„Ze smrti si hlavu nedělám: Bůh existuje a zbytek vám dám vědět až budu na Onom světě!“
Autorem této věty není žádný světec. Vyslovil ji nedlouho předtím než loni v létě odešel na věčnost Carlo Pedersoli (zemřel 27. června 2016), známý po celém světě jako Bud Spencer. Oblíbený hromotluk z italských westernů na svůj slib, jak se zdá, nezapomněl. Za jeden z projevů jeho působení z druhého břehu snad můžeme označit inspiraci knihy italského kněze a teologa Samuela Pinny nadepsané
„Špagety s Ježíšem Kristem. Teologie Buda Spencera .“(„Spaghetti con Gesù Cristo. Teologia di Bud Spencer.“ Ancora, Milano 2017), která se nedávno objevila v italských knihkupectvích. To, že za svým slovem stojí, však ještě věrohodněji dosvědčuje jeho žena: „Jistěže mi chybí, ale necítím se sama. On je se mnou.“
Maria Amato Vasaturo prožila po boku „Buda Spencera“ padesát šest let. Seznámili se díky společnému příteli. Carlo tehdy nebyl známým hercem, nýbrž úspěšným sportovcem a držitelem italského rekordu v plavání na 100 metrů volným stylem. „V našem případě nešlo o lásku na první pohled, spíš o náhodné setkání. Láska přišla později. On byl přeborníkem v plavání a mně se líbila hudba. Líbila se mi na něm jeho opravdovost a férovost,“ říká v rozhovoru pro italský časopis Il Timone. Maria je dcerou známého italského filmového producenta Peppina Vasatura. Když jí 25. února 1960 v římském kostele sv. Jana při Latínské bráně sliboval věrnost Carlo Pedersoli, nebylo ještě po úspěšném herci ani stopy. I tomuto svému slibu však dostál. „Celý život mi byl věrný,“ dodává paní Maria. A patrně to o něm bylo známo. Mezi nejznámější aforismy Buda Spencera patří totiž právě žerty na téma věrnosti: „Nehonil jsem se za ženami jiných, poněvadž se nevejdu do skříní, když se manželé nenadále vrátí.“ - Prohlašoval.
„Jako dědictví po sobě zanechal vrozený optimismu a pozitivní nastavení. Nechoval v sobě zlost a zášť vůči nikomu.“ Snad proto - vypráví dále - ani po jeho smrti nepřestávají přicházet dopisy děkující za radost, kterou vyzařoval. Nebyla v něm lehkomyslnost, nýbrž určitý nadhled. Otec nás naučil radosti ze života – shodují se Spencerovy tři děti: producent Giuseppe, malířka Cristina a architektka Diamante.
„Děti jsme vychovávali společně, ale on platil za toho hodného, který jim dával volnost, a já jsem byla za tu přísnější. Protože jsem ho peskovala v praktických věcech, říkal o mně, že jsem obrněný transportér... Jeho nejlepší vlastnost? Vnitřní pokoj, který byl nakažlivý, díky schopnosti přijímat změny, které život často nečekaně přinášel. Například se nechtěl stát hercem, sám by na to nikdy nepřišel. Začal s tím díky náhodě. A jeho největší neřest? – nepochybně lenost. Improvizoval ve své práci i doma a s ničím si nedělal velké problémy. Dá se o něm opravdu říci, že prožil život jako krásný dar, který mu dal Pán Bůh,“ říká paní Marie. Prozrazuje na svého slavného muže nicméně ještě jinou vášeň, naznačující, že život vedle Buda Spencera snadný vůbec nebyl a že jeho někdejší odpověď na dotaz po jeho dlouhém manželství - „Zeptejte se jí, jak je možné, že to se mnou tak dlouho vydržela...“ – nebyla jen rétorická.
„Byla jsem přiměřeně žárlivá. Nebylo to s ním vždycky snadné. Víc než na ženy, které měl kolem sebe, jsem žárlila na motory. Měl skutečnou vášeň pro motory všeho druhu: auta, motorky, letadla... Trávil v dílně víc času než s námi. Nechávala jsem mu naprostou svobodu. Rád mizel, aniž by cokoli řekl. Tenkrát nebyly mobilní telefony a já jsem nevěděla, co s ním je. Někdy jsem ho u okna čekala celou noc. Přestala jsem s tím, když jednou odjel do New Yorku a nic neřekl. Zavolal mi až o den později. Byl zkrátka takový“ – podotýká paní Marie.
Carlo Pedersoli neboli Bud Spencer vystupuje ze vzpomínek svých nejbližších v konturách velmi podobných osobnostem jeho filmů: dobrák milující ironii, velkorysý altruista, který si s ničím nebere servítky. Za víc než půl století své kariéry hrál ve 136 filmech. V šestnácti nejznámějších vystupuje ve dvojici s Mariem Girottim, alias Terencem Hillem, s nímž se před kamerou poprvé sešel právě před padesáti lety, v roce 1967, při natáčení „Bůh odpouští, já ne“.
„Mario byl ideálním partnerem pro mého muže. Rozuměli si a měli k sobě navzájem úctu, přestože byl každý jiný. Oba byli věřící a prožívali svoji víru velmi diskrétně... Carlo a Mario ve svých příbězích předávali poselství, že je možné žít jednoduchý a pravý život, který přináší mnoho uspokojení. Terence Hill rád přicházel k nám domů na talíř špaget na červeno, což bylo také oblíbené Carlovo jídlo a moje specialita,“ prozrazuje dále paní Marie.
V jednom z rozhovorů nedlouho před smrtí Bud Spencer prohlásil, že jako své poslední jídlo by chtěl jíst pořádný talíř špaget – s Ježíšem. Se stejnou lapidárností se nebál promluvit o své víře: „Zásadní věcí v životě, je uvědomit si, že bez víry v něco, není možné dosáhnout ničeho. Moji rodiče byli věřící a já jsem je následoval. Když jsem pak pochopil, že víra je správná věc, uvěřil jsem ještě víc. Uložil jsem v sobě jejich učení v celé úplnosti a věřím dodnes.“ A jindy řekl:
„Víra je pro mne dogma. Absolutní hodnota. Je součástí života každého, i těch, kdo tvrdí, že nevěří,“ - jakoby se za tou sérií krátkých vět skrýval úsměv hrubiána z westernů i zcela praktická zkušenost, že kdo věří jen v sebe, často dostává druhou o zem.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
