Nový portál Vatikánského rozhlasu

Image západní společnosti, budovaný kulturně, mediálně a legislativně, vypadá dnes dosti neutěšeně: jako naruby obrácený remake Potěmkinovy vesnice. Kulisy výstavních venkovských domů a před nimi spokojeně vyhlížející komparsisté vynalézavého knížete Potěmkina měly na sklonku 18. století přesvědčit carevnu a rakouského císaře při návštěvě Krymu, že Rusko vzkvétá. Účelem tohoto nápadu měl být asi rozvoj mezinárodních vztahů. Dnes jsou možnosti takovýchto indoktrinačních scénografií díky filmu a médiím nezměrně větší, a jejich adresáty už zdaleka není pouze vrchnost. Mezinárodní vztahy navíc uniformním myšlením a globálně platnými zákony postupně spíše zanikají.

Co tedy může být smyslem legislativy, která povoluje zabít na požádání počaté dítě před jeho narozením anebo prohlašuje „protipřirozené nestoudnosti“ (Řím 1,26-27) za manželské soužití?

Je pravda, že ospravedlňování hříchů se praktikovalo a praktikuje, leč spíše individuálně a potajmu. Na sociální a politické rovině je to výdobytek typicky moderní. Má však netušené náboženské pozadí.

Již v evangeliích pranýřuje Ježíš (Mk 7,13) kreativitu farizeů vymýšlejících si předpisy a přikázání, kterými rušili závaznost Božího Slova. Teprve na prahu novověku však dostoupila tato kreativita svého vrcholu. Představuje ho naprosto ztřeštěná koncepce vykoupení čili osvobození člověka z hříchu, se kterou přišel v polovině 17. století ve smyrenské židovské obci jakýsi Šabtaj Cvi. Tento člověk rabínského vzdělání, znalec Talmudu a Kabaly, se prohlásil prohlásil za Mesiáše a ve velmi krátké době na sebe strhnul pozornost a obrovské naděje tehdejších židovských obcí na Blízkém východě a po celé Evropě. Lze se o tom dočíst v knize (Mesiášská idea v judaismu a další eseje o židovské spiritualitě, Malvern 2017) od nanejvýš povolaného židovského autora Gershoma Scholema (1892-1982).

Šabtaj Cvi razil ideu, že vykoupení čili osvobození od hříchu se neuskuteční tím, že se přestane hřešit, nýbrž právě naopak: tím, že se bude hřešit, a čím odpornější budou hříchy, tím bude prý vykoupení účinnější. Jinak řečeno: vykoupení se podle něho uskutečňuje hřešením. Svoji vskutku novátorskou myšlenku samozřejmě také praktikoval tím, že přestupoval mojžíšský Zákon, vymýšlel „zvláštní“ rituály, nezřídka spojené se sexuální sférou. Upravil také židovskou modlitbu ranních chval a „velebil Boha, který dovoluje, co je zakázáno“.

Ačkoli je to neuvěřitelné, tato ztřeštěná myšlenka, kterou Scholem označuje za „mystickou herezi“, našla svoje stoupence dokonce i po té, kdy Šabtaj Cvi v roce 1666 mnohé svoje stoupence nemálo zklamal. Ohlásil totiž, že se zmocní otomanského trůnu a vydal se do Cařihradu. Sultán Mehmed IV. jej však donutil vybrat si mezi mučednickou smrtí a přijetím islámu, a Šabtaj Cvi přesně v duchu svého ztřeštěného učení zvolil islám. Právě takto – zevnitř – dvojím životem, lze prý  šířit spásu v pojetí, které si představoval tento „mentálně vyšinutý“ člověk, jak říká Gershom Scholem. Známý znalec judaismu však také poznamenává, že názory Šabtaje Cvi přesto kontaminovaly veškerou židovskou obec, zpochybnily tradiční hodnoty a židovstvo po něm už nikdy nebylo takové, jako před ním.

Následovníci tohoto náboženského blouznivce, kteří fingovali po svém učiteli příslušnost k islámu a přitom nadále praktikovali svoje zvláštní rituály, byli v Turecku nazváni dönme, tzn. odpadlíci, a jejich stopu lze sledovat do dnešní doby.

Připomínka tohoto zvráceného pojmu vykoupení není jenom dějepisná pikanterie či cimrmanovská slepá ulička, od níž je tím pádem lidský pokrok osvobozen. Je spíše varujícím mementem potenciálu lidské hlouposti schopné tvrdit a dokazovat cokoliv.

„Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil,“ modlili se kdysi naši předkové.