Nový portál Vatikánského rozhlasu

Snad nejzásadnějším počinem Druhého vatikánského koncilu byla rezignace církve na politickou moc, pozemskou vládu a světský majestát. Možná by se ironickou parafrází dalo říci, že církev přestala uplatňovat vedoucí úlohu v dějinách. To však neznamená, že v ni přestala věřit, neboť plyne ze samotné víry v moc, kterou má nad veškerenstvem Hlava církve, Ježíš Kristus, a nepochází z nějakých lidských ustanovení.

Koncil vlastně jen reflektoval běh dosavadních dějinných událostí, které se dotkly Kristova náměstka a jeho pozemských pravomocí. Došlo ke zrušení papežského státu, který byl zařazen do takzvaného mezinárodního společenství v jakési vágní symbolické podobě. Dělo se tak paradoxně dvěma protichůdnými pohyby: územním okleštěním reálné politické moci papeže na směšné minimum a zároveň poněkud přepjatou koncentrací pozornosti na samotnou jeho osobu, které se začala připisovat zejména v sekulárních médiích jakási blíže nezdůvodňovaná morální autorita. Druhý vatikánský koncil však s odkazem na ten první mluví o papeži jinak. Říká o něm, že je „trvalým a viditelným principem a základem jednoty víry a společenství“ (Lumen gentium, 18).

Apriorní a činorodá sympatie vůči všem lidem je jednotící princip a základ nynějšího papežského magisteria. Přesunutí působnosti na nonverbální sféru může vypadat jako minimalismus, ale ve skutečnosti je to uskutečnitelné maximum. Tato - patrně bezděčná – papežova snaha oslovovat  křesťanskými city má totiž pevné základy a odolá jakékoli racionální námitce. Není jistě ušetřena nesnází, neboť je z téhož důvodu stěží racionálně obhajitelná. Nejvznešenější cit, kterým je láska, nelze vnutit, ani vynutit. O tom ví svoje především Všemohoucí Bůh.

Je možné mít jiný dojem, ale papež Bergoglio odzbrojujícím způsobem důsledně uplatňuje cit, který je zároveň ctností, totiž takzvanou discreta caritas (tedy „lásku spojenou s rozvahou“, Konstituce, 754), kterou si zakladatel Tovaryšstva Ježíšova přál vidět u představených. Je to jedna z oněch typických a takříkajíc „těžkopádných subtilností“ jezuitské spirituality. K této ctnosti vedou věřícího Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly především závěrečné „nazírání k nabytí lásky“ - contemplatio ad amorem.

Tento cit, který je východiskem i základem pastoračního působení argentinského papeže italského původu, není snadné uplatňovat správně, a ještě obtížněji se dešifrují jeho projevy. Snadno může obdržet interpretaci, která je nepodložená. Exaltovaný projev sympatie k něčemu či někomu může vyvolat antipatii, ale i naopak; stejně jako přepjatá racionálnost může vzbudit odpor k rozumu jako takovému, a samozřejmě i naopak.

Mediální prezentace papeže bývá velice snadno kontraproduktivní, protože šíří často strojený a mělký obdiv, ba dokonce jakýsi naivistický legalismus, zvláště pokud se týče emotivnějších papežových výroků. Je to patrné zejména v církevních médiích a občas to přebere některý církevní hodnostář. Příkladem je známý výrok: „Kdo jsem já, abych soudil“ (Tiskovka při návratu z Rio de Janeiro, 30. 7. 2013), který se stal mainstreamovým leitmotivem údajně nové Františkovy koncepce papežství. Tato slova, která pronesl papež spolu s odkazem na učení Katechismu katolické církve o homosexualitě, bývají prezentována v přímém protikladu k tomuto učení, totiž jako uvolnění dosavadní – rozumí se samozřejmě rigidní - sexuální morálky.

Interpretovat je jako laciné chlácholení je sice možný, avšak nikoli jediný způsob jejich chápání. Tato slova lze totiž – právě proto, že byla vyřčena Kristovým náměstkem - pochopit také teologicky jako prosté zjištění, že „soudit bude Kristus, nikoli nějaký Jeho náměstek.“ Toto vyznění je dost dobře opodstatněno neustálým Františkovým připomínáním Matoušova podobenství o posledním soudu (25. kapitola), a umožňuje dokonce i zahlédnout jakousi novou koncepci výkonu papežského úřadu, která rozhodně nepostrádá prorockou naléhavost.

Petrův nástupce nesoustředí pozornost věřících na lidský výkon svého úřadu, nýbrž na Toho, který tento úřad ustanovil. Dopřává věřícím, aby mohli především důvěřovat Bohu a nemuseli nutně předem všechno rozumět. Na tom stojí ostatně celé společenství víry, neboť opravdové porozumění hledá právě křesťanská víra - fides quaerens intellectum.

Má-li být tedy všechno, co je na nebi i na zemi, sjednoceno v Kristu (recapitulatio), jak tvrdí sv. Pavel v listě Efesanům (1,10), pak je místem tohoto sjednocení nepochybně Kristovo mystické Tělo. Pozemská životní cesta Ježíše Krista je tak prorockou anticipací sjednocení celého lidského rodu v Jeho božské osobě (Ef 1,10) a umožňuje nahlédnout i průběh celých dějin, jak to ostatně činí katolický katechismus, když prorokuje poslední zkoušku církve před slavným příchodem Krista na konci dějin (KKC, 675-677).

Ježíš, který dovedl čelit těm nejzáludnějším léčkám svých odpůrců, se dobrovolně odmlčel a postupně přenechal prostor krutému řádění lží a z nich plynoucího násilí na svém vlastním těle. A právě takto – smrtí - plně prokázal Boží lásku. Zlého ducha totiž nelze vyvrátit lidskou výřečností. Ani vtělené Boží Slovo nevolí k jeho přemožení pouze slovní argumentaci, nýbrž utrpení, mimiku vlastního těla. Nechává se dokonce políbit od svého zrádce, vydává svoje tělo do rukou násilníků a zakazuje svým učedníkům, aby Jej fyzicky bránili.

Jsou-li slýchat hlasy o tom, že Kristův náměstek František provádí destrukci církve a někdy se zdá, že si tak trochu i počíná, pak je to podobná výtka, jakou slyšel Ježíš od Velerady, která mu před Pilátem připomněla, jak chtěl zbořit chrám, ačkoli, jak víme od evangelisty Jana, Ježíš měl na mysli chrám svého těla (Jan 2,13-23).