VaticanNews.va

   16. 10. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4958
Poslechem z webových stránek.3174
Četbou textů na webových stránkách.5031
Poslechem i četbou.3089


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež varoval před „zdvořilými“ démony, kteří přinášejí zesvětštění

O přikázáních - Nezabiješ

Ztrácejme čas rozjímáním o Pánu, aby naše práce byla službou druhým


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

17.7.2018 

Otcové a bratři, nikoli „činovníci posvátna“

Papež v rozhovoru se studenty římských církevních kolejí

Česká sekce RV

Duchovní formace, rozlišování, výchova k lidské zralosti, „diecéznost“ jako kněžské charisma a důležitost trvalé formace – o těchto tématech hovořil papež František při setkání se studenty římských církevních kolejí, které se uskutečnilo letos v březnu a jehož obsah teprve před několika týdny otiskl deník Svatého stolce. Zde si můžete přečíst jeho překlad:

Jak vytrvat na cestě apoštolátu?

První otázku kladl francouzský seminarista Louis, který promluvil jménem evropských studentů. Jsme přesvědčeni, prohlásil, že život učedníka a misionáře je základem připodobňování se Kristu, služebníku a pastýři. Jak vytrvat na cestě apoštolátu, aniž bychom oddělovali kněžký úřad od pokorného postoje v pastoraci a bratrských vztazích?, ptal se francouzský student.

Papež: Učedníci, misionáři a také bratři, je to tak? Nikdo totiž neputuje sám. Existují lidé, kteří kráčí izolovaně, avšak to neplatí pro učedníka-misionáře. Uvedu pár klíčových slov, která vám možná pomohou k zamyšlení. První zní: na cestě. Misionář je na cestě. Pokud jsi kněz, nemůžeš být „v klidu“, omezit se na zákristii a farní úřad a vyvěsit na dveře oznámení: Přijímací hodiny v pondělí, ve středu a v pátek ; zpovídá se ten či onen den od té do té hodiny: hřešte pouze krátce předtím, protože pak už se zpovídat nebude (smích). To nelze. Jsi totiž na cestě. Přichází mi na mysl jeden skutečně výborný kněz, který byl farářem v jedné favele. Přišel jsem za ním jednoho dne na návštěvu a on se mi svěřil: „Někdy bych si chtěl zabetonovat okna i dveře, protože stále slyším jen: Ťuk, ťuk, otče...a pak zase přijde někdo další...“ A tak probíhá den na cestě, stále v tempu a v očekávání telefonátů, služebných úkonů, zkrátka na cestě.

Na cestě se ovšem dostavují překvapení – a ta je nutno odhalit. Být na cestě proto znamená také naslouchat. Jsi misionář, ale také učedník, a učednictví tě přivádí k naslouchání. K naslouchání Pánu. V semináři je to snadné, protože žijeme podle časového rozvrhu, který vyhrazuje čas modlitbě, naslouchání Pánu, studiu...To ovšem nestačí, protože celý náš život má být nasloucháním, anebo k němu alespoň zjednávat volný přístup. Pokud nerozumíš tomu, co slyšíš, udělej to, co Samuel. Jdi za Elim a ptej se na ten hlas, abys slyšel odpověď: Řekni jen: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník naslouchá“. Neustále naslouchat, a to nejenom slovům, hlasu Božího lidu, potřebám lidstva, ale také naslouchat v modlitbě. Namítnete: „Víte, Otče, zdá se, že Bůh nepromlouvá, že Slovo pohaslo, jako v dobách Samuelových...“. Nikoli, Slovo nevyhaslo, nýbrž vyprchala tvá horlivost. Změnil jsi tonalitu a naučil ses naslouchat něčemu jinému. Neříkej mi ale, žes ohluchl. Všichni nasloucháme, ale na základě jakého zvukového rejstříku? To je otázka, kterou bychom si měli položit! Čemu raději naslouchám?

Mužové na cestě, mužové naslouchající. A jak na cestě, tak v naslouchání nebýt sami. Tedy trojí postoj: na cestě, v naslouchání a bratrsky, ve společnosti druhých. „To je přece snadné!“, řeknete. To není vůbec snadné! V tuto chvíli ano, protože žijete společně na koleji spolu s kněžími, kteří vám slouží a pomáhají, ovšem až se ocitnete ve farnosti, nebo jako vyučující na univerzitě, už to snadné nebude. Pohodlnost a zesvětštění způsobí, že se na cestě zastavíte, neboť chůze unavuje. „Jistě, ale cesta nemusí být dlouhá, stačí ujít jen kousek“, řeknete si a život se začíná scvrkávat. Navede tě, abys naslouchal jen tomu, co chceš, jako hluchý, který si vybírá, čemu dopřát sluch. Selektivní hluchý. Nikdo z vás ale neřekne: Chtěl bych ohluchnout, abych nemusel naslouchat. Nikoli, avšak život tě k tomu dovede, jestli nezachováš bdělost.

