VaticanNews.va

   16. 8. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4705
Poslechem z webových stránek.3031
Četbou textů na webových stránkách.4869
Poslechem i četbou.2979


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež k italské mládeži: Církev potřebuje váš rozlet, vaše intuice, vaši víru

Je dobré nepáchat zlo, ale je zlé nekonat dobro

Papež: Církev, která nevydává svědectví, je pouhým dýmem


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Rozhovory

  

24.2.2018 

Prvořadou funkcí pravdy není odsoudit, nýbrž obšťastnit

Rocco Buttiglione o apoštolské konstituci Veritatis gaudium

Česká sekce RV

Rocco Buttiglione, bývalý poslanec Italského a pak Evropského parlamentu, člen Papežské akademie sociálních věd a v neposlední řadě univerzitní profesor vysvětluje cíl nedávno vydaného papežského dokumentu. Revoluce, kterou zde nabízí papež František, spočívá podle Buttiglioneho ve „sjednocení pravdy a lásky na poli bádání a vyučování“. „Dosud jsme neasimilovali Druhý vatikánský koncil a ve vztahu k tzv. modernosti se stále rozbíháme mezi falešnými alternativami,“ říká mimo jiné v odpovědích na otázky, které mu kladl Andrea Tornielli pro Vatican Insider.

Papež v novém dokumentu Veritatis gaudium požaduje jakousi kulturní revoluci církevních škol a univerzit. V čem tato revoluce podle Vás spočívá?

„Především bych rád poukázal na titul zmíněného papežského dokumentu: Veritatis gaudium v sobě pojí téma pontifikátu sv. Jana Pavla II. (pravdu) s tématem nynějšího Františkova pontifikátu (radostí). Prvořadou funkcí pravdy není odsoudit toho, kdo se mýlí, nýbrž přinést radost do srdce toho, kdo žije v pravdě. Lidsky nejpřesvědčivějším argumentem pro pravdu je radost, kterou překypuje život těch, kdo v ni věří. Pomysleme jak jiný by byl svět, kdyby si lidé při pohledu na život církve říkali: „Hleďte, jak se mají rádi! Chtěl bych to také tak umět a mít! Láska – a to je dobré precizovat – musí být pravá. Mít rád znamená pomáhat příteli na jeho cestě k pravdě, nikoli k tomu, aby měl zálibu v iluzích. Není lásky bez pravdy. Není však ani pravdy bez lásky.“

Proto tedy papež nabízí jako zásadní kritérium dialog na všech frontách jakožto „niterný požadavek společného osvojení si radosti z pravdy, prohloubení jejího významu a praktických implikací“?

„Domnívám se, že primární revoluce, kterou Svatý otec nabízí, spočívá právě v tom, aby byla do středu bádání a vyučování postavena jednota pravdy a lásky. Tato jednota není v první řadě teorie, nýbrž Osoba Ježíše Krista, která sjednocuje zákon a milosrdenství. Kultura je obecně vzato systematická a kritická reflexe nad zkušeností. Posláním papežských univerzit je systematická a kritická reflexe o události Krista, kterou si člověk osvojuje ve zkušenosti života církve. Nemá být odlišně interpretován svět čili obecná lidská zkušenost. Je třeba interpretovat svět, proměněný přítomnou milostí. Tento „jiný svět“ však není pouze jiným světem. Je také pravdou o „tomto světě“, předmětem jeho nejhlubší a nejtajemnější touhy a dovršením, po kterém touží. Odtud se rodí rozmanitá napětí.“

Co tím myslíte?

„Zmíním některá. Napětí mezi teologií, která vypracovává živou paměť počátku, a teologií, která reflektuje nad přítomnou událostí víry. Událost Krista nastala v dějinách světa jen jednou. Neustále se však opakuje v životě církve skrze svátosti a svaté (učedníky), kteří ji oživují. Prvotní církev prožívala určité napětí mezi Jakubem, který uchovával paměť jedinečné a neopakovatelné události, a Pavlem, který nesl svědectví o této přítomné události, o tom, co Duch působí mezi národy. Neexistuje živá teologie bez ustavičného dialogu systematické a pastorální teologie. Napětí mezi teologií jako takovou a veškerou vědou, která interpretuje tento svět. Tady si myslím. že došlo ke dvěma velkým trhlinám, které nejsou dostatečně brány v úvahu.“

O jaké trhliny jde?

„Jedna trhlina se týká samotné podstaty moderní vědy. V důsledku pozitivismu jsme si zvykli na myšlenku, že nám přírodověda poskytne definitivní pravdu, která bude alternativou k té náboženské. Dnes víme, že nám věda poskytuje takový model chápání reality, který je co do určitosti stále skrovnější, než realita samotná, a navíc je v čase nestálý. Uvádí nás tak do tajemství stvoření, ale neodtajňuje ho. Druhá trhlina se týká skutečnosti, že zejména humanitní vědy nejsou neutrální. Nevyhnutelně se u některých vědců pojí s ideologií, která vědu, jež je svojí povahou otevřená, transformuje na hotovou interpretaci reality, na světonázor. Je úkolem filosofie a teologie znovu uspořádat výsledky věd podle praktického účelu, kterým je dobro člověka. To je něco víc než pouhý interdisciplinární přístup. Vědy spolu vedou dialog jazykem filosofie člověka, antropologie. Zejména sociální učení církve má za úkol budovat kritickou teorii společnosti, očišťovat na jedné straně výsledky humanitních věd od jejich ideologických předsudků a na druhé straně je zvát ke spolupráci na konkrétním hledání pravého dobra pro člověka. Teologie a církevní vědy všeobecně mají užívat výsledky a metody věd, ale zároveň je musejí neustále usměrňovat, aby se osvobodily od ideologických předsudků. K tomu je zapotřebí vycházet ze zkušenosti živé víry. V dialogu s přírodními a humanitními vědami o člověku musejí si také církevní vědy uvědomit vlastní křehkost. Naše víra žije smíšena s chudobou našeho lidství podrobeného následkům prvotního hříchu, a metodologické usměrňování, jemuž máme a chceme podřizovat vědy, musíme aplikovat také na sebe. Papež mluví často o „teologii na kolenou“ či o „modlící se teologii“. Před nebezpečím transformace na ideologie je víra chráněna vědomím skutečnosti, že všechny pojmy, jimiž se snažíme vyjádřit zkušenost „Boha-mezi-námi“, jsou nekonečně přesahovány realitou Jeho přítomnosti. Nikoli náhodou svatý Tomáš na konci svého života řekl bratru Reginaldovi, že celé svoje dílo považuje za pouhou slámu vzhledem k přítomnosti Boží tváře. Avšak Pán mu z krucifixu řekl: »Dobře jsi o mně psal, Tomáši – Bene scripsisti de me Thoma«.“

V preambuli zmíněného dokumentu papež podotýká, že „dosud nedisponujeme kulturou, která je nezbytná“ k vyrovnání se s krizí, kterou prožíváme. Co se tím myslí?

„Dosud jsme neasimilovali velkou kulturní novost Druhého vatikánského ekumenického koncilu a stále se rozbíháme k falešným alternativám. Jedni si myslí, že je stále nutné bojovat proti modernosti, kterou vnímají jako jedinou hrozbu. Druzí si myslí, že by se církev měla přizpůsobit modernosti, kteoru chápou jako naději a řešení všech problémů. Málokdo si uvědomuje, že modernost prožívá dramatickou krizi a církev má dnes za úkol tuto modernost zachránit anebo ukázat cestu k jiné modernosti. Všechny moderní hodnoty hlásané bez Boha a proti Bohu se obracejí ve svůj opak. Je třeba korigovat modernost a tak ji zachránit. Je třeba oslovit moderního člověka, kterému hrozí, že upadne do nového technologického barbarství. Dosud jsme si dostatečně neuvědomili, že zítřejší svět bude světem, ve kterém se váha Evropy (a USA) umenší a váha Asie, Afriky a Latinské Ameriky vzroste. Umenší se demografická váha, umenší se jejich ekonomická i kulturní váha. Skoro polovina katolíků žije v Latinské Americe. Církev prožívá v Africe a Asii bezprecedentní misijní expanzi. Tyto kontinenty nejsou přesvědčeny, že Evropa je avantgardou světové kultury. V Evropě narůstá nedůvěra. Ve zbytku světa roste náboženství a roste i katolická církev. Je v tom mnoho dobrého i riskantního. Jak předat novým národům pozitivní dědictví evropské kultury (a teologie) a současně povzbudit k novému misionářskému promyšlení víry na základě jejich kultury a životní zkušenosti? A jak se my Evropané můžeme poučit z víry těchto národů, abychom oživili tu svoji, někdy poněkud pohasínající víru uprostřed netečné sekularizace naší společnosti?“

Zdá se Vám, že univerzity spojené s církví představují „kulturní laboratoř“?

„Potenciální určitě ano. Asi 3000 církevních provincií, které ve světě existují, posílají do Říma každoročně svoji nejlepší mládež, často mladé kněze, kteří již plnili nějakou zodpovědnou pastorační službu. Jsou mezi nimi budoucí biskupové, kardinálové, papežové. Během studií vznikají přátelství, která trvají po celý život. Vychovává se řídící třída, které je v globální epoše velice zapotřebí. Je tu možnost vyučovat se zřetelem na četné a rozmanité perspektivy a jejich konfrontace. Je to privilegovaný tyglík, ve kterém se může zrodit kultura, jež bude na výši krize, kterou svět prožívá. Jenom v Itálii máme nejméně třicet papežských univerzit a přidružených institutů, jež představují všechny velké kulturní a duchovní tradice a charismata, jimiž se sytil život církve. Průměrná úroveň výuky je dobrá, a nezřídka se objeví špičky. Talenty zkrátka existují. Můžeme říci, že s nimi hospodaříme s nezbytnou rozhodností a odvahou? Lze o tom pochybovat. Aby se mohly zrodit velké kulturní hypotézy, které potřebujeme, je zapotřebí mnohem intenzivnější dialog mezi různými institucemi a bratrštější spolupráce, aby bylo při zachování a respektování různých charismat propojeno veškeré bohatství, jímž každý disponuje; úsilí o vytvoření sítě s ostatními výchovnými institucemi po celém světě a zvýšená výměna výsledků a hypotéz bádání s „laickými“ akademickými institucemi. Dále je nutné budovat  rozsáhlou pastoraci na „laických“ univerzitách a podporovat tak zkušenost víry studujících i vyučujících těchto univerzit a také učit z jejich zkušeností.“

