Vatikán. Papež František dnes dopoledne v Královském sále Apoštolského paláce přijal více než pět set misionářů milosrdenství, tedy zhruba polovinu z celkového počtu zpovědníků, které vyslal během jubilejního roku do místních církví s pověřením kázat při lidových misiích a rozhřešovat hříchy vyhrazené Apoštolskému stolci. V pravé poledne pak u oltáře katedry ve Vatikánské bazilice sloužil mši svatou, při níž koncelebrovali misionáři milosrdenství v závěru několikadenního kongresu, který pro ně v Římě připravila Papežská rada pro novou evangelizaci.
„Děkuji vám a doufám, že ti z vás, kteří byli mezitím jmenováni biskupy, neztratili schopnost být milosrdní. Je totiž velmi důležitá!“
přivítal Svatý otec kněze-misionáře a poděkoval jim za cennou službu církvi, která vedla k četným konverzím. Poté jim předložil několik úvah na podporu odpovědného poslání, které vložil do jejich rukou a prodloužil i po završení jubilejního roku. Vyšel přitom ze 49. kapitoly proroka Izaiáše (49,8.13-15), kde Hospodin shovívavými a útěšnými slovy líčí radost z návratu z babylonského zajetí. Tento text přímo „prosycený milosrdenstvím“, podotkl papež, pak přejímá sv. Pavel v druhém listě Korinťanům (6,1-3).
„Píše zde: «Jako Boží spolupracovníci vás napomínáme, abyste nepřijali Boží milost nadarmo. Bůh přece říká: 'V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl'. Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“ (6,1-2)». Apoštol nás upozorňuje, že jsme Božími spolupracovníky (...). Poselství, které Kristovým jménem přinášíme, je usmíření s Bohem. Svým apoštolátem vyzýváme k tomu, aby lidé hledali Otcovo odpuštění a obdrželi je. Jak vidno, Bůh potřebuje lidi, kteří by do světa vnášeli jeho odpuštění a milosrdenství.“
Tato odpovědnost si vyžaduje životní styl, který by se shodoval s obdrženým posláním a „nedával v ničem pohoršení“ (2 Kor 6,3), pokračoval římský biskup. Chceme-li spolupracovat s milosrdenstvím, máme žít v souladu s milosrdnou láskou, kterou jsme sami na sobě zakusili. Apoštol Pavel už v pokročilém věku vystihuje tuto ustavující životní zkušenost slovy: „dostalo se mi milosrdenství“ (1 Tim 1,13), ačkoli by třeba mohl vypočítávat úspěchy dosažené po konverzi.
„Svěřím se vám, že mnohokrát, ale opravdu mnohokrát, se nad touto větou zamyslím. Dostalo se mi milosrdenství. Prospívá mi, dodává mi odvahu, je to, jako bych cítil Otcovo objetí a pohlazení. Když si ji opakuji, posiluje mne, protože je pravdivá: Dostalo se mi milosrdenství“. (...) Je nutné stále vycházet z tohoto pevného bodu: Bůh mi projevil milosrdenství. V tom spočívá klíč, jak se stát Božími spolupracovníky. Zakoušíme milosrdenství a měníme se v jeho služebníky, kteří se nikdy nevyvyšují nad druhé, jako kdyby měli soudit hříšné bratry. Pravý misionář milosrdenství se v apoštolově prožitku vidí jako v zrcadle: Bůh si mne vyvolil, důvěřuje mi, vložil ve mne svou důvěru navzdory mé hříšnosti, abych byl jeho spolupracovníkem a účinně zpřítomňoval jeho milosrdenství až na dotyk ruky.“
Boží spolupracovníci a vysluhovatelé jeho milosrdenství však mají dbát na to, aby Boží milost nepřišla nadarmo, připomínal Petrův nástupce. Je tudíž třeba trvale uznávat působení milosti a její prvenství v lidském životě, a nezapomínat přitom na skutečnost, že nás Bůh předchází, ani ji nepovažovat za samozřejmou.
„Smíření není naší soukromou iniciativou či výsledkem našeho úsilí, jak se mnozí domnívají. Kdyby to tak bylo, upadli bychom do oné formy neo-pelagianismu, která tíhne k nadhodnocení člověka a jeho plánů a zapomíná, že Spasitelem je Bůh, a nikoli my. Je třeba stále zdůrazňovat, obzvláště však při svátosti smíření, že počáteční iniciativa vychází od Pána, který nás předchází v lásce.“
Když k nám přistupuje kajícník, je důležité a útěšné uznat, že před sebou máme první plody setkání s Bohem, které již proběhlo, vysvětloval dále papež František. Naše kněžské srdce by mělo vnímat zázrak, jímž je člověk, který potkal Boha a zakusil účinnost jeho milosrdenství.
„Náš úkol spočívá v tom, že nedopustíme, aby Boží milost přišla nadarmo, nýbrž podpoříme její působení a umožníme, aby dospěla k naplnění. Někdy se bohužel může stát, že kněz spíše odpuzuje hříšníky, než aby je přitahoval. Kupříkladu tehdy, když hájí celistvost evangelního ideálu a přehlíží kroky, které člověk den za dnem vykonává. Takto nesytíme Boží milost. Není třeba, abychom opět přivedli k zahanbení člověka, který už svůj hřích uznal a ví, že pochybil. Není nutné vyslýchat a vyšetřovat tam, kde již zasáhla Boží milost. Není povoleno narušit posvátný prostor člověka, který se vztahuje k Bohu.“
Papež připojil příklad z římské kurie, o které, jak podotkl, se často mluví špatně, aniž by dbalo na její svatě žijící zaměstnance.
„Jeden kardinál, prefekt kongregace, má ve zvyku chodit dvakrát, třikrát týdně zpovídat. Jednou vysvětloval, že když vidí kajícníka v nesnázích a hned pozná, v čem je problém, řekne jen: «Chápu, přejděte k dalšímu», a onen člověk si oddechne. To je dobrá rada – když si všimneme, odkud vítr vane, stačí říci: «Rozumím, jdi dál».“
Bůh nečeká na hříšníka nečinně, nýbrž mu doslova běží vstříc s neklidným srdcem, dokud nenalezne ztraceného syna. Když přijímáme kajícníka, potřebujeme se mu dívat do očí a naslouchat mu, abychom mu umožnili vnímat Boží lásku, která odpouští všemu navzdory, zdůrazňoval papež dále při audienci pro misionáře milosrdenství a upozornil je na další krok v tajemství smíření, popisovaný starozákonním prorokem: „Povede je ten, který se nad nimi slitoval, a přivede je k pramenům vody“ (Iz 49,10).
„Milosrdenství, podmíněné nasloucháním, nám potom umožní, abychom vedli kroky smířeného hříšníka. Bůh vysvobozuje ze strachu, úzkosti, studu, násilí. Odpuštění je skutečně formou vysvobození, navracející radost ze života a jeho smysl. (...) Vyzývá, abychom vyšli ze stavu hříchu a znovu oblékli šat Božích dětí. Jedním slovem – milosrdenství vysvobozuje a navrací důstojnost. Kajícník neváhá litovat svého hříchu a kněz jej neviní ze zla, ze kterého se už kál, nýbrž jej povzbuzuje k novému pohledu do budoucnosti a vede jej „k pramenům vody“. Milosrdenství tak otevírá prostor naději, utváří ji a sytí se jí. Naděje je ovšem realistická, konkrétní. Zpovědník je milosrdný, i když kajícníkovi řekne, aby se příště zase vrátil: «Pán na tebe stále čeká. Nestyď se opět přijít, protože cesta je plná kamení a banánových slupek, na kterých člověk uklouzne»“.
Papež na tomto místě vložil „rodinnou reklamu“ a citoval zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, který v souvislosti s odpuštěním mluví o duchovní útěše, tedy nikoli pouze o pokoji. V listě řeholnici Terezii Rejadellové mluví svatý Ignác o tom, že tato útěcha nám ukazuje cestu, kterou se máme vydat a které se naopak máme vyhnout.
„S naší spiritualitou založenou na stížnostech hrozí, že ztratíme smysl pro útěchu a také onen kyslík, kterým je život v útěše. Někdy je útěcha silná, ale vždy je zde alespoň nejmenší útěcha, darovaná všem – pokoj. Pokoj je prvním stupněm útěchy. Neztrácejte ho! Vnáší do našeho vztahu k Bohu čistý kyslík bez smogu.“
V závěru obsáhlé promluvy se římský biskup vrátil k počátečnímu Izaiášovu textu, který popisuje osamocenost Jeruzaléma a pocit, že na něj Hospodin zapomněl (49,14). Tato výtka adresovaná Pánu zní podivně, podotkl papež, protože u ostatních proroků spíše čteme o tom, že lid zapomněl na Boha.
„Přesto však existují chvíle, kdy reálně vnímáme Boží ticho a svou samotu. Nejenom při velkých temných hodinách lidstva v každé epoše, které mnohé lidi přivádějí k otázce, zda je Pán opustil. Dnes myslím kupříkladu na Sýrii...Tento prožitek opuštěnosti zakoušejí také lidé osobně, a dokonce i světci.“
Jakkoli se to jeví rozporuplně, včleňuje se každá forma opuštěnosti do zkušenosti lásky, vysvětloval František. Ježíšův výkřik na kříži „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34) propůjčuje hlas této propastné opuštěnosti. Otec mu neodpovídá a slova Ukřižovaného zdánlivě znějí prázdnotou, protože ono Otcovo ticho vůči Synu je výkupnou cenou za to, aby se již nikdo necítil Bohem opuštěn. Naopak, Bůh nikdy nezapomene na svůj lid: „Hle, vyryl jsem si tě na dlaně svých rukou, tvé hradby jsou stále přede mnou“ (Iz 49,16-17).
„Neuvěřitelné – Bůh si vytetoval mé jméno na dlaň. Jakoby to byla pečeť, která mi dodává jistotu a kterou mi slibuje, že se ode mne nikdy nevzdálí. (...) Nezapomínejme, že když toto prorok píše, Jeruzalém je zničen, chrám neexistuje a lid žije zotročen ve vyhnanství. Přesto Pán říká: «Tvé hradby jsou stále přede mnou», neboť v Boží dlani jsou jeruzalémské hradby nedobytnou pevností. Tento obraz platí také pro nás – zatímco život propadá zkáze pod klamem hříchu, Bůh zachovává svůj příslib spásy a vychází nám s pomocí v ústrety“.
Zakončil Petrův nástupce dnešní audienci pro misionáře milosrdenství.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