A pak nastupuje odloučenost. „Scházím se přece s přáteli kněžími...“, namítnete. Jistě, jsi však schopný mluvit s nimi o problémech ve farnosti, diecézi, společenství, o problémech s Bohem? Častokrát totiž s přáteli sdílíme jen zábavu, což je dobré, avšak pokud s nimi seriózně a do hloubky nesdílíme život v jeho realitě, zabředneme do pomlouvání. A klepy škodí jako vydýchaný vzduch...Žijeme pak sice ve společnosti, ovšem nikoli dobré.

Na tvou otázku proto odpovídám, že je nutné být stále na cestě, ale rozlišovat, aby to byla dobrá cesta. Neustále naslouchat a prosit o milost rozlišování toho, co slyšíme, abychom dokázali najít Boží vůli a napravili se, když na sobě objevíme něco špatného. A nekráčet sami, nýbrž vždy za doprovodu. Existuje bratrství – bratrský vztah k přátelům, nejbližším kněžím, ale také jiný druh bratrství, o který je nutné bedlivě pečovat. Jedná se o bratrství s knězem, řeholníkem, nebo také laikem, kterého ti Bůh posílá k duchovnímu doprovázení. Duchovní vedení je totiž laické charisma, není nutně kněžské; a jelikož je laické, je také kněžské. Vyžaduje to odvahu mít člověka, který by tě doprovázel v tvém vnitřním životě, poznamenaném věrností i nevěrou. „Ano, otče, já se stále zpovídám“, řeknete. To však není totéž – za zpovědníkem přicházíš, abys vyznal hříchy, on ti odpustí a tím vše skončí. Něco jiného je člověk, který tě doprovází. Lepší je, když se nejedná o tutéž osobu. Duchovní vůdce nemusí být nutně kněz, nýbrž může to být mnich nebo kdokoli s charismatem doprovázení. Pokud se ovšem zastavíš, anebo se vydáš na cestu sám, anebo si vybereš jenom zábavné společníky, anebo nejsi schopen zapojit se do komunity, dát se vést druhým člověkem a naslouchat, zůstaneš stát. Schopnost naslouchat se trochu podobá modlitbě. Ptej se sám sebe, jak se modlíš? Mechanicky něco odříkáváš anebo se modlíš svými myšlenkami, držíš se svých myšlenek a zaměňuješ modlitbu za naslouchání své mysli? Dokážeš se modlit v tichu, abys naslouchal?

Dnes se vám jeví všechno velmi snadné, ale jednou to tak nebude. Připravte se, že přijdou démoni, onen známý „polední démon“  a mnohé další obtíže, plynoucí z prvotního hříchu a ďáblových pokušení. Ostatně, co se týče ďábla, nedávno se přihovořil jeden kněz, který si přečetl něco z mých textů o duchovním životě, a řekl mi: „Dávejte si pozor, protože jste vyslovil ďáblovo jméno, a on se vám za to pomstí! Ďábla je lepší nejmenovat a tvářit se, že neexistuje“. Ne, ďábel existuje! A, jak říká svatý Petr, obchází jako řvoucí lev. Jsem si jistý, že když se vás teď budu ptát, všichni zvednete ruku na to, že věříte v Boha Otce, Syna, Ducha Svatého, ale věříte v ďábla? „No, jak se to vezme, to je přece mýtus, není to moc jasné...“ (smích z publika). Anebo slovy přiznáte: „Ano, ano, věříme v ďábla!“, ale pak, když se přiblíží, vycítíte ho a rozpoznáte? A právě k tomu slouží duchovní rozlišování a vedení...

Rozlišování je teď v módě

S druhým dotazem vystoupil súdánský seminarista jménem Nebil, který navázal na nedávný dokument Kongregace pro klérus o kněžské formaci, vydaný zhruba před půldruhým rokem pod titulem „Dar kněžského povolání. Ratio Fundamentalis Institutionis Sacerdotalis“. Drahý Svatý otče, řekl zástupce afrických seminaristů, „Ratio Fundamentalis“ nás vyzývá k neustálému rozlišování našeho povolání, a to rovněž po vysvěcení. Jak jste ve své osobní zkušenosti prožíval toto neustálé rozlišování? Co nám radíte, abychom se naučili rozlišovat dobře a trvale během celého života?

