„Slovo je vždycky nové, ba spíše než nové je novostí samou. Cokoli se od Něho vzdaluje, stárne, a cokoli se k Němu přibližuje, se obnovuje.” Tak rozjímal nad počátkem Janova evangelia bl. Guerric z Igny (1070-1157), následovník sv. Bernarda a jeden ze čtyř evangelistů ze Citeaux. Do morku kostí pronikající pravdivost tohoto „slova o Slově”, které se dochovalo v kázání středověkého mnicha, by vystačila za mnoho jiných slov. Slovo, jež je novostí a jež obnovuje a oživuje každého, kdo se k němu přibližuje, zatímco, kdo se vzdaluje, stárne a odumírá. Jméno Ježíš znamená Bůh zachraňuje, přichází na svět a chce nás učinit novými svou Novostí.
V tomto duchu se nesla letošní vánoční kázání v Chiesa Nuova, v kostele římských oratoriánů založeném sv. Filipem Nerim, který nepřestává být duchovní oázou Věčného města. Téměř jako potvrzení univerzální platnosti výroku, jenž by snad mohl někomu zaznít jako hlas mystika ponořeného do svých úvah za klášterní zdí, se mi dostal pod ruku záznam o svaté noci roku 1914.
Byly první vánoce Velké války. Papež Benedikt XV. otevřeně žádal o uzavření příměří, ale hlas z Vatikánu nebyl uprostřed konfliktu dostatečnou autoritou a k oficiálnímu vyhlášení klidu zbraní nedošlo. V Západních Flandrech u Ypre se však udál příběh, který by i v románu působil příliš romanticky, a kdyby jej nedosvědčovaly deníky, dopisy a fotografie, vykázali bychom ho do říše fantazie.
Němečtí vojáci zapálili světla na vánočních stromech a zanotovali: „Tichá noc, svatá noc”. Angličané nejprve odpověděli potleskem a pak neumělými hlasy zazpívali: „The first Noël”, koledu o prvních vánocích, kdy pastýři v polích vítali narození Krále Izraele. Z německé strany se ozval aplaus, na který navázal zpěv „O Tannenbaum”. Angličané odpověděli „O come all ye faithful…”. A když zazněla tato anglická verze Adeste fideles, spojily se oba tábory ve zpěvu latinského textu této vánoční písně.
Němci vytáhli cedule s nápisy „Veselé vánoce” a „Nestřílejte, nestřílíme”. Obě strany složily zbraně. Vojáci si popřáli, vyměnili si drobné dárky a ukazovali si rodinné fotografie. Do válečné noci zazářil nečekaný proud světla, nesený náhlým zábleskem bratrství a naděje na mír. Mnoho dopisů z fronty zázračné vánoční příměří popsalo. Válečná mašinerie však měla problém. Zprávy jsou zcenzurovány. Až na Silvestra se objeví článek o této nevídané události v New York Times, v lednu v několika britských denících, v Německu pronikne na veřejnost jen okrajově a Francouzi ji zamlčí úplně. Poslechněme si, co napsal v listu své sestře anglický voják jménem Tom:
„Janet, sestro moje milá, jsou dvě hodiny ráno a většina mužů spí ve svých dírách, ale já nemohu usnout dříve než ti napíšu o úžasných událostech vánoční vigilie. To, co se stalo, je téměř pohádkové, a kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych tomu. Představ si, že v době, kdy jste s rodinou zpívali vánoční hymny u krbu v Londýně, já jsem dělal totéž s nepřátelskými vojáky tady, na francouzském bitevním poli! V prvních bitvách zahynulo mnoho lidí, takže se obě strany opevnily v zákopech a čekají na posily. Většinu času trávíme v zákopech a čekáme. Je to šílené čekání! Každou chvíli na nás může dopadnout granát, zabíjet a mrzačit. Ve dne se neodvážíme ani vystrčit hlavu ze strachu před ostřelovači. A k tomu déšť. Prší téměř denně a voda se samozřejmě hromadí v zákopech, odkud ji musíme vylévat hrnci…”
– popisuje britský voják neutěšenost situace. Zákopy Němců jsou vzdáleny pouhých 50 metrů, na obou stranách ostnatý drát a mezi ním země nikoho, dodává. Jsou tak blízko, že se navzájem slyšíme.
„Přirozeně je nenávidíme, když zabíjejí naše druhy. Ale jindy si z nich děláme legraci a cítíme, že máme něco společného. Včera ráno, na vigilii, poprvé mrzlo. Přestože jsme prokřehlí zimou, přivítali jsme to, protože aspoň ztvrdlo bahno. Během dne došlo k několika přestřelkám. Když ale padl večer, střelba zcela ustala. Po měsících je poprvé naprostý klid! Doufali jsme, že je to příslib poklidné oslavy, ale to, co se stalo, jsme nečekali… Náhle mnou jeden kamarád zatřásl a křičí: »Pojď se podívat! Pojď se podívat, co dělají Němci!« Vzal jsem pušku a opatrně jsem vysunul hlavu nad pytle s pískem,” – líčí dále ve svém dopise z fronty voják Tom.
