VaticanNews.va

   24. 9. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4878
Poslechem z webových stránek.3121
Četbou textů na webových stránkách.4974
Poslechem i četbou.3056


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Arcibiskup ekuadorského Portoviejo rezignoval a odchází do trapistického kláštera

Arcibiskup Charles Daniel Balvo novým apoštolským nunciem v ČR

Pokrytectví je trumfem ďábla


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

15.2.2018 

Každý musí hledat osobní styl svého kněžství

Odpovědi papeže Františka na otázky kněží římské diecéze, baz. sv. Jana na Lateránu

Česká sekce RV

Řím. Ve čtvrtek po Popeleční středě se římský biskup setkal s tisícovkou kněží své diecéze v bazilice sv. Jana na Lateránu a odpověděl na několik jejich otázek. Setkání se konalo za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti televizních kamer, avšak římský vikariát nyní zveřejnil alespoň přepis papežovy promluvy. Svatý otec si rozdělil otázky, které mu již dříve předal římský vikář mons. Angelo De Donatis, na trojici okruhů podle věkových kategorií – od nejmladších kněží přes kněze středního věku po nejstarší pastýře. Čtvrtá otázka se týkala toho, jak číst znamení času.

Papež František: Nejmladší skupina se ptá: Mnohá povolání začínají dobře, ale pak vychládají, podlehnou zvykovosti, vyhasínají. Jak se v kněžském životě přechází od zamilovanosti k lásce? Jiným slovy, jak se můžeme nadít toho, že se veškeré lidství daného kněze upne k onomu středu, kterým je nová láska k Pánu? Jak se do tohoto procesu zapojí touhy, aspirace i omezení? Jak svobodně prožívat kněžský život, ve kterém se od nás požaduje láska, ale v konkrétnosti se pak odvíjí z tisícerých položek a povinností? Častokrát máme pocit, že jsme v obrovském vlaku, který se nehledě na nás řítí vpřed…Jak vnímat vyvolení Bohem a lidskou realizaci mimo jakoukoli kariéru a proti každému srovnání?  V tomto městě máme často pocit nevýraznosti – můžeme se stát nositeli význačného lidství, lépe řečeno můžeme si volit život, který by ukazoval na evangelní cestu, jak prožívat odlištěnou městskou realitu naší doby? Nakolik se na námaze mladých kněží podepisují chabé síly, skrovné proroctví a nízká transparentnost, a nakolik naopak záleží na stylu církve, který dosud neprošel obnovou? Společný život, strohý životní styl, méně obřadná modlitba a zřeknutí se struktur – proč běžný život, který se po knězi žádá, neovlivňuje jeho konkrétní situaci? Je to tím, že se dosud v srdci neobnovil, nebo nabízený život nereaguje na obnovu jeho nitra?

To je tedy otázka – mnohé otázky v jedné. Potěšilo mne, že jich je tolik, protože mají jedno společné, překypují „danými okolnostmi“. Ptají se na okolnosti, které omezují, brání cestě vpřed a kladou na ně důraz. Z těchto okolností neexistuje východisko, a proto se z nich stává past. Léčka, která neumožňuje růst a příliš stáčí pohled na okolí. Je naopak klíčové hledat správný způsob, jak vykonávat kněžské povinnosti, a styl, který by napomáhal k šíření pokoje a nadšení. Nechme tedy okolnosti stranou, protože je jich hodně, a zaměřme se na to, jak dál. Zmínil jsem slovo „styl“ – hledat vlastní kněžský styl, vlastní kněžskou osobnost, což není žádná fráze. Všichni víme, jaký má kněz být, jakými ctnostmi se vyznačovat a jakou cestou ubírat…Ovšem styl, průkaz totožnosti je tvůj. Ano, je v něm vepsáno „kněz“, ale ty osobně mu vtiskneš motivace, které tě podněcují k životu v pokoji a horlivosti. Na jedné straně proto máme množství okolností dnešního světa, který je takový či onaký, na druhé straně tvůj styl. Každý z nás má vlastní kněžský styl. Ano, kněžství je tvůj způsob života, povolání, následování Ježíše Krista, avšak tvé kněžství je jedinečné, v tom smyslu, že se nerovná druhým. V odpovědi na tyto otázky bych proto řekl: Hledej svůj styl. Nesoustřeď se na okolnosti, které uzavírají cestu ven. Hledej svůj styl – kněžský i osobní.

