Vatikán. Křesťanská pokora byla tématem třetího postního kázání otce Cantalamessy pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie. „Nemyslete si o sobě více, než co se patří“ a „nedychtěte po věcech vysokých“ (Řím 12,3.16) – tyto dvě pobídky k umírněnosti a skromnosti tvoří jakýsi rámec křesťanské pokory, jak ji podává sv. Pavel v listě Římanům.
„O pokoře lze mluvit z různých hledisek, jak také apoštol činí, ale její nejhlubší význam spočívá v Kristu, který »se ponížil a byl poslušný až k smrti« (Flp 2,8). Opravdu pokorný je ten, kdo má srdce jako Ježíš.“
Řečtí filosofové – pokračoval papežský kazatel - znali a chválili prakticky všechny ctnosti kromě pokory. Slovem pokora (tapeinosis) označovali přízemnost, malichernost, ničemnost a zbabělost. Neměli ponětí o stvoření a hříchu. Teprve Bible odhaluje spojitost mezi pokorou a pravdou. Víra ve stvoření odráží jistotu, že všechno dobré a krásné pochází od Boha, zatímco hřích je jistota, že všechno zlé pochází ze stvořené svobody. Biblického člověka tedy svým způsobem nabádá k pokoře dobro i zlo.
„Svatá Terezie z Avily napsala: »Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mi náhle, bez jakékoli předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda«(Hrad v nitru 6,10,9).“
Apoštol Pavel postupně formuloval pravdu o nás samotných, když říká: »máš něco co bys nedostal?« (1 Kor 4,7). V jiném listě říká naplno: »když si někdo o sobě myslí, že něco je, a zatím není nic, klame sám sebe« (Gal 6,3), a dále »ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás« (2 Kor 3,5).
„Takto pomalu objevujeme pravou povahu své nicotnosti, která není čirá a nevinná, a spatřujeme, že Boží slovo nás vede k rozpoznání a uznání toho, čím jsme doopravdy, totiž namyšlenou nickou. Jsem tím, kdo si myslí, že je něco, zatímco jsem nic.“
Na konci svého hledání v sobě tedy neobjevujeme pokoru, nýbrž pýchu – pokračoval papežský kazatel. Právě tento objev, že totiž jsme radikálně pyšní nikoli Božím zaviněním, nýbrž svojí vinou, protože jsme špatně užili svoji svobodu, právě to je pravda a zároveň velká milost, která vnáší do duše pokoj.
„Velká duchovní učitelka sv. Angela z Foligna krátce před svojí smrtí prohlásila: »Ó neznámá nicko! Duše nemůže v tomto světě mít lepší vidění než je nazírání vlastní nicotnosti, v níž může přebývat jako ve vězeňské cele« (Il libro della Beata Angela da Foligno, Quaracchi 1985, str.734). Tato světice svoje duchovní dcery a syny často vybízela, ať se do této cely co nejrychleji vracejí, pokud ji z nějakého důvodu musí opustit. V této radě se skrývá obrovské tajemství, tajemná pravda, která se poznává zkušeností. Lze zjistit, že tato cela opravdu existuje a že do ní může vstoupit každý, kdykoli chce. Spočívá v pokojném a uklidňujícím pocitu, že jsem nicka, pyšná nicka. Z této cely nevidíme defekty bližního anebo je vidíme v jiném světle. Tady se s milostí a cvičením chápe, že je možné realizovat to, co říká apoštol Pavel a co se na první pohled může jevit jako přehnané, totiž »pokládat každého za lepšího než jsem sám«(srov. Flp 2,3) anebo chápat, jak je to možné svatým.“
Uzavřít se do této cely znamená něco docela jiného než uzavřít se do sebe sama. Je to naopak otevřenost k bytí, k druhým, k věcné objektivitě. Je to opak toho, co se domnívají nepřátelé křesťanské pokory. Je to uzavření se před sobectvím, a nikoli do sobectví – kázal tento pátek o pokoře otec Raniero Cantalamessa pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
