Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pokusit se syntetizovat Františkův pontifikát, který 13. března dovrší svých pět let, je nesnadný, ne-li nadlidský úkol. Oslavné mediální ódy, které se z jistých církevních a z jistých politických kruhů ozývají, netřeba rozmnožovat z vícera důvodů. Bývají liché a spíše než projevem křesťanské víry jsou výrazem pouhých lidských sympatií.

Na adresu papeže Františka je ovšem vznášena také výtka, podle níž prý působí v církvi věroučný zmatek. V jejím pozadí stojí pocity rozladěnosti a rozpačitosti. Nebrat je vážně by znamenalo pohrdat těmi, kdo je zakoušejí. Otázka po jejich příčině je tedy na místě.

Podle aristotelovsko-tomistického pojetí existují různé druhy příčin a v této souvislosti je třeba hledat nikoli účinnou, nýbrž účelovou příčinu. Příčina účelová je však pojem, který byl v moderním přírodovědném i humanitním kontextu degradován, a v obecném povědomí je proto předem zamýšlený účel podezřelý a zavání komplotem či konspirací. Bolestně se tak vytratil samotný pojem smyslu lidského života, který si člověk nemůže udělit sám.

Diktatura dojmů, které je podroben uživatel dnešní digitální kultury, znesnadňuje realistické a logické myšlení. Záplava protikladných sdělení nutí člověka, aby hledal nějaké odpovědi, zaujímal ve snaze o stručnost vyhraněné postoje a vymezoval se pro něco či někoho anebo proti něčemu či někomu, třebaže to nemusí být vždycky potřebné, ani užitečné.

Zesílené, multiplikované a z kontextu vyňaté a mediálně zprostředkované dojmy z papežových vystoupení dnes téměř znemožňují udělat si přesný obrázek o jejich původci a smyslu jeho počínání. Nezřídka zbývá jen čirá křesťanská víra.

„Myslím, že nás zůstala jen hrstka a možná už není skoro nikdo, kdo by četl texty Svatého otce, neřku-li vatikánských úřadů či biskupských konferencí. Slova tím více ztrácejí na účinnosti, čím více se multiplikují“ – konstatoval před lety Divo Barsotti (1914-2006). Tohoto v Itálii dobře známého duchovního si Pavel VI. v roce 1971 pozval, aby vedl postní duchovní obnovu pro papeže a římskou kurii.

„Člověk většinou svůj život neprožívá vědomě – říká Barsotti v jednom z dalších deníkových zápisků, které nedávno vyšly knižně. - Ti, kdo žijí doopravdy, jsou vzácní. V jak propastné hloubce by žil ten, kdo věří, i ten, kdo nevěří, kdyby žili v pravdě svojí víry! Také ateismus je totiž jakousi vírou. Existuje Boží svatost nekonečné lásky anebo démonská „svatost“ absolutní samoty. Neexistují jiné životní alternativy, což vyvolává závratě“ – poznamenává italský řeholník.

Výše zmíněné pocity rozladěnosti a rozpačitosti představují moment zkoušky víry podobné té, které byli vystaveni učedníci, když po vyslechnutí Ježíšovy promluvy v synagoze v Kafarnau prohlásili: „Tvrdá to řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60), a odešli pryč. Za pozornost přitom stojí, že jim to Ježíš nevymlouval, ba dokonce se bez okolků přímo zeptal svých nejbližších, tedy Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ (v.67).

Falešný étos, že se lidstvo dokáže zorganizovat a vybudovat si podmínky ke šťastnému a spokojenému životu (rozumí se samozřejmě jen pozemskému), zachvátil a přetváří křesťanský étos činorodého čekání na Spasitelův návrat. Iluze plného pozemského štěstí dosažitelného lidskými silami tak pozvolna obměňuje naději na život věčný a přetváří či uvrhuje do zapomění jedinečný výdobytek vykoupení lidstva Ježíšem Kristem.

Katechismus katolické církve uvádí jednu pozoruhodnou definici víry: „Víra se vztahuje ke dvěma věcem: k osobě a k pravdě; k pravdě pro důvěru, kterou má člověk k osobě, jež ji dosvědčuje“ (KKC, 177).

Věřit více v učení než v Učitele je pro křesťana pokušení, které se může stát kamenem úrazu. V Ježíši Kristu jsou osoba i pravda - Učitel i Učení - totožné. Věřící se však nemůže vyhnout otázce: jak je tomu v případě Kristova náměstka? Odpověď musí být analogická, byť – nebo přesněji – právě a jedině v mezích hříchem raněné přirozenosti nositele tohoto úřadu.

A to je nepochybně nesnadné.