Tento styl se pohybuje v určitém ovzduší. Nepovažuji za klišé nadále tvrdit, že nelze radostně prožívat kněžskou službu bez chvílí osobní modlitby, tváří v tvář s Pánem, v rozhovoru o tom, čím žijeme. Okolnosti, tvůj vlastní styl, Pán. Mluvím s Pánem o tom všem, kladu mu tytéž otázky? Anebo mluvím sám se sebou, se svou nemožností uspět v konfrontaci s tolika okolnostmi, které mi zavírají dveře a strhávají mne zpět? Říkám si „Ale to není možné, to je hrůza, v takovém sekularizovaném světě člověk nemůže být kněz…“? A začínám si stěžovat. Jedna z otázek hovořila o omezeních, o tom, jak se zapojují do kněžského povolání a stylu. To je dobrá otázka. Je třeba tato omezení určit, ta všeobecná – kvůli tomu, že tady jsou – i ta osobní. Navázat s nimi dialog – v tom smyslu, co se s daným omezením dá dělat, jak ho na sobě nést. Rozlišovat mezi omezeními. Tato otázka nás může vylekat, protože omezení jsou četná, příliš mnoho okolností nás stahuje dolů a co je výsledkem? „Ne, nemůžu být kněz“. Odpověď zní: Existuje cesta, a tou je tvůj kněžský styl, dialog s tvými omezeními, rozlišování omezení i okolností. Neměj z toho strach. Je nutné rovněž rozlišovat vlastní hříchy, protože hříchy jsou odpuštěny, to je pravda a od toho zde máme svátost smíření, ale tím věc nekončí. Tvůj hřích vyrůstá z nějakého kořene, což je hlavní hřích, z nějakého postoje, a to je omezení, které je třeba podrobit rozlišování. Je to jiná cesta, odlišující se od té, která žádá odpuštění za hříchy. „Mám ten či onen problém, vyzpovídal jsem se, tím to skončilo“. Nikoli, odpuštění tu je, avšak měl bys rozmlouvat s onou tendencí, která tě dovedla ke hříchu pýchy, marnivnosti, žárlivosti, pomlouvání a tak dále…Rozmlouvat s omezeními v nitru a rozlišovat. Dialog s omezeními, aby byl církevní, je vždy nutné vést před nějakým svědkem, který mi pomůže dospět k rozlišení. Je tu velmi důležitá konfrontace a potřeba konfrontovat se. Nikoli o hříších, ze kterých se vyzpovídám a pak jdu s Pánem dál, nýbrž o sklonech a omezeních, které mne vedou k duchovním nemocem a které bez konfrontace nelze vyřešit. Jde o to, vyhledat moudrého muže, duchovního otce, onu církevní figuru, která začíná už od pouštních otců a která tě vede, pomáhá ti, rozmlouvá s tebou, pomáhá ti v rozlišování. Popravdě řečeno, kněz je celibátník a v tomto ohledu lze říci, že žije osamoceně. Nemůže ale žít sám, bez průvodce na cestě, duchovního vůdce, muže, který by mu pomáhal v konfrontaci, rozlišování a dialogu. Nestačí se vyzpovídat z hříchů, jakkoli je to důležité, protože ve zpovědi, jak jsem vždy vnímal, se odehrává jeden z nejkrásnějších Pánových darů, setkávají se a obejmout hříšníkova pokora a Boží milosrdenství. Odpuštění hříchů je v církvi krásný moment, ale nepostačuje. Jako kněz zodpovídáš za společenství, musíš pokračovat dál, a proto potřebuješ vedení. Nemějte z toho strach a začněte už odmlada. Existuje mnoho moudrých mužů, schopných rozlišování, kteří dokážou hodně napomoci a doprovázet.

