Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ženeva. Křesťanská modlitba se neobrací k neurčitému Bohu, ale k Bohu, který je především tatínkem. Modlitba „Otče náš“ je tedy formulí života, která vyjevuje naši identitu: jsme milovanými dětmi. František o tom mluvil během slavnostní mše svaté v Ženevě, která byla během ekumenické pouti centrálním momentem jeho setkání se švýcarskými katolíky. Svatý otec ji celebroval v prostorech výstaviště PalExpo.

Papežská homile byla meditací nad modlitbou „Otče náš“ rozvinutou kolem trojice slov: Otec, chléb a odpuštění. Papež František poukázal na to, že při recitaci této modlitby si přisvojujeme kořeny, z nichž vyrůstá náš život. Je to formule, která je řešením problému osmělosti a osiřelosti.

Máme toho v našich nezřídka vykořeněných společnostech zapotřebí. „Otče náš“ zpevňuje naše kořeny. Je-li Otec, nikdo není vyloučen; strachu a nejistotě se nedaří vítězit. Vynořuje se paměť dobra, protože v Otcově srdci nejsme virtuální obrazy, nýbrž milované děti. Nespojuje nás do zájmových skupin, nýbrž společně nás obrozuje jako rodinu.Vyslovujme neúnavně „Otče náš“. Budeme si tak připomínat, že neexistuje syn bez Otce a že tedy nikdo z nás není v tomto světě sám. Budeme si však také připomínat, že neexistuje Otec bez dětí. Nikdo z nás není jedináček, každý se má v jediné lidské rodině starat o bratry. Říkáme-li Otče náš, tvrdíme, že k nám patří každá lidská bytost, jsme povoláni reagovat jako bratři a dobří opatrovníci na každou špatnost, která Otcovu tvář uráží, a snažit se, aby se nevyskytovala lhostejnost k bratru, jakémukoli bratru: ještě nenarozenému dítěti stejně jako starci, který už nemluví, známému, kterému nedovedeme prominout, ani k odepsanému chudákovi. To po nás žádá Otec. Přikazuje nám, abychom se měli rádi srdcem synů, kteří jsou bratři.

Papež František poukázal na to, že máme každý den prosit Boha o chléb, tedy o to, co je k životu nezbytné. Běda těm, kdo spekulují o chlebu! Základní pokrm pro vezdejší život národů musí být dostupný všem,“ zdůraznil papež.  Zdůraznil také, že prosba o chléb vezdejší je také prosbou o to, aby Otec, učinil náš život prostším.

Život se velice zkomplikoval. Chtěl bych říci, že je dnes pro mnohé jako „drogové omámení“. Spěcháme od rána do večera mezi tisícerými telefonáty a zprávami bez schopnosti zastavit se před tvářemi a noříme se do spletitosti, která oslabuje, a rychlosti vzbuzující úzkost. Vnucuje se rozhodnutí žít střízlivě, svobodně a bez zátěže zbytečností.

Je zapotřebí volit život navzdory převládajícím tendencím. Odmítat mnoho věcí, které zaneprázdňují život, ale vyprazdňují srdce, zdůraznil papež. Povzbuzoval k volbě prostoty chleba, abychom získali odvahu k mlčení a modlitbě, které jsou počátku života vskutku lidského.

Rozhodněme se pro lidi místo pro věci, aby rostly osobní vztahy, nikoli virtuální. Mějme opět rádi pronikavou ryzost toho, co nás obklopuje. Když jsem byl malý, učili nás doma, když se stolu spadl chléb, abychom jej hned sebrali a políbili. Cenit si toho jednoduchého, co máme denně, a opatrovat to; nikoli použít a zahodit, nýbrž vážit si a opatrovat.

Svatý otec mluvil v homilii také o nezbytnosti odpuštět. Poukázal na to, že zášť chovaná v srdci se často vrací i s úroky.

Odpuštění je zavazující klauzule Otčenáše. Bůh osvobodí naše srdce od každého hříchu, odpustí všechno, všechno, ale žádá jediné: abychom neochabli v odpouštění my. Chce, aby každý vyhlásil generální amnestii těm druhým. – Je zapotřebí dobře prosvětlit srdce, abychom viděli, zda v nás zůstávají blokády a překážky k odpuštění, pokračoval.  „Odpuštění obnovuje, odpuštění koná zázraky. ” Připomněl, že jedině když sami prožijeme odpuštění můžeme vnášet do světa skutečnost novost, protože není větší novosti než odpuštění, které proměňuje zlo v dobro. Je to zřejmé z celých dějin křesťanství.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE