Nový portál Vatikánského rozhlasu

V Itálii se dnes konaly volby do obou komor parlamentu. Ačkoli vybraná jména přibližně tisícovky zvolených zástupců lidu budou známa až v pondělí kolem druhé hodiny ráno, jisté je, že demokracie opět zvítězí. Exhibice politických představitelů vyluzujících souhlas na potenciálních voličích měly podobné rysy jako všude jinde. Nezúčastněný pozorovatel se při jejich posuzování může vyhnout emocím, které zdejšímu temperamentu rozhodně nechybějí. V Itálii určitá politická uskupení v předvolební kampani stále ještě využívají strachu z fašismu.

V souvislosti s mnoha silně medializovanými antifašistickými manifestacemi v ulicích italských měst se objevil pozoruhodný názor, který počátkem 70. let vyjádřil, s odkazem na tentýž fenomén ve svojí době, dnes již nežijící italský režisér Pierpaolo Pasolini v dopise adresovaném jiné tehdejší celebritě, spisovatelovi a soudruhovi Albertovi Moraviovi: „Kladu si otázku, drahý Alberte, zda ono spravedlivé rozhořčení, které hřímá na našich náměstích proti zmizelému fašismu, není vlastně zbraň, kterou vládnoucí třída používá na studenty a pracující, aby odvedla pozornost a ovládla jejich odpor. Vybízí masy k boji proti neexistujícímu nepříteli, a mezitím se vtírá plíživý moderní konzumismus, který vyprazdňuje umírající společnost.“ (list z roku 1973).

Proslulý italský režisér Pasolini, který tragicky zemřel za neznámých okolností, si zde velice prozíravě všímá jednoho sociologicko-psychologického fenoménu, jež je patrný nejen v Itálii a nejen v 70. letech. Jde o  techniku masové manipulace, která od té doby - s gigantickým technologickým rozvojem - nabyla nevídaných rozměrů. Emocemi lze manipulovat docela nenápadně, takřka zkusmo a neustále přizpůsobovat argumenty podle situace. Využívá se přitom přirozených vazeb a vztahů, které existují mezi lidmi, a zvláště v předvolebních kampaních je zřejmé, jak se s nimi pracuje. Stále se přitom využívá Hegelovy dialektiky, v níž je tvrzení zároveň popřením. V prostředí tohoto smýšlení je prakticky vyloučené zastávat pozici, která by se nevymezovala negativně. A stejně tak se úporné popírání čehokoli může stát pozitivním obranným postojem, a naopak. Takový je princip boje o moc v tomto světě, tedy v politice.

Lež jako taková ovšem není vynálezem člověka  Toto zjištění je součástí dobré zvěsti, kterou přinesl lidem Ježíš Kristus. Není možné demaskovat lež bez poznání pravdy, jejímž překrucováním vzniká. V biblickém Edenu se člověk stal jejím - poněkud naivním - komplicem ke své vlastní škodě, a od té doby má lež v dějinách neustále jakýsi náskok. Vysvobození člověka k pravdě Božího království uskutečněné Kristem však neznemožnilo pokrok při obelhávání a sebeobelhávání člověka, který je vystaven prakticky jen dvěma druhům podnětů: od Boha a od otce lži.

Bůh koná to, co říká, a neříká, co nekoná. Ďábel naopak nekoná to, co říká, a koná to, co neříká. Je vždycky ve vnitřním rozporu. Vzepřel se Bohu a proto musí konat to, co nechce, a nekonat to, co chce. Tento vnitřní protiklad se přenáší i do toho, co říká, pokud to vůbec lze označit za řeč, protože nevyjadřuje pravdu, ani nezprostředkovává porozumění, nýbrž pouze naznačuje člověku, co si myslet a co dělat. Ďáblovou jedinou touhou je zmocnit se člověka a tím celého stvoření. Člověk se svobodně rozhoduje. Dějiny začaly špatným lidským rozhodnutím a odvíjejí se k rozuzlení, jež bude pro lidstvo osvobozením, spásou.

Křesťan by měl bdít nad tím, co v životě očekává, aby namísto slavného návratu Pána Ježíše Krista nečekal na někoho z tohoto světa, na mesiáše podle představ, které vládly před Jeho příchodem a které, jak se zdá, jsou dnes šířeny a rozšířeny mnohem více než křesťanské očekávání Spasitele.