Když si to tedy shrneme, v otázkách nejmladších kněží se přikládá velká váha okolnostem, a to může být alibi. Pokud se totiž soustředíš pouze na okolnosti, nevede z nich cesta ven. Musíš hledat svůj styl, správný způsob žití svého kněžského povolání – a z toho důvodu není ničím zastaralým či nějakým klišé tvrzení, že kněžskou službu nelze prožívat radostně bez momentů osobní modlitby, tváří v tváři s Pánem, v hovoru o tom, čím žijeme. To vše máme vnášet do modlitby, protože bez rozmluvy s Pánem nelze jít dále. Dále je třeba vést dialog s vlastními omezeními, rozlišovat je – a k tomu napomáhá konfrontace s duchovním otcem. Mladým i starším kněžím také hodně pomáhá setkávání a doprovázení v malých skupinách, kněžských bratrstvech, to je určitý bonus. Setkávají se, mluví spolu a to je důležité, protože samota nikomu neprospívá. Tolik k první otázce – chtěl bych ale zdůraznit, abyste se nenechali oklamat vnějšími omezeními, když se celý svět jeví jako veliká kalamita. Existují kulturní nebo osobní limity, ale tudy cesta nevede. Cesta, kterou jsem naznačil, má ve středu Pána Ježíše a modlitbu.

Přejděme k druhé otázce: „Pro kněze je rozhodující věk mezi čtyřicítkou a padesátkou. Často se zbavuje moralistického perfekcionismu, z vlastní zkušenosti si je vědom své hříšnosti, což jsou kladné stránky tohoto věku. Mnohé apoštolské ideály se umenšují, slábne podpora ze strany rodičů, kteří jsou častokrát nemocní, a také vlastní zdraví začíná být problematické. Byl by to příhodný čas k volbě Pána, ale často se nedostává nástrojů, jak přesměrovat krizi středního věku do radostného a definitivního přitakání. Vysilující, leckdy sebevražedná a rozptylující práce nás odnaučila tomu, abychom pečovali sami o sebe právě ve chvíli, kdy by to bylo nejvíce zapotřebí. Jak se s tím vším vyrovnat, jak se na tuto životní etapu připravit a jaká pomoc je tu nepostradatelná?“

