historických skutečností, tak pro lepší obraz o stavu poznání a prezentaci církve v určité době.
“Liber Pontificalis dokumentuje papežské nadace římských kostelů, dohled papežů na klérus a jeho reformy, dokumentuje, jakým způsobem se podíleli na velké politice, přinejmenším v biografiích papežů VIII. a IX. století, jak jednali s Byzancí a s karolínskými panovníky.”
Mezi jednu z nejrozšířenějších legend, která navzdory ahistoričnosti našla místo v Liber Pontificalis je vyprávění o fiktivní Papežce Janě či Johance. Na jejím rozšíření měl významný podíl Chronikon, spis dominikána Martina z Opavy, který od poloviny 13. století působil na papežském dvoře a byl také jedním ze spoluautorů Liber Pontificalis.
“Papežka Johanka se dostala mezi tyto biografie prostřednictvím různých dominikánských spisovatelů 13. století a zejména díky velkému historiografovi Martinovi z Opavy. Tato historka si přirozeně získala mnoho přívrženců. Byla stále znovu a znovu vyprávěna, až ji nakonec někteří autoři, nepříliš zakotvení v právnických otázkách, začali považovat za historickou.”
Ve své přednášce jste mluvil o tom, že Liber Pontificalis, lze považovat do jisté míry za apologetický, sebeprezentační spis.
“To jsou teze některých kolegů, představené také na tomto našem setkání. Jde o sebeprezentační spisy v tom smyslu, že chtějí vysvětlit ve světě, který se právě stal křesťanský, co je úkolem římského biskupa, co je obsahem křesťanství a naznačují, o co v něm skutečně jde. Možná bychom také dnes našli například nějaký časopis, o kterém lze říci, že se skrzě něj určitá skupina prezentuje.”
Říká v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas německý medievalista prof. Klaus Herbers.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