Papež: Děkuji ti. Řekl jsi: „Drahý Svatý otče“. Děkuji ti, drahý synu! Zlé jazyky tvrdí, že teď nastala móda rozlišování, protože s tím přišel papež...Co to s tím má společného? Vždyť o rozlišování se mluví v evangeliu! Přímo v evangeliu a v celých dějinách církve, které jsou dějinami rozlišování; a dějiny duší jsou také dějinami rozlišování. Ratio Fundamentalis naléhá na rozlišování, na umění rozpoznat, že toto je vhod, a to zase nikoli, že něco pochází z Boha, ze mne anebo z ďábla. To je naprosto elementární a je to základní jazyk v životě každého křesťana, a tím spíše kněze. Rozlišování je ovšem správné a pravdivé za dvou podmínek – za prvé, ať se děje v modlitbě, tedy před Bohem, v Pánově přítomnosti. Umět rozpoznat, co se odehrává v mém srdci a duši. Když se do něčeho máme dát a nedopřává nám to klid, ptát se v modlitbě, proč je to tak. Za druhé je nutná konfrontace – srovnávat to, pro co jsem se rozhodl, s blízkým svědkem, který nemluví, nýbrž vyslechne a poté poskytne orientaci. Nevyřeší problém, ale upozorní, na co dbát a jakému vnuknutí nevěnovat pozornost...Rozhodnutí pak záleží na tobě, ovšem vedení zde napomůže a je důležité ho mít od samého začátku. To je má osobní zkušenost.

Objevil jsem touhu po rozlišování, když jsem studoval filosofii. Předtím jsem prožil dva roky noviciátu bez rozlišování (všichni se smějí) – jistě, modlili jsme se, chodil jsem za spirituálem a říkal jsem mu, co cítím, a on mi objasňoval situaci po způsobu oné doby, mluvíme o roku 58, nedávno jsem si připomínal šedesát let od noviciátu...Když jsem se ale dostal na filozofická studia, po roce humanismu přišel profesor metafyziky, výborný jezuita otec Fiorito, který byl také děkanem fakulty. Byl „fanouškem“ ignaciánské spirituality a také odborníkem v rozlišování, ovšem nikoli teoretickým, nýbrž praktickým. Mnohému nás naučil. Absolvoval jsem s ním měsíční duchovní cvičení a když jsem končil v úřadu provinciála a připravoval jsem se na jinou úlohu, zopakoval jsem je, a tam jsem se naučil rozlišovat. Na teologické fakultě jsem s tím začal, protože jsem našel člověka, který měl toto charisma. Byl to filozof, který napsal doktorandskou práci o touze po Bohu u svatého Tomáše, vyučoval metafyziku, byl děkanem a stal se také mým duchovním otcem až do své smrti. Vždy mi pomohl, ačkoli nikoli pokaždé jsem si vše zapsal. Postupem času, když člověk koná rozlišování, začíná je považovat za přirozené: „Toto je něco špatného, je to špatné, ale líbí se mi to“ – a s tím jdu dál, ale aspoň vím, že pokračuji v něčem špatném. Něco takového se mi stalo, ale říkal jsem pravdu před Bohem. Je nutné vědět, jak se věci mají: „Tady jsou otevřené dveře, myslím, že musím jít dál a zjistit, co mi Pán řekne“...a vydám se touto cestou.

Rozlišování už je takové, přinese s sebou život. Je ovšem vždy vhodné mít nějakého svědka, někoho, s kým poměřuji svá východiska...Rozlišování v kněžském životě je důležité. Pokud k němu nedochází – a teď dávejte pozor – nastupuje rigidita a kazuistika. Ideální je, když kněz dospěje ke zralosti, koná je přirozeně sám od sebe, konfrontuje se s někým a jde dál. Pokud ovšem nejsi schopen pokračovat v životě s tím, co se ti děje, s děním okolo sebe a jeho posuzováním, bude z tebe rigidní člověk anebo podlehneš kazuistice a logice „to se smí a to nikoli“. Tak se vše uzavře a Duch svatý nemůže pracovat. Tím, kdo pomáhá v rozlišování, je totiž Duch svatý, ale my z něj máme strach...Anebo jej mnohokrát nepustíme do života jako společníka na cestě. Avšak právě On z nás činí svaté, právě On v nás podněcuje misijní poslání, právě On připravuje naši duši k naslouchání. A právě On v nás vytváří duchovní emoci, kterou máme rozlišit. Duch svatý...My se však Ducha svatého bojíme a neustále se jej pokoušíme zavřít do klece gest či nauk, jen aby se příliš nehýbal. Právě On se však v církvi hýbe, a proto je třeba rozlišovat, kde je Duch...

