Vatikán/Santiago. “Volání obětí dolehlo až k nebi. Chtěl bych ještě jednou poděkovat za jejich vytrvalost a odvahu. Tento čas náleží naslouchání a rozlišování, abychom nalezli řešení skandálu, vyvolaného zneužíváním v církvi. A to nikoli pouze využitím strategií, vedoucím k jeho potlačení, které jsou sice nevyhnutelné, avšak nedostačující, nýbrž uchopením problému v celé jeho složitosti za pomoci všech nezbytných nástrojů”, píše papež František v jedné z ústředních pasáží osmistránkového listu, adresovaného “Božímu lidu, putujícímu v Chile”. Papežův dopis, datovaný 31. květnem t.r., zveřejnila téhož dne v pravé poledne na svých internetových stránkách Chilská biskupská konference, a včera se jeho španělský originál objevil na oficiálním webu Svatého stolce. Z listu vyplývá, že otázku sexuálního zneužívání spojenou se zneužitím moci a svědomí v chilské církvi nelze redukovat na několik ojedinělých případů, nýbrž že se jedná o mnohem hlubší nemoc, provázanou s klerikálním pojímáním církve, kterou nelze překonat bez přispění všech věřících.
“Kdykoli se snažíme zatlačit do pozadí, umlčet, opominout Boží lid jako celek anebo jej zredukovat na nevelkou elitu, stavíme společenství, pastorační plány, teologické akcenty, spiritualitu a struktury bez kořenů, dějin, tváře, paměti, těla, a v důsledku toho všeho, bez života. Jestliže se oddělíme od života Božího lidu, vrhá nás to do pohromy a zvrácenosti církevní přirozenosti. Zápas s kulturou zneužívání vyžaduje, abychom obnovili tuto jistotu”, píše papež František. “V Božím lidu”, pokračuje, “neexistují křesťané první, druhé, či třetí kategorie. Jejich aktivní účast není otázkou jakýchsi ústupků, činěných z dobré vůle, nýbrž je pro povahu církve ustavující. Je nemožné představovat si budoucnost bez této činné jednoty, která se samozřejmě dožaduje nových forem účasti. Obnova církevní hierarchie sama o sobě nepůsobí změnu, ke které nás pobízí Duch svatý. Jsme společně povoláni podpořit takovou proměnu církve, do které by se zapojili všichni”, čteme dále v listě chilským věřícím.
Problém nelze vyřešit bez zapojení celého Božího lidu, novými směrnicemi či odbornými opatřeními, ale ani bez obrácení a poddajnosti Duchu svatému. Proto, jak zdůrazňuje papež, “je třeba neodkladně hledět na přítomnost, odvážně, avšak s moudrostí, rozhodně, avšak bez násilí, se zápalem, ale bez fanatismu, s vytrvalostí, ale bez úzkosti. Takto lze změnit vše, co ohrožuje integritu a důstojnost každého člověka, aniž bychom se nadále zaplétali do problémů, či ještě hůře opakovali tytéž mechanismy, které chceme odstranit”. František děkuje obětem chilského zneužívání i nemnoha lidem, kteří jim dopřáli sluchu: “Proces revize a očištění byl umožněn úsilím a vytrvalostí konkrétních lidí, kteří navzdory veškeré naději či ztrátě důvěry nepřestali hledat pravdu. Myslím, že jedním z našich hlavních nedostatků bylo, že jsme jim nedokázali naslouchat. Se zahanbením musím říci, že jsme je nedokázali vyslechnout a včas reagovat”, připouští Petrův nástupce.
Nulová tolerance případů církevního zneužívání podle papeže Bergoglia vyžaduje vytvoření nové kultury, pečující o všechny formy vztahů v církvi, počínaje modlitbou, myšlením, zastáváním církevního úřadu, jazykem a obyčeji až po vztah k moci a penězům. Zároveň si žádá osobní, komunitární a společenskou konverzi, vedoucí k naslouchání nejzranitelnějším lidem. Církev by při utváření této nové mentality měla spolupracovat s veřejnými orgány a institucemi, které se zasazují o vyhrazení bezpečného prostoru pro nezletilé, vyzývá papež. “Kultura zneužívání a jeho krytí není kompatibilní s logikou evangelia”, připomíná František, “protože spása nabízená Kristem je darem, který se domáhá svobody. Když Kristus umýval nohy učedníkům, ukázal nám Boží tvář. Nikdy tak nečinil z donucení nebo povinnosti, nýbrž kvůli službě. Řekněme si jasně – vše, co útočí na svobodu a integritu člověka, stojí proti evangeliu”.
Papež František varuje před sebevztažným, uzavřeným církevním prostředím, které se živí přísliby a vidinami života, čímž v důsledku upevňuje kulturu zneužívání. Vyzývá naopak ke zralé, dospělé víře na úrovni současné doby, která by do sebe vsála život Božího lidu s veškerým jeho hledáním a otázkami. Právě takovouto víru by měla utvářet teologická reflexe předkládaná v seminářích, formačních domech a katolických univerzitách. V závěru papež opětovně upozorňuje na pastoraci jako na protilék vůči klerikalismu a vybízí k pohledu na “dobro, které mnozí laici, řeholníci, kněží a biskupové konají v nejodlehlejších koutech milovaného Chile”.
(RaVat)
odeslat článek
vytisknout článek
