Drazí bratři a sestry,
jak velikou radost a útěchu nám dodávají slova svatého Jana (1 Jan 3,1-10.19-22), která jsme vyslechli. Boží láska je taková, že z nás učinila Boží děti, a když jednou Boha uvidíme tváří v tvář, ještě více odhalíme velikost Jeho lásky. Nejenom to, Boží láska vždy převyšuje naše představy a přesahuje jakýkoli hřích, ze kterého by nás mohlo vinit naše svědomí. Je to láska, která nezná hranice a ani je nemá; nejsou v ní překážky, které my naopak obvykle klademe před člověka ze strachu, že by mohl omezit naši svobodu.
Víme, že jsme-li ve stavu hříchu, vzdalujeme se v jeho důsledku od Boha. Hříchem se skutečně Bohu vzdalujeme, což ale neznamená, že by se Bůh vzdaloval nám. Stav slabosti a zmatku, do kterého nás hřích uvádí, jsou důvodem navíc, aby nám Bůh zůstal nablízku. Tato jistota má vždy provázet náš život. Apoštolovo slovo je toho potvrzením, které naše srdce ujišťuje, aby stále uchovávalo neochvějnou důvěru v Otcovu lásku: „Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí, když by nám něco vyčítalo“ (v.20).
Jeho milost v nás nadále pracuje, aby posílila naději, že nikdy nepozbydeme jeho lásky, navzdory jakémukoli hříchu, kterého jsme se mohli dopustit odmítnutím Boží přítomnosti v našem životě.
Tato naděje nás podněcuje, abychom si uvědomili bezradnost, která často zachvacuje naše bytí tak, jak se to stalo Petrovi v evangelním příběhu, který jsme si poslechli: „Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš“. A vyšel ven a hořce se rozplakal“ (Mt, 26,74-75). Evangelista je tu krajně stručný. Kohoutí kokrhání jakoby zastihlo ještě zmateného člověka, který si připomíná Ježíšova slova, až se konečně roztrhne závoj a Petr skrze slzy zahlédne, že se Bůh zjevuje v tupeném Kristu, kterého bijí do tváře a jehož on sám zapřel, který však pro něj jde na smrt. Petr, který by chtěl za Ježíše zemřít, nyní chápe, že musí nechat zemřít Jeho za sebe. Petr chtěl učit svého Mistra, chtěl ho předstihnout, avšak Ježíš odchází zemřít za Petra, ačkoli to Petr dříve nepochopil a ani nechtěl pochopit.
Nyní se Petr vyrovnává s Pánovou milosrdnou láskou a konečně chápe, že ho Ježíš miluje a žádá po něm, aby se dal milovat. Petr si všímá, že právě toto vždycky odmítal, že odmítal dát se Ježíšem plně spasit, a proto nechtěl, aby ho Ježíš beze zbytku miloval.
Jak je těžké dát se opravdu milovat! Stále bychom si přáli, aby se něco v nás nemuselo vázat k uznání, přestože jsme ve skutečnosti naprostými dlužníky, neboť Bůh je první a plně nás láskou zachraňuje.
Prosme nyní Pána o milost, aby nám dal poznat velikost své lásky, která ruší každý náš hřích. Dejme se očistit láskou, abychom rozpoznali pravou lásku!
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
