Nový portál Vatikánského rozhlasu

Jistě by se dalo říci, že to, co svatý Lukáš vypráví na začátku Skutků apoštolů, se dnes opakuje právě zde – jsme niterně sjednoceni a setrváváme na modlitbách ve společenství Marie, naší Matky
(Sk 1,14). Ztotožňujeme se s mottem této návštěvy, „Ukaž nám, žes matkou“. Ukaž, na jakých místech dnes nadále zpíváš Magnificat a kde je tvůj ukřižovaný Syn, abychom u jeho nohou nalezli tebe, neochvějně stojící.

Janovo evangelium předkládá pouhé dva momenty, ve kterých se Ježíšův život zkříží s životem jeho Matky – jedním je svatba v Káně (Jan 2,1-12) a dalším ten, o kterém jsme právě četli, Maria u paty Ježíšova kříže (Jan 19,25-27). Jeví se to tak, jako by evangelistovi záleželo na zobrazení Ježíšovy Matky v těchto dvou zdánlivě protikladných životních situacích – v radosti nad novým manželstvím a bolesti ze Synovy smrti. Když nyní vstupujeme do tajemství Slova, kéž by nám Maria ukázala, jakou dobrou zprávu s námi dnes Pán chce sdílet.

To první, nač nás evangelista upozorňuje, je skutečnost, že Maria pevně stojí na nohou po boku svého Syna. Není to chabé, ani vyhýbavé a tím méně zbabělé stabat. Stojí rozhodně, bez pohnutí u paty kříže a postojem svého těla dává najevo, že nic a nikdo ji z toho místa nevyhostí. Maria se prvořadě ukazuje takto – po boku trpících, těch, před nimiž prchá celý svět, ale také těch, proti kterým se vedou procesy, které všichni odsuzují, po boku deportovaných. Takoví lidé jsou nejenom utiskováni či využíváni, nýbrž jsou vyřazováni přímo „mimo systém“, na okraj společnosti (srov. Evangelii gaudium, 53). S nimi je tam také Matka, přibíjená na kříž nepochopení a utrpení.

Maria nám ukazuje také způsob, jak se postavit k této realitě. Nejedná se o procházku či krátkou návštěvu, ani o „solidární turismus“. Je třeba, aby lidé prožívající bolest vnímali, že stojíme po jejich boku a na jejich straně, a to nezdolně a vytrvale. Všichni společensky odepisovaní mohou zakusit tuto delikátní blízkost Matky, protože v trpícím člověku zůstávají otevřené rány jejího Syna Ježíše. Také my jsme povoláni, abychom se „dotýkali“ utrpení druhých lidí tak, jako se to ona naučila u paty kříže. Jděme vstříc našim lidem, těšme je a doprovázejme, nemějme strach zakusit moc něhy, zapojit se a zkomplikovat si život kvůli druhým (srov. tamtéž, 270). A jako Maria stůjme nezlomně na nohou, mějme srdce obrácené k Bohu a buďme odvážní. Pozvedejme sklíčeného a poníženého, přičiňme se, aby ustal veškerý útlak, kvůli němuž tito lidé žijí jako ukřižovaní.

Ježíš povolává Marii, aby jako syna přijala učedníka, jehož měl rád. Evangelium nám říká, že stáli pod křížem při sobě, avšak Ježíš si povšiml, že to nestačilo, že se navzájem nepřijali. Je totiž možné žít vedle mnoha lidí, sdílet s nimi dokonce totéž obydlí, čtvrť nebo práci; sdílet víru, nahlížet tatáž tajemství a radovat se z nich, ovšem nepřijmout jeden druhého, nedospět k láskyplnému vzájemnému přijetí. Kolik manželů by mohlo vyprávět o tom, jak žijí nablízku, avšak nikoli společně; kolik mladých lidí bolestně vnímá odstup od dospělých; kolik starých lidí cítí, že jsou pouze chladně obstaráváni bez láskyplné péče a přijetí.

Pravdou je, že když jsme se někdy otevřeli druhým, velmi nám to ublížilo. Zároveň je také pravdou, že v naší politické realitě jsou dosud bolestně živé dějinné konflikty mezi národy. Maria se ukazuje jako žena ochotná odpouštět, odložit zášť a nedůvěru, vzdát se svalování viny na druhé, viny za to, „jak by to asi mohlo být“, kdyby se přátelé jejího Syna, kněží a vládci jeho lidu zachovali jinak. Maria se nedává přemoci bezmocí a frustrací. Věří Ježíši a přijímá jeho učedníka, protože léčivé a osvobozující vztahy nás otevírají směrem k setkání a bratrství s ostatními lidmi, neboť v druhém člověku objevují Boha (srov. tamtéž, 92). Monsignor Sloskans, který zde odpočívá poté, co byl zatčen a vypovězen dodaleka, napsal svým rodičům: „Z hloubi duše vás prosím – nedopusťte, aby si vaším srdcem prorazila cestu pomstychtivost anebo popudlivost. Kdybychom něco takového dopustili, nebyli bychom praví křesťané, nýbrž fanatici“. V časech, kdy se zdá, že se vrací mentalita zvoucí k nedůvěře vůči druhým, a kdy nám statistiky chtějí dokázat, že by se nám vedlo lépe, blahobytněji a bezpečněji, kdybychom se izolovali, nás Maria a učedníci z těchto krajů vyzývají, abychom přijímali bratry a znovu vsadili na univerzální bratrství.

Maria se však ukazuje také jako žena, která se dává přijmout, pokorně souhlasí s tím, že se stane součástí učedníkových záležitostí. Při oné svatbě, která se ocitla bez vína a hrozilo jí, že se vyčerpá v rituálech, avšak vyschne v ní láska a radost, právě ona přikázala služebníkům, aby udělali, co jim Ježíš řekne (srov. Jan 2,5). Nyní, jako poslušná učednice, svoluje k přijetí, stěhuje se, přizpůsobuje se rytmům mladšího. Soulad vždy něco stojí, zejména, když jsme odlišní a když se do našeho, na první pohled protikladného vnímání, myšlení a konání promítají uplynulé roky, příběhy a okolnosti. Pokud s vírou poslechneme přikázání přijímat a být přijímáni, je možné budovat jednotu v rozdílnosti, protože rozdíly nás již nebrzdí ani nerozdělují. Jsme naopak schopni pohlédnout za ně, nahlížet na druhé v jejich nejhlubší důstojnosti, jako na děti téhož Otce (srov. Evangelii gaudium, 228).

Při této, stejně jako při každé eucharistii, konáme památku onoho dne. Maria nám u paty kříže připomíná radost z toho, že jsme byli uznáni za její syny, a její Syn Ježíš nás vyzývá, abychom si ji přivedli domů a postavili ji do centra našeho života. Maria nám chce darovat svou odvahu, abychom pevně stáli na nohou; svou pokoru, díky které se přizpůsobíme souřadnicím jakéhokoli dějinného okamžiku; a pozvedá svůj hlas, abychom se v této svatyni všichni zavázali ke vzájemnému přijetí bez diskriminace, aby tak všichni v Lotyšsku pochopili, že jsme ochotni upřednostňovat nejchudší, pozvedat sklíčené a přijímat druhé takové, jací přijdou a předstoupí před nás.

Přeložila Jana Gruberová