Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

V úvahách nad svátostí biřmování budeme pokračovat rozvažováním o působení darů, které Duch svatý nechává dozrávat v biřmovancích, když je vede, aby se sami stávali darem pro druhé. To je dar Ducha svatého. Připomeňme, že když nás biskup pomázává olejem, říká: „Přijmi Ducha svatého, který ti byl dán“. Tento dar Ducha svatého vstupuje do nás a roste v nás, abychom ho pak my mohli dávat druhým. Vždy dostáváme proto, abychom dávali, nikoli proto, abychom si dary uschovali uvnitř, jakoby naše duše byla skladištěm. Nikoli, dostáváme vždy proto, abychom dávali. Boží milost jsme obdrželi proto, abychom ji přinášeli druhým. V tom spočívá křesťanský život. Duch svatý tedy působí odpoutanost od našeho „já“, od našeho „malá domů“, abychom se otevřeli komunitnímu „my“. Máme se stávat nástrojem zprostředkovávajícím dar Ducha ostatním.

Biřmování v pokřtěných završuje jejich připodobnění Kristu, silněji je připopojuje jako živé údy k mystickému tělu Církve (srov. Obřad biřmování, č. 25). Posláníní církve ve světě se rozvíjí prostřednictvím všech, kdo jsou její součástí. Někdo si myslí, že  v církvi jsou jednak páni, jako papež, biskupové, kněží, a pak ti druzí, dělníci. Tak tomu ovšem není. V církvi jsme všichni a všichni máme odpovědnost jeden druhého posvěcovat, máme o druhé pečovat. Církev jsme „my, všichni“! Každý má v církvi svou práci, ale církev jsme „všichni“. Církev totiž musíme chápat jako živý organismus, tvořený lidmi, které známe a s nimiž kráčíme, a nikoli jako abstraktní a vzdálenou strukturu. Církev jsme my, kteří kráčíme, církev jsme my, kteří jsme dnes tady na náměstí. My všichni – toto je církev! Biřmování nás váže k všeobecné církvi, rozptýlené po celém světě, ale zároveň zapojuje biřmovance aktivně do života místní církve, k níž náležejí, v čele s biskupem, který je nástupcem apoštolů.

Právě proto je biskup původním udělovatelem biřmování (srov. Lumen gentium, 26), protože je to on, kdo začleňuje biřmovance do církve. Skutečnost, že v latinské  církvi tuto svátost řádně uděluje biskup, „ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví o Kristu“. (Katechismus katolické církve, 1313).

Toto začlenění do církve výstižně završuje znamení pokoje, které uzavírá obřad biřmování. Biskup totiž říká každému z biřmovanců: „Pokoj s tebou“. Odkazuje tak k pozdravu učedníkům onoho velikonočního večera, naplněného Duchem svatým (srov. Jan 20, 19-23). Tato slova osvěcují  gesto, které „vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími“ (srov. Katechismus, 1301). Při biřmování dostáváme Ducha svatého a pokoj; pokoj, který máme přinášet druhým. Pomysleme nyní každý na své farní společenství. Proběhne obřad biřmování, biskup dá biřmovanci pozdravení pokoje a během mše si ho pak vyměníme navzájem také my všichni. Pozdrav, který znamená harmonii, vzájemnou lásku a pokoj. Co se však stane potom? Vyjdeme ven a začneme pomlouvat ostatní,  „oškubávat“ je. Rozpoutá se tlachání a z tlachání vznikají války. Tak tomu být nesmí! Jestliže jsme obdrželi znamení pokoje v síle Ducha svatého, máme být muži a ženy pokoje. Neničit jazykem to, co učinil Duch! Duch svatý má s námi spoustu práce, kvůli těmto sklonům k potlachávání… To není dílo Ducha svatého, není to dílo pro jednotu církve. Tlachání ničí Boží práci. Tak prosím vás, nechme už toho tlachání!

Biřmování obdržíme sice pouze jedinkrát, ale vnitřní dynamika podnícená posvátným pomazáním v čase přetrvává. Nikdy neskončí naše poslání šířit kolem sebe vánek svatého života, inspirovaného úchvatnou prostotou evangelia.

Jak jsme řekli, nikdo nedostává svátost biřmování pouze pro sebe. Je to dar, který nemá být držen v našem vnitřním skladišti, nýbrž je vždy určen pro všechny, má se podílet na duchovním růstu druhých. Jedině takto, když se otevíráme a vycházíme ze sebe, abychom se setkali s bratřími, můžeme vskutku růst- nejen si to namlouvat. Když dostáváme dar od Boha, musí být totiž vždy darován, je to dar k darování,  aby se stal plodným. Nemáme ho zakopávat kvůli sobeckým obavám, jak nás to učí podobenství o hřivnách (srov. Mt 25, 14-30). Stejně jako zrno, které máme v ruce, nemá být uklizeno do šuplíku, nýbrž zaseto. Celý život musí být zaséván, aby přinesl plody, aby se rozmnožil. Dar Ducha svatého musíme přinášet do společenství. Chtěl bych tedy povzbudit biřmovance, aby „nevěznili“ Ducha svatého, nekladli odpor větru, který vane, aby je přivedl na cestu svobody, aby nedusili horoucí Oheň lásky, jenž přináší, aby ztravoval život pro Boha a pro bratry. Kéž Duch svatý udělí nám všem apoštolskou odvahu předávat skutky i slovy evangelium těm, které potkáváme na své cestě. Skutky i slovy, avšak dobrými slovy, která pomáhají k růstu. Nikoli slovy tlachavými, jež ničí. Když tedy vycházíte z kostela, myslete prosím na to, že pokoj, kterého se vám dostalo, je určen pro druhé, nikoli k tomu, aby byl ničen prázdnými řečmi. Nezapomínejte na to! Děkuji.