Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
přicházím jako poutník do kraje, kde se narodil Boží služebník Tonino Bello. Před chvílí jsem se modlil nad jeho hrobem, který neční do výše jako momument, ale je zasazen do země. Don Tonino ve své zemi jako setba, jako by nám tím chtěl říci, jak tento kraj miloval. Právě nad tím bych se chtěl zamyslet nejprve připomínkou jeho slov plných vděčnosti: „Díky, má země, malá a chudá, která jsi mi dala narodit se chudým jako ty a právě proto jsi mi dala nesrovnatelné bohatství, totiž porozumění chudým, kterým tak dnes mohu sloužit“ (Grazie, Chiesa di Alessano, La lettera dei miei sogni. Bagliori di luce dagli scritti ugentini, 2014, 477).

Porozumění chudým bylo pro něho opravdové bohatství a týkalo se i jeho maminky. Měl pravdu, protože chudí jsou skutečně bohatstvím církve. Připomeň nám to, done Tonino, tváří v tvář opakujícímu se pokušení spolčovat se s nahraditelnými mocnými, vyhledávat privilegia a uvelebovat  se v pohodlném životě. Evangelium, jak jsi vždycky na Vánoce a Velikonoce připomínal, často volá k životu nepohodlnému, protože, kdo následuje Ježíše, má rád chudé a pokorné. Tak si počínal Mistr, tak to prohlásila Jeho Matka, která velebila Boha, protože „mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil“ (Lk 1,52). Církev, které chudí leží na srdci, zůstává neustále naladěna na tuto Boží vlnu, nikdy neztrácí evangelní frekvenci a cítí povinnost vracet se k podstatnému, aby důsledně vyznávala, že Pán je jediné opravdové dobro.

Don Tonino nás vybízí, abychom neteoretizovali o blízkosti vůči chudým, ale byli jim nablízku, jako to činil Ježíš, který, ač bohatý, stal se chudým pro nás (srov. 2 Kor 8,9). Don Tonino cítil potřebu Jej napodobovat a osobně se nasazovat až k oproštění se od sebe. Neobtěžovali ho různé žádosti, ale byl zraňován lhostejností. Neobával se nedostatku peněz, ale dělala mu starost nejistá práce, což je dnes problém velice aktuální. Nenechával si ujít příležitost poukázat na prvořadost důstojnosti pracujícího člověka před žádostivostí zisku. Nečekal se založenými rukama, jednal lokálně, aby rozséval globálně, v přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak předejít násilí a jakémukoli druhu války, je pečovat o ty, kdo jsou v nouzi, a prosazovat spravedlnost. Jako totiž válka rodí chudobu, tak také chudoba rodí válku (srov. Jan Pavel II., Se cerchi la pace, va´incontro ai poveri, Poselství ke Světovému dni míru, 1.1.1993). Pokoj se proto začíná rodit z domovů, ulic, obchůdků a všude, kde se rukodělně utváří společenství. Don Tonino byl plný naděje a říkával: „Z dílen, jako kdysi z nazaretského tesařství, vychází slovo pokoje, které vede lidstvo, žíznící po spravedlnosti, k novému údělu“ (La terra dei miei sogni, 32).

Drazí bratři a sestry, toto povolání k pokoji je vašemu kraji vlastní, patří k této podivuhodné  hraniční zemi – finis-terrae – kterou don Tonino přezdíval „země-okno (terra finestra), protože Jih Itálie se zde otevírá Jihu světa, kde „chudí početně stále rostou, zatímco bohatí bohatnou a početně slábnou“ (Pentalogo della speranza, Scritti vari, interviste aggiunte, 2007, 252). Jste „otevřeným oknem, odkud vidíte veškerou chudobu, která tíží dějiny“ (La speranza a caro prezzo, Scritti di pace, 1997, 378), ale především ať jste oknem naděje, aby  Středozemí, kolébka civilizace nebyla nikdy dějištěm války, nýbrž dějištěm pohostinného pokoje (Srov. La profezia oltre la mafia, tamt., 280).

Don Tonino byl mužem svého kraje, protože v tomto kraji uzrálo jeho kněžství. Tady vzklíčilo jeho povolání, které rád nazýval odezvou. Odezvou toho, jak bláznivě Bůh miluje naše křehké životy, jednoho po druhém; odezvou Jeho milujícího hlasu, který k nám denně promlouvá a volá nás, abychom šli stále vpřed, odvážně snili, decentralizovali svoji existenci za účelem sloužit druhým a vybízí nás k neustálé důvěře v Boha, jediného, který je schopen proměnit život ve slavnost. Toto je povolání podle dona Tonina: povolání, abychom se stali nejenom zbožnými věřícími, ale byli opravdu zamilováni do Pána v zasněné vroucnosti, rozmachem sebedarování a odhodláním nezastavit se v prostřednosti. Když totiž Pán roznítí srdce, nemůže zhasnout naděje. Když Pán žádá přitakání, nelze odpovědět „možná“. Prospěje nejenom mladým, ale nám všem, všem, kteří hledají smysl života, naslouchat opět slovům dona Tonina.

