Existuje bezpočet zpráv, které každodenně míří do lidského povědomí. Jedinec je nemůže všechny pojmout, ani postřehnout, nemluvě o tom, že samo zpravodajství nikdy nebude schopno referovat úplně o všem, co se ve světě děje. A kdyby to přece jen někdy bylo technologicky možné, zbývá otázka, k čemu by to vlastně bylo?
Je zřejmé, že účel zpráv referujících o událostech, jež se přímo netýkají osob, kterým jsou sdělovány, je především politický. Mocenskému účelu se v lidských dějinách vymyká - a přitom se osobně každého člověka týká - jedině zpráva o zmrtvýchvstání jistého nazaretského rabbiho jménem Ježíš.
Avšak ani tato mimořádná zpráva, jak víme z dobových záznamů, nebyla ušetřena zpravodajského šumu. Navzdory feministicky korektním komplimentům na adresu apoštolek apoštolů, totiž v Janově evangeliu (20,2) čteme, že první verze, kterou se Petr a Jan dozvěděli od jedné z nich – Marie Magdalské – zněla: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili“. Tato domněnka, která byla z pochopitelných důvodů ukvapená, sice vyvěrala z nefalšované sympatie, ale byla zavádějící. Navzdory tomu však přiměla apoštoly ověřit si skutečný stav věcí a uvěřit. Souzněla přitom se zprávou podvrženou velekněžími a staršími a odporující poznané pravdě. Od strážců Ježíšova hrobu se totiž židovštví předáci dozvěděli, jak se onoho jitra věci skutečně sběhly, ale nezřekli se svojí přízemní koncepce Mesiáše, nýbrž dali strážcům „hodně peněz s pokynem: »Říkejte: ,V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, zatímco my jsme spali.̓ A doslechne-li se to vladař, my ho uchlácholíme a postaráme se, aby se vám nic nestalo“ (Mt 28,12-14). Matouš v evangeliu uvádí, že se tento výklad velice rozšířil a ujal.
Podobnému klamání tělem je Kristovo Zmrtvýchvstání vystaveno dosud. Jeho proměňující moc však není závislá na mediálním zpravodajství. Tento sektor řízený nabídkou a poptávkou je pouhým konkurenčním prostředím, ve kterém se zprávy neposuzují podle pravdivosti, nýbrž podle působivosti literárního či audiovizuálního ztvárnění a v neposlední řadě podle vážnosti zadavatele. V diktatuře domněnek a dojmů si dnes každý může vyhledávat podle vlastního gusta. Stěží se tam však ocitne zpráva, která osvobozuje.
Lidské myšlení je stále více spoutáváno literou. Je to trend, který sahá do velice vzdálené minulosti. A třebaže se patrně zrodil na náboženské půdě nebo tam alespoň dosáhl velkého úspěchu, jak známo ze Starého i Nového zákona, a ušetřeno nebylo ani samotné křesťanství, zdaleka nejširší rozmach prodělává zcela jednoznačně na poli politického organizování dneška. Děje se tak nejenom přijímáním zákonů, chrlených zastupitelskými sbory v množství, jež nestačí sledovat ani sami zákonodárci a pracovníci institucí, které je mají aplikovat. Dochází k tomu i sofistikovanější cestou prefabrikované mediální rétoriky, do níž se musejí verbálně vejít nejprve sami novináři a kterou potom, samozřejmě také jen na dobu určitou, dokud nedojde ke změně paradigmat, přejímají i občané, aby měli o čem klábosit ve svém volném čase.
Oddělení pravdy od lži bezpochyby nelze uskutečnit vzájemným zabíjením mezi lidmi, nýbrž jedině cestou Ježíše Krista.
Věřit v božskou autoritu Ježíše Nazaretského však nebylo obtížnější, než věřit v Kristova náměstka, jak dnes sugeruje mediální zpravodajství.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