Co například udělal Petr, když se vydal za Kornéliem (srov. Sk, 10. kap.)? Viděl, že tam jedná Duch, a pochopil to díky bezprostřednímu rozlišování. Řekl si, tady jedná Boží Duch, a pokud přišel Duch, pokřtím ho. Tečka. Dospěl k tomuto rozhodnutí v atmosféře rozlišování. Co udělal Filip, když ho Duch svatý poslal na cestu, kterou právě projížděl ministr hospodářství etiopské královny (srov. Sk 8,26-40)? Vydal se tam, slyšel, že si hodnostář čte proroka Izaiáše, a dal se s ním do hovoru. Když mu komoří řekne, že nic z přečteného nechápe, Filip se ujme vysvětlování, ale vnímá, že jej v tom vede Duch svatý. Nakonec Duch svatý jedná také v ministrově srdci, který, když uvidí vodu, žádá o křest...Obrátit ministra hospodářství není vůbec snadné! (smích), ovšem Duch svatý to dokázal. Jak na to reagoval Filip? Určitě neřekl: To nejde, nevzal jsem si s sebou křestní matriku a olej katechumenů. Nikoli, naslouchal Duchu, pokřtil hodnostáře a pak ho Duch svatý popadl a odnesl jinam (smích).

Proč to  vše vyprávím? Protože pokud žiješ v Duchu, osvobodíš se od onoho „to se smí a to se nesmí“. Tím nechci říci, že je možné udělat cokoli, ale vyjdeš tak z vězení kazuistiky, rigidity. Jde o jiný jazyk, který je mnohem složitější a také jednání je pak obtížnější, protože se do něj osobně vkládáš, ovšem jinak. Nedovolíš totiž knihám, aby ti to či ono namlouvaly, avšak k něčemu takovému je zapotřebí důvěrného vztahu k Duchu svatému. Když se apoštolové na prvním jeruzalémském sněmu mají rozhodnout, jak naložit s věřícími, kteří pocházejí z pohanství, jakými slovy začínají svůj list? „Rozhodl totiž Duch svatý a my...“. Shromáždili se a v Duchu dali odpověď. Také vy byste v životě stále měli kráčet v Duchu – v Duchu a pravdě. V Duchu, o jehož existenci obyvatelé jednoho města, které Pavel navštívil – už si nevzpomínám, jakého (Efesu; Sk 19,1-7) – ani nevěděli. Chtěl bych v dobrém duchu, s laskavostí a láskou říci, že opravdu mnozí kněží žijí dobře a v milosti Boží, ale tak, jako by Duch neexistoval. Jistě, vědí, že tu je nějaký Duch svatý, ale jejich života se netýká. V tom však spočívá důležitost rozlišování – poznat, co Duch působí ve mně, ale také co dělá nepřátelský duch a můj vlastní duch. Patří sem také pokušel, nositel pokušení, a rovněž osobní temperament, návyky, protože člověk není jen tělem a duší, nýbrž tělem, duší a duchem. To vše náleží do rozlišování.

Rozlišování ti propůjčuje tvůj duchovní styl. Jako bych už slyšel: „To je ale dobrý kněz, je tak duchovní!“ „Proč myslíš?“ „No, protože to tak vždycky bývá...“ Nikoli, dobrota vždy spočívá ve vnitřní dobrotě, která se pojí k dialogu s Duchem. Opakuji, s Duchem. Onen kněz je dobrý – jistě, je dobrý, protože všechny vyslechne, naslouchá Bohu, je trvale na cestě, má stále otevřené srdce, miluje, modlí se...to je dobrý kněz! A je šťastný! Je přítelem Ducha svatého – to zní jako rouhání, ale není to rouhání, je to má úvaha....Tam, kde je Duch svatý, se vždy rozsévá radost a smysl pro humor. Chceme-li pochopit, zda nějaký člověk dospěl k velké duchovní zralosti, ptejme se, zda má smysl pro humor. O jednom knězi, který bydlel zde v Římě a pak se vrátil do Libanonou, kde zemřel v pověsti svatosti, se říkalo, že se směje úplně všemu – druhým, sám sobě i svému stínu. Smysl pro humor je podle mého názoru lidský podstoj – protože je to lidský postoj! – který je nejblíže milosti. Je to onen dobrý „relativismus“, relativismus radosti a spirituality, který vychází z Ducha.

Narcističtí mladí lidé se shlížejí v zrcadle a češou si vlasy. Poradil bych vám, abyste se někdy podívali do zrcadla a sami nad sebou se zasmáli. Zasmějte se sami sobě, prospěje vám to! (smích a potlesk)

O lidskosti a plodnosti kněží

Třetí otázku přednesl mexický kněz Jorge Moreno, který, jak řekl, s velkou ctí zastupuje seminaristy a kněze z Latinské Ameriky, studující v Římě: Ježíš Kristus nás povolal k integrální formaci – lidské, duchovní, intelektuální a pastorační. Pomocí jakých základních nástrojů lze zachovat tuto všestrannou vyváženost během kněžské služby?