„Nemohli jsme uvěřit, těžko si představit podivnější a dojemnější podívanou. Po celé německé linii, vpravo i vlevo, kam až oko dohlédlo, se třpytily drobné hrozínky světla. „Co je to?” zeptal jsem se – a John odpověděl: „Vánoční stromky!” - Měl pravdu. Němci rozestavěli před své zákopy vánoční stromky a rozsvítili na nich svíčky a lucerničky. Pak jsme uslyšeli hlasy, které zpívaly: »Stille nacht, heilige nacht…«. V Anglii tuto píseň neznáme, ale John ji zná a přeložil nám ji: »Tichá noc, svatá noc«. Nikdy jsem neslyšel píseň krásnější a příznačnější v oné jasné a tiché noci. Když zpěv skončil, muži z našeho zákopu zatleskali. Ano, angličtí vojáci tleskali Němcům!...”
stojí dále v listu z fronty. Po vylíčení střídavého zpěvu obou táborů až po společné Adeste fideles dodává:
„Pak se ozvalo: »Angličané, pojďte ven! Vy nestřílet, My nestřílet!« - Podívali jsme se na sebe a nevěděli jsme, co dělat,“ – pokračuje dále dopis. „»Pojďte ven vy!« - křikl jsem žertem. K našemu údivu jsme uviděli dvě postavy zvedající se z protějšího zákopu. Přeskočily ostnatý drát a vyšly na otevřený prostor. Jeden z nich řekl: »Pošlete důstojníka vyjednávat«. Všiml jsem si jednoho z našich s namířenou zbraní… ale náš kapitán křikl: »Nestřílejte!« Vyšvihl se ven ze zákopu a vyšel na půl cesty vstříc Němcům. Slyšeli jsme jejich hovor a za pár minut se kapitán vrátil s německou cigaretou v ústech! Mezitím ze zákopů začaly vycházet skupinky po dvou třech mužích a přicházely směrem k nám. Také někteří z nás vyšli ven a za pár minut jsme byli v zemi nikoho, a tiskli si ruce s lidmi, které jsme se ještě před několika hodinami snažili zabít.”
Autor dopisu dále vypráví o tom, jak se s Němci převlečenými do čistších uniforem shromáždili kolem ohně, zaznamenává životní příběhy překažené válkou – jako plány na svatbu jednoho z protivníků s jakousi Angličankou, které dokonce přislíbil zaslat pohlednici. A také výměny drobných dárků, doprovázené výměnou názorů, jež nemohla nevést k zásadním otázkám.
„Tvrdili nám, že Francie je na kolenou a Rusko téměř rozdrcené. My jsme je nato ujišťovali, že tak tomu není. Tak dobrá, vy věříte svým novinám a my zase našim. Je zřejmé, že jim nakukávají hlouposti, ale po tomhle setkání se i já ptám: do jaké míry nám naše noviny říkají pravdu? Tohle nebyli »divocí barbaři«, o kterým jsme tolik četli. Jsou to lidé, kteří mají své domy a rodiny, strachy a naděje a - ano – lásku k vlasti. Zkrátka jsou to lidé jako my. Jak nás mohli přesvědčit, že je to jinak?
(…)
Pak jsme se rozloučili se slibem, že se nazítří opět sejdeme a třeba uspořádáme fotbalový zápas. Zkrátka, milá sestřičko, myslíš, že se někdy v dějinách odehrála taková vánoční vigílie jako tato?
Pro zdejší boje to bohužel samozřejmě znamená jen málo. Ti vojáci jsou sympatičtí, ale vykonávají rozkazy, stejně jako my. Nehledě na to, že jsme tady, abychom zastavili postup jejich vojska a poslali ho domů, a tomuto úkolu také dostojíme. A přece nelze odolat představě, co by se stalo, kdyby národy světa byly schopny vzít za svého toho ducha, který se tu projevil. Samozřejmě, konflikty budou vždy vyvstávat. Ale co by se stalo, kdyby si naši vládci vyměňovali přání místo ultimát? Písně místo urážek? Dary místo represí? Neskončily by všechny války?”
- končil vánoční list, který adresoval jistý anglický voják Tom své sestře z yperské fronty roku 1914.
S použitím článku La notte santa del´14 che affratello i soldati nemici z italského internetového deníku La Nuova Bussola Quotidiana 24. prosince 2017.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