Tento kraj dal Antoniovi narodit se Toninem a stát se donem Toninem. Toto prosté a familiární jméno, které čteme na jeho hrobě, k nám stále promlouvá. Vypráví o jeho touze stát se maličkým, aby byl blízký, zkracoval vzdálenosti a nabízel ruku k pomoci. Vybízí k jednoduché a ryze evangelní otevřenosti. Don Tonino ji velice doporučoval a zanechal jako odkaz svým kněžím. Říkal: „Milujme svět. Mějme ho rádi. Podpírejme ho. Prokazujme mu milosrdenství. Nestavějme ho neustále před strohé požadavky zákona, nezmírníme-li je předem pořádnou dávkou laskavosti“ (Torchio e spirito. Omelia per la Messa crismale 1993, Omelie e scritti quaresimali, 2015, 97). Tato jeho slova vyjevují touhu po církvi, která je pro svět, nikoli světská, nýbrž pro svět. Kéž nám Pán daruje tuto milost, totiž nezesvětštělou církev, která slouží světu. Církev, očištěnou od sebevztažnosti, „extrovertní, vstřícnou, nikoli zavíjející se do sebe“ (Sacerdoti per il mondo, Cirenei della gioia, 2004, 26), nikoli čekající, co dostane, nýbrž poskytující první pomoc; nikoli usínající v nostalgiích minulosti, nýbrž církev, jež je roznícena láskou k dnešku podle příkladu Boha, »který tak miloval svět« (Jan 3,16).

Jméno „don Tonino“ vyjadřuje také jeho ozdravnou alergii k titulům a poctám, jeho touhu oprošťovat se ode všeho kvůli Ježíši, který se zřekl sebe, jeho odvahu osvobodit se od toho, co by mohlo připomínat znamení moci, aby dal prostor moci znamení (Dai poveri verso tutti, tamt. 122s). Don Tonino si tak nepočínal kvůli konvenci nebo ve snaze o konsensus, ale byl pohnut Pánovým příkladem. V lásce k Pánu nacházíme sílu svléknout šaty, které vadí v chůzi, abychom se oblékli do služby a byli „církví, jež nosí zástěru jako jediné kněžské roucho zmíněné v evangeliu“ (Configurati a Cristo capo e sacerdote, tamt. 61).

Co by nám z tohoto svého kraje ještě mohl říci don Tonino? Tento věřící s nohama na zemi, zrakem obráceným k nebi a především srdcem, které spojuje nebe a zemi, vytvořil mimo jiné jedno originální slovo, které každého z nás pověřuje velkým posláním. Rád říkával, že my křesťané „musíme být kontempl-aktivní – s písmenem k – to znamená lidmi, kteří vycházejí z kontemplace, z jejíhož dynamismu nechávají vzejít svůj závazek aktivity“ (tamt.55), lidmi, kteří nikdy neoddělují modlitbu od činnosti. Drahý done Tonino varoval jsi nás, abychom se neponořili do víru záležitostí, aniž bychom stanuli před svatostánkem, a neupadli tak do klamu marné práce pro království (Srov. Contempl-attivi nella ferialita quotidiana, Non c´e fedelta senza rischio, 2000, 124; Sofrire le cose di Dio e sofrire le cose dell´uomo, Cirenei della gioia, 81-82). A my bychom si mohli položit otázku: začínáme od svatostánku nebo od sebe? Mohl by ses nás také zeptat, zda po vykročení pokračujeme v cestě; zda jako Maria, putující Žena, vstáváme, abychom šli sloužit člověku, každému člověku. Kdyby ses nás zeptal, museli bychom se zastydět pro svoji nehybnost a svoje neustálé ospravedlňování. Vzbuď v nás tedy naše vznešené povolání, pomoz nám být stále více kontemplaktivní církví, zamilovanou v Boha a nadšenou člověkem!

Drazí bratři a sestry, v každé době Pán posílá církvi svědky ztělesňující dobrou zvěst Velikonoc, proroky naděje a budoucnosti všech. Jednomu z nich dal Bůh vzejít ve vašem kraji  jakožto daru a proroctví pro naši dobu. A Bůh si přeje, aby jeho dar byl přijat a jeho proroctví se uskutečnilo. Nespokojme se s krásnými vzpomínkami, nenechme se brzdit minulými stesky, ani nynějšími zahálčivými řečmi nebo obavami z budoucnosti. Napodobujme dona Tonina, nechme se nést jeho mladistvým křesťanským zápalem, vnímejme jeho naléhavé pozvání žít podle evangelia beze slev. Toto mocné pozvání je určeno každému z nás i nám jako církvi. Bude nám dnes opravdu   pomáhat šířit vůni evangelní radosti.

Přeložil Milan Glaser