Papež: Myslím, že na tento dotaz jsem již částečně odpověděl, když jsem mluvil o naslouchání, bytí na cestě a ve společenství, duchovním vedení, modlitbě...které utvářejí integrální subjekt. Zde bych pouze zdůraznil lidskou formaci jako nedílnou součást celku. Existují dobří kněží, kteří milují Ježíše Krista, ale mají nedostatky v osobnostním rozvoji a výchově. Například se setkáte s knězem, který je smutný, ale není schopen lidsky zaplakat; anebo si nedokáže hrát s dětmi. To je měřítko, kterému mne naučil jeden kněz, když jsem ještě studoval. Vybídl mne, abych zvážil, zda si dokážu hrát se svými synovci a neteřemi. A když jsem odpověděl kladně, reagoval: Výborně. To je totiž kritérium zralosti a integrity! Když potkáš kněze, který toho není schopen, nedokáže se radovat a trávit čas s dalšími kněžskými přáteli, něco mu chybí. Schází mu lidská formace, o níž jsem ještě nemluvil. Vše, co jsem řekl o duchovní části formace, tu přijde také vhod, ale podstatná je lidskost kněze, „kněžský humanismus“. Hodně kněží trpí, protože nejsou schopni projevit to, co v sobě nosí – byli v tom zablokováni, odstranili ze své osobnosti leccos výborného a nemohli v tom vyrůst.

Lidská formace zahrnuje sociální a socializační dovednosti, schopnost respektovat druhé, i když smýšlejí jinak, umění radovat se s přáteli a zahrát si pořádný fotbalový zápas, ačkoli si někdo myslí, že se to pro kněze nesluší. Existuje mnoho lidských schopností, které formace opomíjí a nerozvíjí – zejména schopnost výchovně a harmonicky se včlenit do sociálního kontextu. Proto jsem si dovolil vyslovit, že někteří kněží jsou v tomto smyslu „špatně vychovaní“. Nedokáží se začlenit.

A dále je tu schopnost radovat se – radovat se z kněžství, s kněžskými přáteli, věřícími; ovšem radovat se zdravě, smát se, prožít spolu něco pěkného. Pravdou je, že formace v určitých dobách a na některých místech nepodporovala lidskou schopnost k sociálnímu začlenění. Když se někomu předepisuje rigidita, škodí se jeho lidské schopnosti spontaneity. Připouštím, že spontánnost může dovést k něčemu špatnému, ovšem to je nebezpečí, které je nutno rozpoznat v rozlišování a bránit se mu. Lidsky normální je ale člověk, který, když jde navštívit nemocného, vezme jeho ruku do svých a tiše mu naslouchá. To je lidskost! Člověk, který nepochopil, co je lidské, přijde za nemocným a začne mu vykládat: Víte, vaše utrpení je jako Kristovo a vy tak spolu s Kristem vykupujete svět, jen tak dál...Chudák nemocný ničemu nerozumí a cítí se osamocenější než předtím, protože aspoň předtím se domníval, že mu kněz dodá trochu útěchy. Tolik k lidské schopnosti „plýtvat časem“ nasloucháním nemocných.

A pak je zde další lidská schopnost laskavého pohlazení. Dobře poslouchejte: Jestliže nedokážete někoho laskavě pohladit jako otec či bratr, je možné, že vám ďábel dá za pohlazení zaplatit. Dávejte si na to pozor! A dále lidská schopnost otcovství. S tou se nežertuje – buď jsi otec, anebo otčím. Schopnost být otcem je schopnost plodnosti, schopnost dávat druhým život. Integrální formace by se měla zaměřit na to, jak utvářet k plodnosti. Neřeknu vám nic nového, když poukážu na mnohé a mnohé kněze, kteří nejsou otci, nýbrž „činovníky posvátna“. Znáte je z vlastní zkušenosti. Jsou to pečliví Boží úředníci, kteří konají své řemeslo, ale nejsou otci, naopak, kolik je mezi nimi starých mládenců. Když slyšíte jejich kázání i běžnou mluvu, napadne vás, jestli k snídani namísto bílé kávy nepožili ocet. Jsou neschopni rodit v druhých život, nejsou plodní.

Dotazujme se tedy na plodnost. Je ten či onen kněz plodný? Existuje totiž mnoho plodných kněží, ovšem žijí ve skrytu. U některých by bylo třeba, aby jejich plodnost vyšla najevo. V Itálii je spousta takovýchto výborných farářů, kteří jsou ve své vesnici skutečnými otci, znají život všech lidí a pomáhají mu růst. Jindy zase není plodnost takto zjevná, avšak je patrná v srdci. Kolik otců sedí ve zpovědnicích a kolik je tam starých mládenců, kteří děsí lidi. Kněžské otcovství je plodné. Pokud se někdo z vás necítí na to, aby se stal otcem, ať jde raději pryč. Bude to tak lepší. Staří mládenci totiž církvi neprospívají.

