Jeden z tzv. ekumenických žertů vypravuje, že se představitelé různých náboženství vraceli z mnohoslibného ekumenického setkání na jednom osamělém ostrově v oceánu. Plavili se ovšem na lodi a ta byla luxusně zařízená. Mohli tedy pokračovat v diskusích. Ale najednou se strhla prudká bouře a kapitán prohlásil, že je tu nebezpečí utonutí. Duchovní ovšem měli spasitelnou myšlenku: ?Musíme se pomodlit, a protože se vracíme z tak pěkného společného setkání, bylo by dobré, kdybychom zvolili nějakou modlitbu, která je společná všem.? Dobrá idea, ale kde tu modlitbu najít? Co navrhoval jeden, druzí zamítali. Mezi tím se loď víc a víc kymácela. Nakonec zvolal jeden: ?Vezmu klobouk a udělejme sbírku, to je přece stejné ve všech kostelích!?

Nejen v kostelích, ale všude, kde se něco dobrého koná, jsou pokladnice na vybírání peněz. Jako by výmluvně kázaly: Chceš něco dobrého vykonat? Pomoz nám! Chrámové sbírky mají zvláštní účinnost. Při liturgii si člověk uvědomí, že on sám dostal všechno od Boha, kázání ho povzbudí ke konání dobra. Je tedy disponován k tomu, aby na dobrý účel přispěl, zvláště proto, že to dělají všichni a je těžké se tomu gestu vyhnout. Z druhé strany se málokdo chce dát vyprovokovat k přílišné velkodušnosti. Proto se dává do sbírky ten nejmenší peníz, který se ještě jakžtakž sluší. Ty peníze jsou většinou odleskem celého našeho postoje k Bohu a k dobru. Nechceme se přenáhlit. Teoreticky se tomu říká vlažnost v duchovních věcech. Svým způsobem uspokojí výčitky svědomí, ale nezbaví unuděnosti a malosti.

Něco jiného se vypravuje v evangeliu o chudé vdově: vložila ze svého nedostatku, všichni ostatní z nadbytku. Je zajímavé slyšet motivy, které udávají chudí lidé, když dávají almužnu nebo příspěvek do pokladničky. Když se jich zeptáme, proč to dělají, sotva by uvedli důvod, že chtějí vykonat dobrý skutek. Obyčejně říkají: ?Vždyť já také tolik potřebuji. Ať mně to tedy Pán Bůh vynahradí!? ?Ať mně Pán Bůh požehná to málo, co jsem dal.? Proto jsou almužny chudých požehnané. Od nich se tedy mají učit všichni, kteří něco dávají. Nemá tu mít místo povýšený pocit, že si ubírám velkodušně ze svého. Jedna stará ruská morální kniha dává tuto radu, jak se zachovat, když nás chudý o něco prosí: ?Pokřižuj se, sáhni do měšce a řekni: ?Poslyš, bratře, Pán Bůh mně požehnal. Přijmi z toho něco pro sebe a pomodli se za mne.?? Je zajímavé, že mají podobnou formuli i zbožní muslimové: ?Alláh mi požehnal, rozdělte se se mnou o jeho požehnání.? V této atmosféře se pak lidské pokladnice stávají částí nepřeberné pokladnice darů Božích.

O chudé vdově z evangelia čteme, že tam vložila dvě drobné mince. Někteří se pokoušejí spočítat, kolik by to asi bylo v naší měně. Příliš drobné peníze tehdy neexistovaly. Nejmenší snad byla asi v ceně padesátihaléře. Ale to jsou jenom dohady, nejsou důležité. Ti naopak, co rádi dávají všem detailům v Písmu symbolický smysl, našli aplikaci uměle vytvořenou, ale přesto vhodnou pro život. Říká se, že čas jsou peníze. Kolik vydělá dobrý pracovník za hodinu, za dvě? A přece i ti, kdo si umějí denní práci dobře zorganizovat, mají mnoho tzv. ztracených okamžiků. Musí se čekat na autobus, na spojení při telefonním rozhovoru, na přijetí přede dveřmi šéfa atd. Jsou-li čas peníze, tyto okamžiky jsou drobné mince, které jsou ztracené, vypadly z peněženky denního programu. Ale mohou se vložit do pokladnice Boží, když jejich prázdnotu zaplníme krátkými modlitbami. Čím prostší a jednodušší jsou, tím lépe jdou ze srdce.