Ach, le démon de midi, polední démon. V Argentině mu říkáme el cuarentazo. Přepadá tě mezi čtyřicítkou a padesátkou a je to realita. Slyšel jsem, že někteří mu říkají: „Teď, anebo už nikdy“. Všechno se přehodnotí slovy: Teď, nebo nikdy. O poledním démonu se dozvíte v mnoha krásných spisech – leccos najdete ve Filokálii nebo u pouštních otců. Dva z nich znám – za prvé je to moderní a nám blízká kniha, psaná v dialogu s psychologií, jejímž autorem je rakouský psycholog a mnich Anselm Grün (Anselm Grün: V půli cesty. Střední věk jako duchovní úkol, Karmelitánské nakl. 2001). Je to psychologicko-duchovní dialog o tomto životním momentu a může být nápomocný. Existuje další kniha, u které bych si opravdu přál, aby si ji všichni přečetli: Je to Druhé povolání otce Reného Voillaume (italsky La seconda chiamata. Il coraggio della fragilità), ve kterém autor krásně vykládá Petrovo poslední – druhé – povolání u Tiberiadského jezera. Tak, jako nás Pán povolal prvního dne, volá nás nadále. Silně si nás zavolal poprvé, poté nás denně volá a doprovází, ale v určité životní chvíli se toto volání stane druhým silným povoláním. Tato životní etapa se vyznačuje mnohým pokušením, je to chvíle vyžadují nezbytnou proměnu. Nelze pokračovat beze změny, protože pokud nedozraješ a učiníš v této krizi další krok kupředu, špatně skončíš. Skončíš u dvojího života, anebo možná všeho necháš. Proměna je tudíž naléhavá, protože chybí ony počáteční city: „Vzdálily se, už necítím nadšení následovat Pána, které jsem měl zamlada“. Nastoupily jiné city a také jiné motivace. Stejně jako v manželství se stane, že ustoupí zamilovanost a vstupuje se do lásky. Vše se uklidnilo a ubírá se jiným směrem, avšak zůstává něco, co musíme hledat v nitru: potěšení ze sounáležitosti. Přetrvává zalíbení z toho, že stojíme po boku jinému tělu a sdílíme s ním společnou pouť i zápas – platí to pro manželsví i pro nás. Sounáležitost. Jaká je má příslušnost k diecézi, jejím kněžím? Musíme sebrat veškerou sílu, abychom učinili krok vpřed, stejně jako manželé, kteří ztratili všechno, co se týkalo mládí, ale přetrval pocit manželské sounáležitosti. Co tedy dělat? Ihned vyhledat pomoc! Nemáš-li uměřeného, střízlivého a moudrého člověka, který by tě doprovázel, hledej ho, protože v tomto věku je osamocená cesta velmi nebezpečné. Mnozí špatně skončili, a proto hledej oporu. Před Pánem vyslov pravdu, řekni mu, že jsi trochu zklamán, protože tě opustilo dřívější nadšení. Existuje také jiný způsob modlitby – sebedarování a odevzdání se Pánu. Střední věk je hořký, ale zároveň osvobozující moment – minulost odešla, nastoupil jiný věk a jiná chvíle mého kněžství. To, co ze života zůstává, má být prožito co nejlépe a co nejlepším sebedarováním. Rád říkávám, že je to čas dětí a jejich růstu. Čas pomáhat farnosti a církvi, aby rostla, čas růstu, čas synů. Je to čas, ve kterém se začínám umenšovat, čas plodnosti, pravé, nikoli falešné plodnosti. Čas prořezávání – děti rostou, pomáhám jim, ale zůstávám v pozadí. Pomáhám růst, ale ony rostou.

V této době vyvstávají těžká pokušení. Taková, na která by člověk dříve nepomyslel. Není třeba se stydět, jsou to pokušení a problém je pokušitelův, nikoli náš. Není nutné se stydět, ale je nezbytné je ihned odhalit. Je to také čas klukovin – když kněz začíná dělat klukovské kousky, je v tom zárodek dvojího života. Je třeba je hned podchytit a naložit s nimi humorně: „Jen se podívej, věřil jsem, že jsem svůj život cele dal Pánu, co teď dělám za ostudu?“ Řekl jsem, že střední věk je časem plodnosti. Pokud k ní kněz nedokáže dozrát, musím si vypomoci příměrem z vlastní rodiny – stává se z něj staromládenecký strýc. Měl jsem dva takové strýce, byli hodní, učili nás nadávky a potají nám dávali cigarety – ale nebyli otcové! Nebyli otcové! Střední věk je ve své oběti a lásce krásný, je to druhé životní dějství, které tě přivede ke konci. Neztrať tuto příležitost ke zralosti v čase prořezávání, zkoušek a různých pokušení, se kterými jsme zápasili v raném mládí. Řekl bych také, že je to doba prvního loučení, čas, ve kterém si kněz všimne, že jednou řekne navždy sbohem. Prozatím mnohokrát vyslovíme „sbohem“ jedné části života, která se už nikdy nevrátí, abychom začali jinou. Je to čas, kdy se učíme loučit, jak jsem v těchto dnech napsal v motu proprio „Učit se odcházení“. Loučení je věda, je to moudrost, které se učíme v čase, nelze ji improvizovat. Tolik ke druhé otázce o poledním démonu. Snažte se přečít o. Voillauma, také druhá, Grünova kniha, je dobrá, ale Voillaume je klasik. Je zajímavé, že je to duchovní autor, který se jako jeden z mála stal klasikem ještě za života. Zemřel ve vysokém věku, ale už za života byl klasikem.