„Diecéznost“ jako kněžské charisma

Dobrý den, Svatý otče. Jmenuji se Ludvík, pocházím z USA a jsem jáhen. Dá-li Bůh, na svátek sv. Filipa Neriho, kněze přeykupujícího radostí, přijmu kněžské svěcení. Dokument „Ratio Fundamentalis“ doceňuje spiritualitu diecézního kněze jako mystickou cestu ztotožnění s Kristem a pokorné služby Božímu lidu. Rádi bychom se, Svatosti, dozvěděli, jaké jsou hlavní rysy této spirituality a jak je vnášet do praxe během každodenní pastorační práce.

Papež: Děkuji. Řekl bych, že pro řeholníka je jednodušší znát vlastní spiritualitu, poněvadž se obeznámil se spiritualitou zakladatele svého společesntví, zatímco pro diecézního kněze to není tak jednoduché. Zaslechl jsem, jak někdo prohodil: „Jsem ze řádu založeného sv. Petrem“...tedy diecézní kněz (smích). Existuje tu však osobitá spiritualita, kterou bych jedním slovem nazval diecéznost. S tím vším, co tento pojem obnáší – že nejsi sám, nýbrž tvoříš součást těla, kterým je diecéze, že v biskupovi máš otce a sám jsi otcem mnoha věřících. To je diecéznost. Když se vydáme cestou diecéznosti, začneme si klást otázku, jaké se na ní vyskytují vztahy. Spiritualita diecézního kněze uznává otce, kterým je biskup. Jako bych už slyšel: „Bude lepší, když o mém biskupovi ani nebudeme mluvit!“ Kolikrát jen se vytváří odstup mezi diecézním knězem a biskupem. Jistý způsob distancování se je pochopitelný a třeba daný biskupovým temperamentem, který možná není nejlepší. I když to ale s biskupem takříkajíc „nejde“, odstud nikdy není ospravedlnitelný.

Můžeš totiž vždycky usilovat o přiblížení ke svému otci. Nikoli proto, aby sis s ním popovídal, nýbrž pouze proto, abys mu dal pocítit, že je stále tvým otcem, jedině z tohoto důvodu.

Ponechme stranou to, co nefunguje v biskupovi; chyba je také v tobě, protože jsi diecézní kněz a tvé diecéznosti schází vztah s otcem. Každý z nás by se měl ptát sám sebe, jaký je jeho vztah k biskupovi. „Můj biskup je ale zlý a neurotický“, namítnete. Jaký mám vztah k tatínkovi, který je zlý a neurotický?, dotazujte se. Co byste poradili chlapci, který za vámi přijde a řekne vám, že má tatínka ve vězení. Anebo že jeho táta bije maminku – tak, jako někdy biskup tluče církev. Určitě byste mu doporučili, aby se za svého otce modlil, snažil se k němu nějak přiblížit, ale nikdy byste mu neřekli, ať ho vymaže ze života. Charismatem diecézního kněze je diecéznost – a to znamená, že máme otce.

A dále to znamená, že máme bratry, jsme začleněni do kněžského těla. Jak se v něm pohybuješ? Umíš to dobře? Je tvá příslušnost ke kněžstvu oddaná, otevřená, upřímná? Dovolíš si vyslovit vše, co tě napadne, anebo sis osvojil autocenzuru, aby ses neztrapnil? Naučil ses přetvařovat anebo odvracet pohled? V bratrském vztahu se ale něco takového nedělá! Jsi bratrem svých kněžských bratrů a toto bratrství má stále růst. Nemluvím tu o hlubokém přátelství, to by ani nebylo realistické, nýbrž o bratrství. Možná mi řeknete: „Ano, jistě, chodím na schůze...“ Pokud tam ale vystoupí někdo, kdo ti nevyhovuje, hned ho odsoudíš, anebo se ho snažíš vyslechnout a pochopit, co chce říct? Zkoumejte své vztahy v diecézním kněžstvu – toho mám rád, toho zase nemůžu vystát...Přemýšlejte o tom, protože „kněžskost“ je vaše charisma! Když pak diecézní schůze skončí, zastavíte se s dvěma třemi známými a začnete druhé pomlouvat? „Podívejte, co tamten hlupák řekl, a co řekl ten a ten...“ Pomluvy jsou jako lepra, rozřírající kněžstvo. Je to způsob, jak říci: „Díky, Pane, že nejsem jako ostatní“, a udržovat si od nich odstup.

Vztah k otci, vztah k bratrům. Diecézní kněz má ale také děti, a proto zde nastupuje vztah k věřícím ve farnosti, kde pracuješ. Jaký je tento vztah? Díváš se na hodinky, abys co nejdřív mohl odejít? Nedovolíš lidem promluvit? Udržuješ si od nich odměřený odstup? Nemám na mysli odstup v dobrém slova smyslu...Tajemství, které činí dobrého duchovního otce a dobrého kněze, je umění správně se přiblížit i oddálit. Víte, že někteří kněží to nedokáží, a to není dobré... Vaším charismatem je diecéznost, která spočívá ve vztazích s otcem, bratry a věřícími. Jestliže budete pracovat na těchto třech cestách, půjdete ke svatosti. Není totiž snadné udržovat dobré celoživotní vztahy s biskupem, není jednoduché navázat krásné vztahy v bratrství a svatosti s kněžskými bratry a není snadné mít pěkné vztahy se syny ve farnosti. Charismatem řeholní kongregace, kterou založil sv. Petr, je diecéznost.

