Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní liturgie nás zve na slavnost Narození svatého Jana Křtitele. Jeho narození je událost, která prozařuje život rodičů, Alžběty a Zachariáše, a strhuje příbuzné i sousedy k radosti a úžasu. Tito postarší rodiče o tomto dnu snili a připravovali se na něj, ale teď už jej neočekávali. Cítili se vyřazeni, poníženi a zklamáni; byli bezdětní. Proto když byl Zachariáš uvědoměn, že se mu narodí syn (srov. Lk 1,13), neuvěřil, protože to neumožňovaly přirozené zákony čili stáří. Pán jej proto na celou dobu těhotenství učinil němým (srov. v. 20). Bylo to znamení. Bůh totiž nezávisí na naší logice a našich omezených lidských schopnostech. Je třeba se naučit důvěřovat a mlčet tváří v tvář Božímu tajemství a v pokoře a ztišení rozjímat o Jeho díle, které se vyjevuje v dějinách a často překonává naše představy.
Nyní, když tato událost nastala a Alžběta a Zachariáš zažili, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37), je jejich radost veliká. Dnešní evangelium (Lk 1,57-66.80) oznamuje narození a pozastavuje se pak u pojmenování dítěte. Alžběta volí jméno, jež je cizí rodinné tradici, a říká: „Bude se jmenovat Jan“ (v.60), dar daný zdarma a znenadání, protože Jan znamená „Bůh prokázal milost“. A toto dítě bude hlasatelem a svědkem Boží milosti pro chudé, kteří s pokornou vírou očekávají svoji spásu. Zachariáš tuto volbu jména nečekaně potvrdil, a protože byl němý, napsal jej na tabulku. „Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a – normálně – mluvil a chválil Boha“ (v.64).
Celá tato událost narození Jana Křtitele byla obestřena radostným dojmem úžasu, překvapení a vděčnosti. Úžas, překvapení a vděčnost. Lidí se zmocnila posvátná bázeň „a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech“ (v. 65). Bratři a sestry, věřící lid tuší, byť skromně a ve skrytu, že se stalo něco obrovského, a klade si otázku: „Co asi z toho dítěte bude?“ (v.66). Věřící lid Boží je schopen prožívat víru radostně, v úžasu, překvapení a vděčnosti. Pohleďme na lid, jak dobře mluvil o tomto divu, o tomto zázraku Janova narození. Činil tak radostně, spokojeně, udiveně a vděčně. A když to vidíme, ptejme se: jaká je moje víra? Je radostná anebo stále stejná, mělká? Žasnu, když vidím Pánova díla, když slyším, jak se šíří evangelium nebo o životě nějakého světce, anebo když spatřím množství dobrých lidí? Vnímám v nitru milost anebo se v mém srdci nic nepohne? Umím vnímat útěchy Ducha nebo jsem uzavřený? Každý se ptejme ve zpytování svědomí: jaká je moje víra? Je radostná? Je otevřená překvapením od Boha? Bůh je totiž Bohem překvapení. Okusil jsem v duši onen úžas, který dává Boží přítomnost, onen dojem vděčnosti? Přemýšlejme o těchto slovech, která oduševňují víru, totiž o radosti, úžasu, překvapení a vděčnosti.
Kéž nám pomáhá Svatá Panna pochopit, že v každém člověku je Boží otisk, zdroj života. Ona, Matka Boží i naše Matka, ať nám umožní více si uvědomovat, že při plození dítěte jednají rodiče jako spolupracovníci Boha. Toto vskutku vznešené poslání činí z každé rodiny svatyni života, a narození dítěte působí radost, úžas a vděčnost.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