 

Papež čte třetí otázku: Svatý otče, my kněží kolem 35-40 a více služebních let v církvi jsme začínali v době zcela odlišné, než je ta dnešní. Prošli jsme rychlými a někdy poněkud násilnými změnami. Mládí bylo rychle vystřídáno zralostí, aniž bychom měli čas to pochopit a přizpůsobit se. Po dosažení plné zralosti nezřídka cítíme svoji únavu a neadekvátnost. I když máme dost energie a jsme vedeni upřímnou touhou sloužit, ne vždycky umíme v odpovědi na nové otázky a požadavky čerpat ze zkušeností. Rádi bychom věděli, jak jste prožil přechod ke zralému věku své kněžské služby, tím spíše, že u Vás to souviselo se značnými a nečekanými změnami. Byl jste jmenován biskupem v 56 letech a po 20 letech v roce 2013 jste prožil nový radikální obrat, když jste byl zvolen římským biskupem. Jaké jsou tedy opory vašeho duchovního života, aby toto tak složité období bylo prožito integrálně a pokojně a přinášelo zralé plody  v našem životě?

Mnozí jsme ve stejném věku. Popravdě řečeno: toto je poslední životní etapa. Je překonána krize středního věku a přichází tato etapa. V tomto věku se může stát, že nedokážeme nalézt jazyk, který by vyhovoval dnešnímu světu. Já např. neumím pracovat na internetu apod. Ani mobil nepoužívám, nemám jej. Když mám poslat mail, napíšu ho rukou a sekretář jej pošle. Je možné neumět používat nové technologie. Je možné nenalézt pastorační metodologii, kterou dnešek potřebuje. Avšak nejdůležitější v tomto věku je to, co se může dělat, tedy to, co dnes lidé potřebují. Tento věk – ten předchozí byl věkem kultivace, ten první byl věkem naděje, kdy měl člověk celý život před sebou – tento věk je věkem úsměvu. Nabízet laskavý pohled! A toto lze. To je možné dělat! Jak je krásné, když zpovědníci přijímají penitenty laskavým pohledem. Jejich srdce se tak ihned otevírá, protože nevnímá hrozbu. Takovým pohledem se přijímá člověk. Laskavým pohledem. To se týká hlavně zpovědníků. V tomto věku lze prokazovat mnoho dobra udělováním svátosti smíření! Spousty dobra! Dostal jsem od kohosi knihu Neochabovat v odpouštění... Svátost smíření je v tomto věku ta nejkrásnější služba, kterou je možné poskytovat. Je možné být disponibilní. Nově disponibilní, ano!

Je to jakýsi víceúčelový kněžský věk. Je možné být otcovsky nablízku, mít soucit. Staří otcové, kteří znají život, mají blízko k lidské bídě a bolesti. Nemluví mnoho, ale možná pohledem, pohlazením, úsměvem, slovem prokazují mnoho dobrého. Lze mnoho naslouchat mnoha lidem, kteří potřebují o svém životě mluvit a vypovídat se. Naslouchat. Je to doba, kdy se slouží nasloucháním. Ušní pastorace. Dnešní člověk potřebuje být slyšen. Neví se, jaké to přinese plody, ale třeba si řekne: »Našel jsem člověka, který mi rozuměl«. Možná, že si toho kněz ani nevšimne a jen  dotyčného přijal. Je to doba bezpodmínečného odpouštění. Starci umějí odpouštět, protože mají  moudrost. Zpovědník ze zmíněné knihy byl kapucín a občas měl skrupule, že odpouští příliš. Jednou mi řekl: »Mám takový problém.. řekni mi, co jako biskup děláš, když máš tyto skrupule?« - A co děláš ty? - zeptal jsem ho, protože jsem ho znal a věděl jsem, že je mazaný. Odpověděl  mi: »Já jdu do kaple, podívám se ke svatostánku a řeknu: Pane, odpusť, dnes jsem odpouštěl příliš. Ale pomni, že jsi to byl Ty, kdo mi dal tak špatný příklad«. (smích) Toto je moudrost: bezpodmínečné odpuštění.