Trvalá kněžská formace se odvíjí z vědomí vlastní slabosti

Dobrý den, Svatý otče. Jmenuji se Miguel Aguilar a jsem filipínský kněz. Pocházím z asijského kontinentu, kde se narodil Ježíš i církev (smějí se). My, kněží studující v Římě, jsme dostali velkou příležitost k trvalé formaci. Chtěl bych se proto zeptat, jak během římského pobytu na tuto formaci dbát, a to i vzhledem k budoucnosti. Děkuji.

Papež: Děkuji Ti. Asi jsem dobře nerozuměl – Ježíš se narodil na Filipínách? (smích, potlesk)... Trvalá formace je velice důležitá, protože provází celým životem. Proberme nejprve čtyři pilíře, na kterých spočívá – duchovní formace, intelektuální formace, formace k apoštolátu a komunitní formace v kněžském společenství. Všechny tyto vztahy by v životě měly stále více dozrávat a procházet trvalým utvářením. Například, co se týče pastorační části, trvalá formace obnáší obeznámenost s novinkami v pastoraci a novými pastoračními přístupy; totéž platí pro intelektuální formaci; k duchovní části zase náleží každoroční duchovní cvičení, kněžská setkání atd. O komunitní části jsem se už zmínil, když jsem mluvil o diecézním kněžstvu.

Nyní bych ovšem chtěl upozornit na něco, co je nutné dobře pochopit. Trvalá formace totiž tak trochu povstává z prožitku vlastní slabosti. Když tě vysvětí, nepřiloží k tomu rovnou certifikát o věčné svatosti. Pošlou tě do práce – a Bůh ti pomáhej, aby tě neuklovali havrani. Je zde tedy jeden zřejmý bod: Uvědomuješ si svou slabost? Tuto otázku si denně klaďte: Jsem si vědom své slabosti? A v čem jsem nejslabší? Není to nic chmurného, nýbrž čirá pravda – jsme totiž opravdu slabí. Znáš své slabiny? Pokud je po každodenním zpytování neobjevíš hned, možná to nastane zítra či pozítří. Jestliže je však nenajdeš anebo si jich nevšimneš, raději někoho požádej, aby ti za duchovního rozhovoru pomohl v jejich hledání.

Dále tu hrozí jiné nebezpečí. Riziko, že se staneme „činovníky posvátna“. Na dotaz „Jak to jde ve farnosti?“ pak ihned reagujeme: „Ale výborně, sloužím mši a dělám hodně dalšího; ve farnosti běží nejrůznější aktivity...“ Takto ne! Pamatuj, že jsi kněz, nikoli funkcionář věcí sakrálních! Jednou za mnou přišel jeden mladý právník, který se měl zakrátko ženit. Vyprávěl mi, jak si vyřizoval doklady potřebné ke svatbě. V jedné farnosti mu ihned vystavili potvrzení o křtu, popřáli mu vše nejlepší a na otázku, zda je něco dlužen, ho odkázali na kostelní kasu, kde může nechat případný dar. V jiné farnosti mu oznámili, že žádaný doklad vystaví do druhého dne a že se pro něj má dostavit s poměrně velkou částkou, která odpovídala zhruba sedmdesáti dolarům. Onen šestadvacetiletý muž si ovšem dodal odvahy a jelikož pracoval v centru města, zašel za biskupem, který ho přijal. Biskupovi pak s hořkostí v srdci líčil, jak se namísto soužití rozhodl pro křesťanské manželství, dobře se na něj se svou snoubenkou připravil a pak na farním úřadě narazí na takovou překážku! Biskup ho uklidnil a vzkázal do zmíněné farnosti, že účet později vyrovná on sám! Je to nelichotivý případ, ale bohužel k nim dochází, co se týče peněz i postojů. Farář oné farnosti byl typickým činovníkem posvátna – dávejte si, prosím, pozor, ať ho v tom nenásledujete.

Jiným prvkem (trvalé formace) je vztah k současné kultuře. Jak vstupuji do mobilního telefonu a oblasti virtuálních komunikací? Dobře víte, o čem mluvím...Na co se ze zvědavosti v telefonu dívám? Současná kultura se vkrádá do mé duše a vnáší tam špínu. Dalším hlediskem je přitažlivost moci a bohatství – ta zde byla odjakživa. Svatý Ignác v Duchovních cvičeních učí o třech stupních – prvním je bohatství, druhým marnivost a třetím pýcha, tedy moc. Ďábel se vždy vtírá přes kapsu...Ptejme se: Těší mne peníze? Líbí se mi marnivost? To je jedna z obtíží kněžského života, které zde vypočítávám...

