Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Mk 2,1-2)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

 Tak jako Kristova tajemství osvětlují celé biblické zjevení, je evangelium v bohoslužbě slova světlem, které umožňuje chápat smysl předcházejících biblických textů jak Starého, tak Nového zákona. »Středem a naplněním celého Písma jako i celé liturgie je Kristus« (Úvod k mešnímu lekcionáři, 5).

Proto liturgie odlišuje evangelium zvláštní poctou od ostatních čtení a prokazuje mu úctu (srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 60 a 134). Jeho čtení je proto vyhrazeno knězi nebo jáhnovi, který potom knihu políbí; naslouchá se mu ve stoje a každý se předem znamená křížem na čele, ústech a prsou. Svíce jsou rozsvíceny na počest Krista, pronášejícímu „dobrou zvěst“, která obrací a proměňuje. Je to přímá řeč, která se odehrává mezi aklamacemi, po nichž následují odpovědi: »Sláva tobě, Pane« a »Chvála tobě, Kriste«. Evangeliem k nám promlouvá Kristus a proto mu věnujeme pozornost.

Ve mši tedy nečteme evangelium proto - což je třeba zdůraznit - abychom věděli, jak se věci sběhly, nýbrž abychom si uvědomili, co učinil a řekl Ježíš, jehož slovo je živé a proniká do mého srdce. Je tedy důležité naslouchat evangeliu s otevřeným srdcem, protože je to živé slovo. On jej pronáší a naplňuje také v nás. Svatý Augustin napsal, že »evangelium jsou ústy Krista, který kraluje v nebi, ale nepřestává mluvit na zemi« (Sermo, 85, 1; Tract. In Joannem, 30,1). Pokud »Kristus dosud hlásá radostnou zvěst« (Sacrosanctum concilium, 33), plyne odtud, že Mu účastí na mši máme odpovědět. Nasloucháme, abychom odpověděli.

Kristus, který chce oslovovat, používá také slovo kněze, který po evangeliu káže (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 65-66; Úvod k mešnímu lekcionáři, 24-27). Homilie, kterou Druhý vatikánský koncil vřele doporučuje jakožto součást bohoslužby (srov. Sacrosanctum concilium, 52), není příležitostná promluva, ani katecheze jako ta, kterou nyní pronáším, ani konference či přednáška, nýbrž »navazuje na dialog, který Pán se svým lidem již zahájil« (Evangelii gaudium, 137), aby došel naplnění v životě. Autentickou exegezí evangelia je náš svatý život! Pánovo slovo končí svůj běh, když se v nás stane tělem a promění ve skutky, jako tomu bylo u Marie a svatých. Připomínám to, co jsem řekl posledně, že Pánovo slovo vstupuje do uší, prochází srdcem a rukama se mění ve skutky.

O homilii jsem již pojednával v exhortaci Evangelii gaudium , kde jsem zmínil, že liturgický kontext »vyžaduje, aby kázání orientovalo shromáždění a také kazatele ke společenství s Kristem v eucharistii, jež přetváří život« (tamt. 138).

Kdo káže, má svůj úkol plnit dobře a skutečně sloužit všem, kdo jsou na mši, ale také ti, kdo naslouchají, se mají účastnit. Především věnováním náležité pozornosti, to znamená koncentrací  správné vnitřní ochoty, bez subjektivních nároků a s vědomím, že každý kazatel má svoje přednosti i meze. Někdy dlouhá, nesoustředěná či nesrozumitelná homilie nudí, jindy jsou překážkou předsudky. Ten, kdo pronáší homilii, si musí uvědomovat, že si nedělá svoje věci, nýbrž káže, propůjčuje hlas Ježíši. Homilie musí být dobře připravena a krátká. - Jistý kněz mi jednou vyprávěl, že se mu jeho tatínek svěřil, jak je spokojený, že našel kostel, kde se při mši nekázalo... Kolikrát se jen během kázání někomu stane, že se nesoustředí a dokonce vyjde ven a zapálí si cigaretu. Proto je dobré, drazí kněží, připravovat dobrou homilii modlitbou, studiem a reflexí, a měla by trvat nanejvýš deset minut.

Závěrem můžeme říci, že v bohoslužbě slova vede Bůh skrze evangelium a homilii dialog se svým lidem, který Mu pozorně a uctivě naslouchá a zároveň uznává, že Bůh je přítomný a činný. Pokud se tedy zaposloucháme do „dobré zvěsti“, vyvolá v nás obrácení a promění nás, takže budeme schopni měnit sebe i svět.

Přeložil Milan Glaser