            Co dělat dál? Dosvědčovat velkorysost a radost. Svědectví, které vidíme u starců, je dobrým vínem velkodušnosti a radosti. A může darovat dobrou náladu, smysl pro humor. Krásné je umět relativizovat věci v Bohu, moudrostí Boží. Vybavuji si postavu otce z podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15), která relativizuje všechno. Syn se obrací k otci a on jej objímá, ani jej nenechává promluvit, odpouští. Syn však ví, že je tady obrovská síla. Je to čas synů a vnoučat. Kněz má vnoučata, ale nemá synovce, protože jak říká známé úsloví: »Těm, kterým Bůh nedá děti, dává ďábel synovce«. Nikoli, kněz má vnuky. Je krásné vidět staré kněze, jak si hrají s dětmi a rozumějí si.

Tady přicházím k tématu, které považuji za velmi důležité. Velice mne posiluje úryvek z proroka Joela (3,1): »Vaši starci budou mít věštecké sny a vaši jinoši uzří vidění«.  To je věk radosti ve vztahu s mladými. Je to jeden z nejvážnějších problémů, které nyní máme. Je to čas, který máme, abychom mladé přivedli ke kořenům. Je to zajímavé, ale mladí si rozumí více se starci než s rodiči, protože je v nich jakési bezděčné hledání identity a kořenů, které jim poskytují staří prarodiče. Tady pomáhá dobré víno velkodušnosti. A dialog s vnuky, s mladými. A co je největším pokušením tohoto věku? Obnovení nějakých pokušení z mládí. Nevím, jestli se to říká v Itálii, ale v Argentině se ve španělštině říká viejo verde – seladon, to znamená nezralý stařec, který se vrací k mladickým pokušením. To je ošklivé! Je to životní porážka - skončit jako nezralý stařec. Takoví seladoni dělají ostudu. Chovají se jako mladíci. Neříkám, že kněží jsou takoví, ale i kněz může tomuto mladickému pokušení podlehnout. Je ošklivé tak skončit.

Vracím se k dialogu mezi starými a mladými. Je to mezigenerační setkání. Evangelium o Ježíšově uvedení do chrámu mluví jasně a velice pronikavě, osvěcuje nás. Mladí potřebují kořeny v dnešním virtuálním světě, jehož kultura postrádá podstatu, protože vytrhává a odebírá kořeny a nedovoluje růst. Toto je naléhavost této doby, na kterou mohou staří kněží odpovídat, totiž pomáhat mladým znovu nalézat a objevovat kořeny. A vliv je oboustranný. Když přijde například skupina mladých s kytarami do domova důchodců, zpočátku jsou staří na vážkách, ale potom se dají do pohybu, začnou rozmlouvat a - jak říká prorok Joel - začnou mít věštecké sny. A tyto sny působí, že se mladí změní. Není to poezie, co říkám. Věřím, že to Pán zjevuje naší době. Toto je zvláštní povolání pro nás kněze, kteří jsme v tomto věku. Být spolu s mladými, snít spolu s mladými.

A teď ta zmíněná otázka: »Rádi bychom věděli, jak jste vy prožil přechod ke zralému věku své kněžské služby«. Já bych rád věděl, kdo je ten, kdo by to rád věděl [smích]. Zajímavé je, že jsem se v této etapě ocitl, když vypršela moje kadence služby představeného. Záhy po svém svěcení jsem totiž byl jmenován novicmistrem, potom provinciálem a rektorem fakulty. Byla to doba odpovědnosti, která začala poměrně skromně. Pán ke mně byl dobrý. Postupem času se však cítíš stále jistějším a často si říkáš: »To zvládnu, to zvládnu«...