Pak jsou zde výzvy, kladené celibátem. Buďte na ně připraveni, abyste neskončili v úvahách typu: „Kdybych jen poznal tuto ženu předtím, než jsem přijal svěcení“! Ve španělštině se říká „tarde piaste“, tedy pozdě bycha honit. Vy jste ale normální muži a toužíte po ženě, abyste ji milovali. Kdyby se tato možnost naskytla, jak byste reagovali? Toužíte po dětech – nemyslím duchovních, ale těch druhých? To jsou otázky spočívající v naší přirozenosti, kterou nám daroval Bůh...Dalším hlediskem může být určitá pohodlnost v kněžské službě, tendence moc se nepřepínat, když se vše dá dělat pohodlněji...Naznačil jsem problémy, které nyní za studií lehce vyřešíte, ovšem poté se v životě ocitnete sami a ony se určitě dostaví, jak v dobrém, tak ve zlém. Z toho důvodu je trvalá formace důležitá, aby nejenom řešila případná pokušení, nýbrž udržovala přehled o aktualitách a rozvoji pastorace, teologie a života církve. Prosím, účastněte se duchovních kurzů v diecézi, choďte na přednášeky a budete-li to považovat za důležité, po několika letech praxe požádejte biskupa o jeden, dva měsíce další formace.

Než uzavřu, dovolím si trochu reklamy (smích) a doporučím vám dvě knihy, které vám mohou pomoci. První je pastorační list biskupa z diecéze Albano, nazvaný „Pečujme o svou touhu“ (Marcello Semeraro, Custodiamo il nostro desiderio, ed. Miter Thev). Hovoří o touze po kněžství a jak si ji uchránit. Je to malý klenot, který vřele doporučuji k přečtení. Pomůže vám uchovat si vnitřní touhu po Bohu, apoštolátu a všem dobrém, co nám Bůh dává. Druhá kniha vyšla před pár týdny a jmenuje se „Deset věcí, které papež František doporučuje kněžím“ (Diego Fares, 10 cose che Papa Francesco propone ai sacerdoti, ed. Ancora). Jsou velmi prosté. Jde o jakousi útlou příručku, kterou rychle přečtete, ale pak zaslouží opětovné čtení, abyste nezapomněli její obsah...

Děkuji vám za toto setkání – rád se setkávám s kněžími a seminaristy, protože to vždy oběma stranám prospívá a pomáhá v další cestě za sdílení společné víry. Takto ospravedlňuje svatý Pavel duchovní setkávání ve dvanáctém verši první kapitoly listu Římanům – „abychom se vzájemně povzbuzovali společnou vírou“. Modlete se za mne, za sebe navzájem, za své představené i biskupy. Kéž vám Pán žehná!

Loučil se Petrův nástupce se dvěma tisíci studentů římských papežských kolejí, kteří jej navštívili letos v březnu. Setkání v aule Pavla VI., jehož obsah před několika týdny přiblížil vatikánský deník L´Osservatore Romano, uzavřela polední modlitba Anděl Páně.

Přeložila Jana Gruberová



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
17.7.18 Papež: Rozlišování je teď v módě
8.3.18 Papež František: Být na cestě jako svědkové naděje
8.5.17 Papež: Knězi bez Matky něco chybí
10.12.16 Papež František: První překážkou ke kněžství je narcismus
14.4.16 Papež František: Doba nepřátelská evangeliu vyžaduje mučednickou odvahu



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Pozor na dokonalé křesťany!

Hlad vymýtí konkrétní skutky, nikoli konference a honosné publikace, píše papež do FAO

Papež představil státnímu sekretariátu Svatého stolce nového substituta

Papež: Každý katolík má být mučedník, protože mučednictví znamená svědectví

Petrův nástupce přijal polského prezidenta

František navštívil Benedikta XVI.

Nesmíme se poddat démonům války, vzkazuje papež na mezináboženské setkání

Papežské videoposelství k říjnovému úmyslu Apoštolátu modlitby

Papež přijal synodního auditora: „Doufáme, že tě jednou uvidíme v Iráku!“

Neteř svatého arcibiskupa Romera: Vždycky jde o pravdu

Polský prezident po setkání s papežem: V Evropě je zapotřebí vzájemné úcty

Papež: Ježíš nás zve, abychom se vrátili k pramenům radosti

 Nově na webu
Svatý otec: Ježíš je radikální. Dává všechno a žádá všechno.

Publicistika: Proč modlitba ke svatému archanděli Michaelovi?

Publicistika: Pravda nás osvobodí

Rozhovory: V případech pedofilie jsem nikdy neudělil milost,

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv říjen 18
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího