V uplynulých desetiletích se katolictví nebo přesněji křesťanství muselo potýkat s novodobým fenoménem relativismu, který zpochybňoval samotnou existenci pravdy. Nebylo to snadné, šlo však alespoň o jasný protiklad mezi vírou v pravdu a popíráním i pouhé její možnosti. Dnes byl relativismus nahrazen takzvanou postpravdou, která je jeho blízkou příbuznou, ale které se čelí mnohem obtížněji, protože je neuchopitelná a pronikavá. Především však proto, že si postpravda, která je podle Marcela Gaucheta nevlastní dcerou politické korektnosti, nárokuje větší autentičnost tím, že se prezentuje jako alternativa vůči tomu, co se sděluje oficiálně.
Také církev je zatažena do této spirály falzifikací, která si různými způsoby nárokuje pravdivost. Někteří šiřitelé postpravdy se drží praxe, jež zajisté není v médiích nikterak nová, a omezují se například na šíření a zdůrazňování pouze takových výroků papeže Františka, o nichž se domnívají, že odpovídají mediálnímu obrazu, který byl kolem papeže vytvořen. Jednodušeji řečeno, přecházejí mlčením všechno, co by mohlo působit jako doklad myšlení, jež se důsledně drží křesťanské tradice, a naopak zveličují taková tvrzení - popřípadě vyjímají z jejich kontextu – hodící se k obrazu papeže progresisty, který si vytvořili a chtějí za každou cenu vydávat za věrohodný na úkor reality. Účinky tohoto počínání nelze podceňovat, třebaže si může každý velice snadno ověřit originální znění papežových slov, což ale ve skutečnosti dělá málokdo, protože většina slepě věří médiím a zvláště oslnivým titulkům.
A ačkoli tento proces vědomé selekce papežových slov nelze považovat za úplnou novinku, třebaže nikdy nebyl používán tak často a tak intenzivně, funguje tu informační mechanismus, který je pro postpravdu typický a vskutku nemá obdoby. Je to šíření falešných papežských promluv, především pomocí nových médií. Tyto promluvy, které se objevují často ve španělštině, aby vypadaly věrohodněji, přinášejí údajná Františkova slova, která jsou ještě revolučnější a neslýchanější než ta, která projdou údajnou cenzurou – vždy démonizované - římské kurie. Vykonstruovaný obraz pokrokářského a permisivního papeže zde dosahuje závratných výšin, ale v podstatě jenom znovu nabízí a posiluje obvyklý model, který mají rády sdělovací prostředky.
Tyto falešné promluvy přirozeně kolují v takzvaných social media, šíří se tak způsoby, jež se tváří jako soukromé. Právě proto však působí věrohodněji než texty, které jsou publikovány Svatým stolcem. Tento typ zkreslování pravdy dává tušit, jak málo záleží na chápání programové linie pontifikátu při výkladu jeho zásadních dokumentů a nejdůležitějších kroků. V postpravdě totiž záleží pouze na osobnosti lídra, a proto všechno to, co přispívá k jeho definování, funguje, i když neodpovídá realitě. Na ostatním nezáleží.
Z deníku L´Osservatore Romano 29. prosince 2017
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