Ano, stal jsem se zpovědníkem a měl jsem dělat doktorát, k čemuž nedošlo. Potom jsem měl znovu začínat a znovu vše promýšlet. Byla to pro mne doba velké neútěchy, byla to doba temna. Myslel jsem si, že to už bude konec. Dělal jsem zpovědníka, avšak s pocitem prohry. Proč? Protože jsem si myslel, že plnost mého povolání - aniž bych si to řekl, ale nyní to vnímám – měla spočívat v té předchozí aktivitě. Ale stalo se něco jiného. Neustával jsem v modlitbě, což mi hodně pomohlo. Hodně jsem se tehdy modlil, ale byl jsem vyprahlý jako troud. Pomohla mi modlitba před svatostánkem. Telefonát nuncia mi pak otevřel nové dveře. Poslední okamžiky té doby, těch let – od roku 1980-3 až do roku 1992, asi deset let, jsem v modlitbě zakoušel velký pokoj a říkal jsem si: Co teď bude? Cítil jsem totiž, že jsem jiný a prožíval jsem velký pokoj. Působil jsem tehdy jako zpovědník a duchovní vůdce. Ale prožíval jsem temnotu a utrpení. Nevěřil jsem, že najdu nějakou cestu, kompenzoval jsem ztrátu ono předchozího světa tvořeného „všemohoucností“ a hledal světské kompenzace. A Pán mne připravoval na onen telefonát, kterým mne poslal na další cestu. Takto v temnotě, nesnadno, ale v časté modlitbě. A potom otázka, jak jsem prožil [papežskou] volbu. Od toho 13. [března 2013 – datum zvolení na Petrův stolec] jsem vlastně nepostřehnul, co se stalo... Dělal jsem dál biskupa a říkal Pánu: »Postarej se Ty, když jsi mne sem dal.«

 

A konečně poslední otázka: „Kněz se cele vydává (ani by to jinak nešlo), protože náleží k Božímu království. Miluje zemi, protože uznává, že ji každé ráno navštíví Boží přítomnost. Je mužem Paschy, pohledu obráceného směrem na Království, k němuž kráčejí lidské dějiny navzdory zpoždění, temnotám a rozporům“ (Promluva papeže Františka k Italské biskupské konferenci, 16.5.2016). Potud citace a nyní otázka: „Těmito slovy jste, Svatosti, v promluvě k Italské biskupské konferenci popsal kněze jako člověka, který přísluší ke Královstí, dokáže zachytit přítomnost a činnost Božího ducha ve světě a zejména v kulturách, které utvářejí naše města. Pomozte nám, abychom rozlišovali znamení časů, protože náš zrak je často vystaven pokušení spatřovat v tomto světě pouze vše negativní a vzdálené evangeliu. Jaké dimenze, očekávání a otevřenost podnícenou Duchem, a tím i velkou příležitost v evangelizaci, vnímáte v lidech dnešní doby? Pomozte nám, abychom se s nimi smířili, abychom v nich neviděli jenom nepřátele, nýbrž druhy na cestě, s nimiž lze realizovat plodný dialog, či, jak jste napsal v Evangelii gaudium, „solidární karavanu, svatou pouť“ (87).

Rozlišovat znamení časů. Ježíš vytýkal učitelům zákona, že právě toto neumí. Vidět realitu, ale skrytou realitu, protože se v ní vždy skrývá něco ušlechtilého. Vidět realitu, ale nebát se jí. Rád říkávám, že realita je největší z idejí. Realita je důležitější než idea. Nemějme z reality strach. Jistě, existuje chování, včetně mravního, které jsme nebyli zvyklí vídat. Pomysleme jen na manželský život – mnozí lidé se dnes nežení a nevdávají, ale dávají přednost soužití. Jak naložím s touto realitou, jak ji budu doprovázet a vykládat, jak jí pomohu, aby dozrála a došla dál? Je to pastorační realita, na kterou nelze zapomenout nebo ji nechat stranou. Jak učinit, aby tento pár, který se miluje, učinil krok k větší duchovní zralosti? Nebo jak budu tuto realitu respektovat? Existují tu výzvy, ale také leccos dobrého. Napadá mne v této souvislosti článek jednoho argentinského kněze (Víctora Manuele Fernándeze), který se nazývá „Lo bueno de vivir en esta epoca“, „To dobré k žití v tomto čase“. V této době najdeme i něco dobrého, nejenom pohromy…Autor vypočítává tyto kladné stránky: lidé si jsou více vědomi svých práv a vlastní důstojnosti, nikdo jim nemůže vnucovat své názory, jsou více informovaní, přikládají velkou cenu rovnosti, vládne větší snášenlivost a svoboda projevu, sociální soužití je upřímnější a spontánnější, více se doceňuje mír a vzrostla také hodnota mezilidské solidarity…Ve světě je tak hodně dobrých věcí, které máme brát na vědomí, a zároveň se nestrachovat z obtíží a „nových“ hodnot v uvozovkách. Věci se mají tak či onak, jak s nimi mohu naložit? Rozlišovat, co je dobrého, rozlišovat znamení času a brát to, v čem je možné pokračovat.

Nechtěl bych zakončit negativně, ale prosím mladé, aby se neztratili v okolnostech, nýbrž šli k jádru, kněze středního věku, aby nedělali klukoviny a kněze mého věku, ty nejstarší, aby z nich nebyli chlípní staříci. Všechny pak žádám, aby v dialogu s dnešním světem rozlišovali znamení časů a viděli to dobré, co přichází od Ducha. Je pravda, že svět je sám v sobě hříšný a mnohé zesvětšťuje, avšak jádro pochází z Ducha a z něj je možné čerpat. Dobře rozlišujte znamení časů“.

 

Zakončil papež František setkání s kněžími římské diecéze ve čtvrtek po Popeleční středě. Před závěrečným požehnáním římský vikář De Donatis všem přítomným rozdal brožurku, ve které jsou shrnuty krátké meditace o kněžství z pera posledních papežů – od Pavla VI. po Františka. Mons. De Donatis doporučil, aby z ní kněží v postní době čerpali při denní modlitbě církvě (jako druhé čtení breviáře). Papež František ke spisku podotknul:

„Prohlédl jsem si ho a moc se mi líbil. Jsou v něm meditace dvou nedávných římských biskupů, kteří už jsou svatí – Jana XXIII. a Jana Pavla II. Pavel VI. bude svatořečen letos a u Jana Pavla I. běží beatifikační proces. Benedikt a já jsme v pořadí – modlete se za nás!“.

Loučil se římský biskup s kněžími své diecéze.

Přeložili Jana Gruberová a Milan Glaser

 

 



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
7.2.18 Římský biskup se setká se “svými” kněžími
16.11.17 Papež ke kněžskému sdružení: Kde chybí jednota, tam vládnou pomluvy
2.3.17 Růst víry v kněžském životě
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016 - dokončení
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František na návštěvě Litvy, Lotyšska a Estonska – 3. den

Papež k jezuitům: Vstupujte do předpeklí lidské existence

Papež František na návštěvě Litvy, Lotyšska a Estonska – 2. den

Papež František se modlil na bývalém popravišti KGB

Papež František na návštěvě Litvy, Lotyšska a Estonska – 1. den

Provizorní dohoda mezi Svatým stolcem a Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů

Kardinál Parolin k Provizorní Dohodě mezi Svatým stolcem a Čínou

Petrův nástupce zřídil novou diecézi v čínské provincii Hebei

Informativní nóta o katolické církvi v Číně

Pamatujme, odkud si nás Pán vyvolil

Papež promluvil ve videoposelství k obyvatelům Litvy, Lotyšska a Estonska

Arcibiskup Charles Daniel Balvo novým apoštolským nunciem v ČR

 Nově na webu
Svatý otec: Maria nám dává svou pokoru, díky níž se přizpůsobíme jakékoli době

Publicistika: K čemu je vlastně papež?

Publicistika: Křesťanství otevřelo oči novým horizontům

Rozhovory: Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv září 18
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Starší zprávy >

Náš tip

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího