V pondělí 9. dubna Svatý stolec představí novou apoštolskou exhortaci Gaudete et Exsultate (Radujte se a jásejte), kterou papež František věnuje povolání ke svatosti v dnešním světě. Jaké rysy svatosti vyzdvihuje papež Bergoglio?
Svatost je pro každého, nikoli pro superhrdiny
Církev potřebuje světce, nikoli superhrdiny – zdůrazňuje už od prvních okamžiků po zvolení na Petrův stolec papež František. Už na jedné z generálních audiencí v prvním roce pontifikátu (2. října 2013) mluvil o tom, že církev “nabízí každému možnost kráčet cestou svatosti, která je cestou křesťana” směřující k setkání s Ježíšem. Církev “neodmítá hříšníky”, nýbrž je přijímá a zve k tomu, aby se nechali “nakazit Boží svatostí”. Na konci katecheze papež cituje francouzského spisovatele Léona Bloye, který v posledních letech svého života prohlásil: v životě je jen jediný skutečný smutek – že nejsme svatí.
Boží přátelé
Na svátek Všech svatých v roce 2013 mluvil František o světcích jako “Božích přátelích”, kteří “zažiili hluboké společenství s Bohem”. Načrtl také hlavní charakteristiky světce: není to nadčlověk, ani se nenarodil bez chyb. Světci, zdůrazňuje papež, “jsou jako my, jako každý z nás”, prožili “normální život”, ale “poznali Boží lásku” a “následovali ji celým srdcem, bezpodmínečně a bez pokrytectví”. Jak tedy rozpoznat svatost? “Světci – odpovídá papež – jsou muži a ženy, kteří mají v srdci radost a přenášejí ji na druhé”. Radost je tedy tím, v čem vynikají, narozdíl od “pohřebního výrazu” některých křesťanů, kteří nežijí dobře svou víru.
Nikdo není vyloučen z povolání ke svatosti
Dalším rozpoznávacím znakem světců je pokora. Co to znamená, přiblížil František ji při jednom z ranních kázání (9. května 2014) na osobnosti sv. Jana Pavla II. Jak poznamenal tento “velký Boží atlet” prožil na konci svých dní naprostou ochromenost nemocí, byl “ponížen jako Ježíš”. Svědectví Karola Wojtyly, pokračoval papež, ukazuje další pravidlo svatosti “umenšovat se, aby Pán mohl růst”. Právě k tomu má sloužit “naše ponížení”. Světec tedy nemá k ničemu tak daleko jako k obrazu “superhrdiny”. “Rozdíl mezi hrdiny a světci – vysvětluje dále v homiliii – je svědectví, následování Ježíše Krista”. Jde o to “kráčet Ježíšovou cestou”.
Mylné představy o svatosti vyvracel papež při generální audienci 19. listopadu 2014. Mluvil tehdy o všeobecném povolání ke svatosti, které je společné všem pokřtěným. “Je to dar, který je nabízen všem, nikdo není vyloučen, a tudíž je charakteristickým znakem každého křesťana”. Není k tomu zapotřebí být biskupem, knězem nebo řeholníkem, dodal papež, ke svatosti jsme povolání všichni.
Hříchy mají i světci, avšak umí jich litovat a prosit o odpuštění.
Papež František varuje před představou světce jako “ze svatého obrázku”. Jde o něco daleko hlubšího, o cestu složenou z mnoha gest a malých kroků uskutečňovaných tam, kde žijeme. “Každý životní stav vede ke svatosti” – zdůrazňuje papež. O rok později, v listopadu roku 2015 na hlavním římském hřbitově (Campo Verano) Petrův nástupce mluvil o cestě k pravé blaženosti, tedy ke svatosti. Všímá si toho, že svatí dou Ježíšovou cestou, totiž jsou mírní a trpěliví.
V kázáních od sv. Marty se mnohokrát ozývá téma zvláštního napětí mezi hříchem a svatostí. Papež ukazuje – například na králi Davidovi (19. 1. 2016), že v životech světcé nechybí pokušení a hříchy. Právě o tomto izralském králi platí, že byl hříšníkem a svatým. “Byl dokonce vrahem”, ale nakonec uznal svůj hřích a prosil o odpuštění. Je to příběh, uzavřel papež, který ukazuje, že “není světce bez minulosti, avšak ani hříšníka bez budoucnosti”.
Svatost “nelze koupit ani prodat”, je to dar a cesta – řekl papež v další ze svých ranních homilií (24, května 2016). “Svatost znamená kráčet v Boží přítomnosti”, je to cesta, kterou “nikdo jiný nemůže podniknout mým jménem”. “Je to cesta, k níž je zapotřebí odvahy, naděje a připravenosti přijmout tuto milost”.
Motu proprio o oběti vlastního života
Papež František předsedal 15 kanonizačním obřadům, svatořečil Matku Terezu z Kalkaty, Jana Pavla II. A Jana XXIII. Významným aktem v této jedinečné oblasti života církve, která ji propojuje se společenstvím svatých, je papežské Motu proprio nazvané Maiorem hac dilectionem, zveřejněné v červenci minulého roku. František v něm otevírá cestu k beatifikaci těm, kdo vedeni láskou heroicky nabídli svůj život za blížní. Neboť – jak čteme v Janově evangeliu, jimž se titul dokumentu inspiruje – “Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele” (Jan 15,13).
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
