Nový portál Vatikánského rozhlasu

Využívá snad ještě někdo média jako prostředky ke sdílení pravdy mezi lidmi? Tato poněkud neomalená otázka se nezbytně týká, jak oné mizivé menšiny, která publikuje, tak oné bezmocné většiny, která to, co se publikuje, může brát na vědomí. Bohužel se nezřídka vtírá pocit, že pravda není v médiích šířena ani hledána. Člověku je nabízena pouze volnočasová aktivita, kterou se může nadchnout do té míry, do jaké má čas na zahálku.

Před zraky a pod rukama všech se tak dostává ke slovu lež. Nenápadně a pozvolna je každému zvlášť servírována pyšná zášť. Pocit bezmoci zachvacuje každého, kdo vnímá, že je ohrožován pokušením virtuální vševědoucnosti popřípadě všemohoucnosti. Podlehání tomuto pokušení je signalizováno přesvědčením, že se všechny problémy a konflitky vyřeší publikováním patřičného sdělení v médiích.

„Přijde doba – prorokuje svatý Pavel - kdy si lidé [...] podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“ (2 Tim 4,3). Toto pokušení - tedy vybírat si učitele, kteří mi říkají to, co rád poslouchám - je nepochybně aktuální právě v době takzvaných sdělovacích prostředků, bylo akcelerováno digitalizací a dovedeno na hranici únosnosti.

Zdá se jako by impozantně narůstala tsunami domněnek a dojmů, jež mají v médiích jednoznačně privilegované postavení, takže dnešní člověk, na kterého se nezadržitelně valí, začne dříve či později tíhnout buď k bezpodmínečné kapitulaci a ztrácí zájem o jakékoli slovní sdělení, jež je mu nabízeno; anebo se stane bezduchým reproduktorem, protože nic nereflektuje a nestará se o svoji duši. Lidstvo se zalyká svými  vlastními řečnickými výplody.

Karl Kraus (1877-1936), německý spisovatel a dramatik z přelomu 19. a 20. století, říká, že „Žurnalistika je řemeslo, ve kterém se polovina času věnuje na mluvení o tom, co není známo, zatímco druhá polovina na zamlčování toho, co známo je.“ O propojení politiků a sdělovacích prostředků zmíněný autor mnoha takovýchto trefných aforismů podotýká: „Diplomaté sdělují žurnalistům smyšlenky a potom předstírají, že tomu, co se dočtou, věří.“

Nenasytná lidská žádostivost obsáhnout křesťanskou víru intelektem; ovládnout ji prostřednictvím vyčerpávající spekulativní reflexe či etické klasifikace, stojí v pozadí všeobecné a stále rostoucí apostaze. Podstatou křesťanské víry je totiž tajemství, které je třeba „vydržet“, a to jak na rovině intelektuální, tedy přijetím omezenosti lidského chápání, tak na rovině mravní, tedy akceptováním faktu, že každý bude moci - i muset - soudit jenom sebe sama.

Kdo upřímně nebude chtít sebe sama soudit, ba odsoudit, připraví se o milost, která oznamuje radost. Tu věčnou.

Při prvním příchodu Mesiáše se věřící zdráhali akceptovat vtělené božství Stvořitele, božskou autoritu Ježíše Nazaretského. Ve vztahu ke druhému příchodu Krista se toto zdráhání týká spíše akceptace toho, jak Jedinec může být pro všechny lidi spásou plně osobní.

V pozadí však stále stojí iluzorní, tedy dočasným vládcem tohoto světa sugerované přesvědčení, že mesiášské království nakonec přece jen bude z tohoto světa... V této perspektivě má horizontální rozměr lidské existence zcela odstranit ten vertikální.