Nemyslíte, že církevním institutům hrozí, že se přizpůsobí nešvarům univerzitního světa? Jak to udělat, aby byly opět dílnou pro vůdčí třídu schopnou utvářet představu budoucnosti?

„Riziko existuje a je velké. V podstatě jde o riziko sebevztažnosti. Zajisté, máme povinnost zajistit studentům maximální vědeckou úroveň. Naše poslání se tím však nevyčerpává. Před sebevztažností uchrání zkušenost živé církve, která má tři pilíře. Prvním je věrnost jejímu učitelskému úřadu. Dnes všichni spatřují kritérium pravdy sami v sobě, v tom, co každý myslí a míní. První kritérium myšlení křesťana však spočívá v tom, že se vystaví krizi vyvolané Slovem Toho, který mne zná hlouběji než se znám já sám a má mne rád více než já sebe sama. Magisterium není  vůči mému svědomí vnější a cizí prvek vnucující se zvnějšku. Spíše je to vnitřní prvek mého svědomí. Úsudek  se rodí v dialogu s magisteriem.
Druhým kritériem je imanence života v konkrétním křesťanském společenství, ve kterém existuje možnost vyučovat, učit se a také být korigován. Věda není všechno a je nevyhnutelně e nutně abstraktní. Potřebuje se setkat s moudrostí, která vykládá konkrétní případ a vnímá způsob, jakým Duch v životních situacích konkrétně působí.
Scientia a sapientia se mají neustále vzájemně osvěcovat. Třetím je samotná univerzita jako společenství života, přátelského a bratrského dialogu s ostatními vyučujícími a studenty.“

Papežský dokument se týká vzdělávacích institutů církve a nikoli tedy katolických univerzit. Je zmíněná preambule návrhem také pro ty instituty, které nejsou přímo ustanovené církevní autoritou, ale mají ke katolické tradici nějaký vztah?

„Podle mého názoru se tato preambule týká všech univerzit, a to nikoli jenom katolických. Do středu je třeba klást studenta. Co je účelem univerzity? Vzdělání a výchova lidí, kteří budou umět myslet a předávat metodu myšlení, učit a číst ve svém srdci logické a etické evidence, s nimiž nás do světa postavil Bůh. Učit se čelit všemu, co se děje a co je nám řečeno, všem dostupným informacím podle těchto evidencí a pořádat je ve vztahu k oněm hlubokým požadavkům našeho srdce, které nám byly dány společně s těmi etickými a mravními evidencemi. Čím se vyznačuje „katolická“ univerzita? Setkání s Kristem ve svátostech a v životě církve osvěcuje naše jistoty a naše původní požadavky a stává se základní hypotézou smyslu, s jejíž pomocí se vyrovnáváme s životem. Život se tak stává nekonečným procesem ověřování a osvojování, ve kterém víra zraje spolu s životem.“

Říká italský filosof Rocco Buttiglione.

Přeložil Milan Glaser

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
20.7.17 Církev nemůže zůstat vězeňkyní Západu
11.9.12 Rocco Buttiglione: Krize pravdy je zdrojem všech jiných krizí v Evropě
3.11.04 Hnutí na obranu svobody svědomí



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Bůh stanovil, aby spolu s duší také lidské tělo mělo účast na nebeské blaženosti

Papež jmenoval klíčového úředníka římské kurie

Papež ke 450. výročí úmrtí sv. Stanislava Kostky

Papež: Mučedníci jsou pravou silou církve

Koncern Monsanto odsouzen k zaplacení rekordně vysokého odškodnění

Papež: Církev, která nevydává svědectví, je pouhým dýmem

Papež: Odporovat zlu prokazováním dobra

Papež k italské mládeži: Církev potřebuje váš rozlet, vaše intuice, vaši víru

Mladí Italové putují do Říma

Argentinští zákonodárci odmítli legalizovat interrupce

Papež: Dveřmi slabosti vstupuje Boží spása

Petrův nástupce chilským biskupům: Děkuji za váš povzbuzující příklad

 Nově na webu
Svatý otec: Nanebevzetí Marie, lidského stvoření, potvrzuje úděl našeho oslavení

Publicistika: Hřích překážkou pokroku?

Publicistika: O teologii manželství

Rozhovory: (Bez)nadějné mosulské vyhlídky

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv srpen 18
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Starší zprávy >

Náš tip

Božím lidem je třeba se stát

Gaudete et exsultate

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího