Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Když vykážeme ze svého horizontu druhého člověka, život se začne hroutit do sebe a stávat se součástí konzumních mechanismů. Podobá se mytologickému Narcisovi, s jeho nereflektovanou naivitou, ale ve skutečnosti šíří prudce nakažlivý duchovní virus, odsuzující člověka ke slepotě, v níž vidí pouze sebe - papež František o tom mluvil při dnešní audienci pro 150 účastníků plenárního zasedání Papežské akademie pro život. Jak řekl, na počátku každé “špinavé práce” smrti stojí hřích, a upozornil, že do této oblasti spadá také opominutí pomoci a přehlížení situace ubohých a křehkých našeho světa:

„Vize globální bioetiky pevně založené v křesťanské inspiraci, kterou chcete vnést do oblasti sociální etiky a všeobecného humanismu, se s větší vážností a rigorózností zapojí do deaktivování podílu na špinavé práci smrti, založené v hříchu. Tak se budeme moci vrátit k důvodům smlouvy s milostí, kterou Bůh udílí životu každého z nás, a k jejímu uskutečňování. Tato bioetika nebude vycházet od nemoci a smrti, aby rozhovodovala o smyslu života a určovala hodnotu člověka. Bude vycházet spíše z hlubokého přesvědčení o nesmazatelné důstojnosti každé lidské osoby milované Bohem, důstojnosti každého člověka, v každé fázi a situaci jeho existence, a bude vyhledávat formy lásky a péče, které mu mají být prokazovány v jeho zranitelnosti a křehkosti.”

Zřetelnější artikulace rozdílů
Globální bioetika zapadá do perspektivy integrální ekologie, načrtnuté v encyklice Laudato si´, dodal papež František. Zopakoval její hlavní ideové linie, totiž zejména poukaz na vnitřní souvislost mezi chudobou a křehkostí naší planety, kritiku nového paradigmatu a forem moci odvozených z technologie či výzvu hledat nové vzorce ekomiky a pokroku. František dále zdůraznil holistickou, tedy celistvou, vizi člověka, spočívající – jak řekl – „ve stále zřetelnější artikulaci všech vazeb a konkrétních rozdílů, v nichž jsme zabydleni z hlediska naší všeobecně lidské situace, a které se nás týkají počínaje naším tělem”. Slovy zmíněné encykliky vysvětlil, že přijetí vlastního těla jako Božího daru je základem pro přijetí celého světa a pro přístup k němu, stejně jako docenění vlastního těla v jeho ženství či mužství je nezbytné k rozvinutí schopnosti setkat se s druhým v jeho odlišnosti (srov. Laudato si´, 155).

„Je tedy zapotřebí pokračovat v precizním rozlišování základních diferencí lidského života: člověk a žena, otcovství a mateřství, synovství a bratrství, sociálnosti a všech různých životních období. Totéž se týká také všech obtížných situací a delikátních či nebezpečných změn, které vyžadují zvláštní etickou moudrost a odvážnou morální rezistenci, tedy oblasti sexuality a plození, nemoci a stáří, nedostatečnosti a postižení, nedostatku a exkluze, násilí a války.”

Slovy exhortace Gaudete et exsultate papež dále připomněl, že obhajoba nevinného nenarozeného života musí být jasná, pevná a zanícená, protože ve hře je důstojnost a posvátnost lidské života, a že totéž platí také pro život již narozených, kteří uvízli v bídě nebo jsou obětí nových forem otroctví, pro skrytou eutanázii nemocných či pro opuštěné staré lidi.

Nezanedbávat otázku posledního určení člověka
Kultura života by se měla zaměřit také na závažnou otázku posledního určení člověka, zdůraznil na závěr Svatý otec. Hledět k horizontu, který pozemskou existenci překračuje, nijak neumenšuje nasazení pro konkrétní věci, nýbrž – jak stojí v koncilní deklaraci Gaudium et spes (21) – je naopak podporuje a dává jim novou motivaci.

„Je zapotřebí důsledněji se tázat po posledním určení života, které navrací důstojnost a smysl našim nejhlubším a nejposvátnějším citům. Lidský život se svou okouzlující krásou a křehkostí až k smrti, odkazuje mimo sebe: naše bytí je nekonečně větší než to, co můžeme sami pro sebe udělat. Lidský život je však také neuvěřitelně houževnatý, bezpochyby díky tajuplné milosti pocházející shůry, ve smělosti, s níž touží po spravedlnosti a definitivním vítězství lásky. A je dokonce s to – doufaje navzdory vší naději – obětovat sebe sama až do konce. Uznání a ocenění této věrnosti a oddanosti životu v nás vzbuzuje vděčnost a odpovědnost, a povzbuzuje nás, abychom velkoryse nabídli své vědění a zkušenosti celému lidskému společenství.”

Křesťanská moudrost se musí znovu odvážně vnořit do promýšlení definitivního určení lidstva k životu Boha otvírajícího perspektivy věčnosti, v níž bude navěky žasnout nad skvělostí všech „viditelných a neviditelných“  věcí skrytých v lůně Stvořitele – zakončil papež František svou promluvu k členům Papežské akademie pro život.